ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3002.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3002/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného I. T., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. D., zastoupenému advokátem, pro 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5233/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č. j. 25 Co 436/2005-20, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 5. 2005, č. j. 10 Nc 5233/2005-7, kterým Okresní soud v Kladně nařídil podle svého vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2001, č. j. 8 C 134/2000-55, k uspokojení pohledávky 200.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 5. 1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení a exekučních nákladů na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. J. Š. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že předložený exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jež odůvodnil tím, že „v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)“. Odvolacímu soudu vytkl, že „exekuce byla nařízena podle exekučního titulu, v němž nebyla respektována jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno se před soudem řádně hájit… a bylo porušeno jeho základní právo na to, aby jeho věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem právě v jeho přítomnosti,“ přičemž dovolatel „měl v úmyslu prokazovat svá tvrzení, spočívající v tom, že žalovaný nárok již oprávněnému zcela uhradil.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda výkon rozhodnutí je navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda právo není prekludováno. Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce. Případné vady řízení, jehož výsledkem bylo vydání exekučního titulu, se do řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nepřenášejí.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu