ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3104.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3104/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné V., a. s., proti povinné D. K., zastoupené advokátkou, pro částku 10.425,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov pod sp. zn. 126 Nc 1418/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2005, č. j. 9 Co 872/2005-20, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 větu druhou exekučního řádu odmítl odvolání povinné proti usnesení z 19. 7. 2004, č. j. 126 Nc 1418/2004-12 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora), s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž tedy tvrdí, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) povinná namítá – kromě jiného – nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru krajského soudu, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Podle jejího názoru odvolání – namítala-li v něm, že v době vydání usnesení, jímž okresní soud nařídil exekuci, nebyl ještě vykonávaný rozsudek v právní moci – takovou „skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce“ obsahovalo, jelikož „bez pravomocného exekučního titulu není možno nařídit exekuci, a povinností odvolacího soudu bylo se touto namítanou skutečností zabývat.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle §44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda byly splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání podle §44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.).
Žádnou námitku, relevantní z hlediska výše uvedených ustanovení, však povinná v odvolání nevznesla. Jediný její odvolací argument spočíval v přednesu, že „dosud od Okresního soudu v Ostravě neobdržela potvrzení, že rozsudek ve věci 25 C 326/1992 ze dne 6. 2. 2004, je pravomocný“, a pak již jen následovalo sdělení, že „odvolání doplní po poradě s advokátem do jednoho měsíce od podání návrhu“, což se nestalo.
Jestliže pak namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama kvalifikovala jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., pak uplatnila (viz výše) dovolací důvody k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilé.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu