ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.305.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 305/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v Ú. n. L., proti povinnému J. Š., prodejem movitých věcí, pro částku 14.100,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 E 577/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 12. 5. 2005, č.j. 12 Co 695/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 5. 2004, č.j. 44 E 577/97-37a, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) ve spojení s ustanovením §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“), použitým s odkazem na ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, zastavil výkon rozhodnutí pro zánik práva prekluzí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí (Úřadu práce v Ú. n. L. z 8. 2. 1996, č.j. 01086/95/D/68, jímž byl povinný podle 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. zavázán k vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení za období od 30. 3. do 31. 8. 1996) již nelze vykonat, jelikož uběhla tříletá prekluzivní lhůta podle §71 odst. 3 správního řádu, v níž je třeba exekuci „nejen nařídit, ale i provést“.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (takže se ani nezabývá existencí, případně formulací otázky, jež by měla mít zásadní právní význam), oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v aplikaci ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, jež se podle jejího názoru nevztahuje na soudní výkon správního rozhodnutí (o nějž jde v souzené věci, kdy exekuce byla navržena – u soudu – prodejem movitých věcí, tedy způsobem, který správní řád v §78 ani jiném svém ustanovení nezná), ale pouze na exekuci správní. Podle dovolatelky mělo být aplikováno ustanovení §112 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); podala-li totiž návrh na výkon rozhodnutí, vykonatelného 22. 3. 1996, dne 22. 4. 1997, a byla-li exekuce nařízena 26. 6. 1997 (protokol o bezvýslednosti soupisu byl vyhotoven 15. 10. 1998 s odůvodněním, že povinný se odstěhoval a nezanechal postižitelné movité věci), aniž se okresní soud pokusil o její provedení, je podle jejího názoru namístě závěr, že lhůta „stanovená pro výkon rozhodnutí je dosud stavena a tedy neběží“. Právo oprávněné na plnění, tedy na zaplacení částky 14.100,- Kč, není dosud promlčeno také proto, že povinný svůj dluh z uvedeného titulu také písemně co do důvodu i výše uznal.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – podle kterého je nutno ve smyslu ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. přípustnost dovolání posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., z něhož jediného vyvozuje přípustnost dovolání oprávněná – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc jen otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však v dané věci nejde.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelka (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužila) se však otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
Z argumentace jak výslovné, tak formulované implicite (odkazem na stavení lhůty) vyplývá dovolatelčin názor, že její – vykonatelným rozhodnutím již přiznaný – nárok nepodléhá prekluzi, nýbrž promlčení (institut stavení lhůty k podání návrhu na exekuci upravený ustanovením §112 obč. zák. je samozřejmě – pojmově – myslitelný jen u práv podléhajících promlčení – v dané věci promlčení podle §110 odst. 1 věty první obč. zák.). Tento závěr však nemá oporu v hmotněprávní úpravě, účinné v době rozhodování okresního a krajského soudu, aniž by ovšem na druhé straně bylo možno přijmout argumentaci obou soudů ustanovením §71 odst. 3 správního řádu (vyvozenou konkrétně odvolacím soudem z ustanovení §25 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., jež ovšem nutnost aplikace správního řádu zakládá – pouze – pro rozhodování „ve věcech zabezpečování práva zaměstnání“, jímž se podle §1 odst. 3 písm. c/ uvedeného zákona „rozumí právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání“, nikoliv tedy povinnost vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení, upravená ustanovením §18 odst. 1 uvedeného zákona).
Prekluze (tedy zánik) práva úřadu práce na vrácení neprávem přijatého hmotného zabezpečení je totiž výslovně upravena přímo zákonem č. 1/1991 Sb. (účinným v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně), a to jeho ustanovením §18 odst. 1, podle jehož druhé věty „nárok na vrácení hmotného zabezpečení zaniká uplynutím lhůty tří let, která počíná běžet ode dne jeho poskytnutí“. Na zásadě, že uvedené právo nepodléhá promlčení, nýbrž prekluzi, nezměnila nic ani nová právní úprava, provedená s účinností od 1. 10. 2004 (a tedy účinná v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) zákonem č. 435/2004 Sb., jímž byl zákon č. 1/1991 Sb. zrušen. Ustanovení §56 odst. 4 tohoto zákona č. 435/2004 Sb. výslovně uvádí, že „nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci zaniká uplynutím“ – avšak tentokrát pěti let – „ode dne jejich přiznání“.
Jak se uvádí ve vykonávaném rozhodnutí úřadu práce z 8. 2. 1996, č. j. 01086/95/D/68, pravomocném 6. 3. a vykonatelném 22. 3. 1996, byl povinný zavázán k vrácení přeplatku hmotného zabezpečení přiznaného rozhodnutím téhož úřadu z 1. 3. 1995, č. j. 01086/95/D/61, jenž vznikl poskytováním tohoto zabezpečení za období od 30. 3. 1995 do 31. 8. 1995 v celkové výši 14.100,- Kč, je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že v době rozhodování jak okresního (31. 5. 2004) tak krajského (12. 5. 2005) soudu již uplynula nejen tříletá lhůta podle §18 odst. 1 věty druhé zákona č. 1/1991 Sb., ale také lhůta pětiletá podle §56 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb.
Z výše uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu (byť vyvozený z nepřiléhavého ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, což se ovšem v poměrech dovolatelky příznivě – totiž zrušením napadeného rozhodnutí – projevit nemůže, srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod poř. č. 27) je v konečném závěru, že právo úřadu práce na vrácení hmotného zabezpečení nepodléhá promlčení, nýbrž prekluzi, a že v prekluzivní lhůtě musí být exekuce nejen započata, nýbrž také skončena, pročež – nestalo-li se tak – je ji nutno pro zánik práva podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. zastavit, v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněné ve Sborníku IV. na str. 775)
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud (aniž se musel zabývat – navíc nově, a tedy v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. vznesenou – námitkou písemného uznání dluhu, přicházející v úvahu pouze u promlčení, nikoli však u prekluze) dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu