ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3102.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3102/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ J. S. a b/ P. S., zastoupených advokátem, proti povinné V. O., zastoupené advokátkou, za účasti manžela povinné L. O., pro 38 432,- PLN s příslušenstvím a 11 073,47 USD s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 E 567/2002, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, č.j. 56 Co 298/2005-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávnění jsou povinni do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9 915,- Kč k rukám advokátky.
III. Oprávnění a manžel povinné ve vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 25. 5. 2005, č.j. 41 E 567/2002-102, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Kaliszi, Polská republika ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. V Ng 2369/00). Odvolací soud dospěl k závěru, že na souzenou věc se nevztahuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Rady /ES/ č. 44/2001“), neboť podkladové rozhodnutí bylo vydáno před vstupem České republiky do Evropské unie. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že použít nelze ani Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, uveřejněnou pod č. 42/1989 Sb. (dále jen „smlouva č. 42/1989 Sb.“), neboť vymáhaná pohledávka vyplývá z obchodního vztahu. Jelikož polské soudy neuznávaly rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních vydaná do 30. 4. 2004, nelze podkladové rozhodnutí vykonat vzhledem k §64 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“). Usnesením Okresního soudu v Kaliszi ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. V GNC 2369/00, bylo navíc označení žalovaného v exekučním titulu opraveno na V, s.r.o., V. T., a proto povinná není ve věci pasivně legitimována.
V dovolání – jehož přípustnost dovozují z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítají oprávnění existenci dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že smlouva č. 42/1989 Sb. se na souzenou věc vztahuje, neboť exekuční titul je rozhodnutím v občanské věci. Jelikož příslušnost polského soudu v nalézacím řízení byla založena dohodou stran, vztahuje se na souzenou věc i nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Vadu řízení spatřují v tom, že soud nevedl ministerstvo spravedlnosti k jednoznačnému vyjádření postupem podle §53 a §54 zákona č. 97/1963 Sb.; vyjádření vyžádané v souzené věci neobsahuje jednoznačné prohlášení o tom, že rozhodnutí českých soudů téhož druhu se v Polsku nevykonávají. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace povinné oprávnění vyvracejí usnesením Oblastního soudu v Lodži ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. X Gz 597/04, jímž bylo zrušeno opravné usnesení Okresního soudu v Kaliszi ze dne 18. 11. 2002. Navrhli, aby napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně byla zrušena.
Povinná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, že na souzenou věc je třeba použít zákon č. 97/1963 Sb. a že vzájemnost ze strany polských soudů není zaručena. Smlouva č. 42/1989 Sb. se na souzenou věc nevztahuje, neboť se jedná o pohledávku z obchodních vztahů; jelikož exekuční titul byl vydán před 1. 5. 2004, nelze v souzené věci použít ani nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
Dovolání – přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. – není důvodné.
Podle čl. 53 odst. 1 smlouvy č. 42/1989 Sb. smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají na svém území tato rozhodnutí vydaná justičními orgány druhé smluvní strany: a/ rozhodnutí v občanských, rodinných a pracovních věcech majetkové povahy, b/ rozhodnutí v trestních věcech týkající se náhrady škody způsobené soudně trestným činem.
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se smlouva č. 42/1989 Sb. nevztahuje na věci obchodní, je třeba se ztotožnit. Obchodní věci jsou výslovně zahrnuty do předmětu úpravy kupříkladu ve smlouvě o právní pomoci s Belgií (č. 59/1986 Sb.), ve smlouvách o uznání a výkonu rozhodnutí s Portugalskem (č. 23/1931 Sb.) a Švýcarskem (č. 23/1929 Sb.) nebo ve smlouvách o právní pomoci a uznání a výkonu rozhodnutí s Francií (č. 83/1985 Sb.) a Itálií (č. 508/1990 Sb.). Jestliže jiné smlouvy věci obchodní do předmětu své úpravy nezahrnují, je třeba to respektovat a jejich věcnou působnost nelze na tyto věci výkladem rozšiřovat.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož v souzené věci nelze použít ani nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podle čl. 66 odst. 1 tohoto předpisu se nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po jeho vstupu v platnost. Ačkoli za podmínek uvedených v čl. 66 odst. 2 lze podle kapitoly III uznat a vykonat i rozhodnutí vydaná v (nalézacích) řízeních zahájených před vstupem nařízení v platnost, platí to pouze pro rozhodnutí vydaná po tomto datu. Jelikož exekuční titul v souzené věci byl vydán dne 3. 10. 2000, tedy před přistoupením České republiky a Polské republiky k Evropské unii, ustanovení čl. 32 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na něj použít nelze.
Námitkou, že obsahem vyjádření ministerstva spravedlnosti, jež bylo v souzené věci vyžádáno, není jednoznačné prohlášení o tom, že vzájemnost ze strany polských soudů není zaručena, dovolatel – ač ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž ovšem naplněn není, neboť toto sdělení (založené na č.l. 100 spisu) výslovně uvádí, že „polské soudy neuznávaly a nevykonávaly rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních“.
Vzhledem ke správnosti závěru o nesplnění podmínek uznání a výkonu exekučního titulu podle §64 zákona č. 97/1963 Sb. považuje Nejvyšší soud již za nadbytečné zabývat se námitkami ohledně pasivní legitimace povinné; i kdyby závěr odvolacího soudu v tomto směru správný nebyl, na nepřípustnosti uznání a výkonu exekučního titulu pro nedostatek vzájemnosti by to nic nezměnilo.
Jelikož dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9 840,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátkou (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. a odst. 6, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1. a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O nákladech manžela povinné v dovolacím řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř.; manželu povinné (podle obsahu spisu) v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a oprávnění na jejich náhradu právo nemají.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li oprávnění dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může povinná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu