ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3083.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3083/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Z. K., zastoupeného advokátkou, proti povinnému M. Š., pro částku 100.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 5538/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 25. 5. 2006, č.j. 14 Co 232/2006-30, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 6. 10. 2005, č.j. 73 Nc 5538/2005-5, jímž okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného, tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II., III.) i nákladů exekuce (výrok IV.).
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jež směřoval výlučně proti výrokům III. a IV., vztahujícím se k náhradě nákladů odvolacího řízení a nákladů exekuce.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (§87 odst. 1, §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu