ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3172.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3172/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. T. s.r.o., proti povinné J. Š., zastoupené advokátem, přikázáním pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu, pro částku 7.974,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 1134/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 6. 2005, č.j. 20 Co 208/2005-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 6. 1. 2005, č.j. 34 E 1134/2004-6, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 5. 2004, č.j. 33 Cm 303/99-73, kterým byla povinná, jejíž žaloba byla zamítnuta, zavázána k náhradě nákladů řízení žalované /nyní oprávněné/ v částce 7.974,- Kč). S odvolací námitkou povinné, že žalobu nepodala za sebe, nýbrž jako správkyně konkurzní podstaty úpadce P. T. C. – P. spol. s r.o., a že tedy výkon rozhodnutí neměl být veden proti ní, nýbrž proti tomuto úpadci, se městský soud vypořádal závěrem, že tato okolnost je pro nařízení výkonu právně nevýznamná, jelikož „oprávněný a povinný jsou totožni s účastníky, jimž bylo titulem přiznáno právo a uložena povinnost“, že exekuční soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost (byť v daném případě vskutku nesprávného, byla-li povinná v průběhu nalézacího řízení po zrušení konkurzu funkce správkyně podstaty zproštěna) podkladového titulu, a že nápravy nesprávného výroku se povinná měla domáhat podáním odvolání v nalézacím řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam přisuzuje judikaturou (R 52/98, R 2/2005, SJ č. 125/2000) dosud neřešené otázce, totiž zda je v exekučním řízení pasivně legitimován úpadce či naopak – bývalý – správce konkurzní podstaty, je-li vykonáván titul, jímž byla – v daném případě k náhradě nákladů nalézacího řízení – zavázána osoba (zde advokát) v průběhu nalézacího řízení po zrušení konkurzu funkce správce konkurzní podstaty zproštěná. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v kladném závěru odvolacího soudu o její pasivní legitimaci ve vykonávacím řízení, odůvodněném „totožností povinného s účastníkem, jemuž byla titulem uložena povinnost“ (viz 2. a 3. řádek třetí strany napadeného usnesení na č.l. 27), zatímco podle jejího názoru mohl být návrh na výkon rozhodnutí – protože v nalézacím řízení (v němž „proti oprávněnému uplatnila pohledávku úpadce vyplývající z jeho obchodních knih“) vystupovala jako správkyně jeho konkurzní podstaty – úspěšně podán jedině proti samotnému úpadci, jelikož „vykonávána je pohledávka za podstatou a exekuce tedy postihuje majetek, který, pokud by trval konkurz, by patřil do konkurzní podstaty.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou a povinná, dovozuje-li nedostatek své pasivní legitimace v exekučním řízení, se tudíž v tomto ohledu mýlí. Vymezení účastníků řízení o výkon rozhodnutí v ustanovení §255 odst. 1 o.s.ř. je totiž třeba chápat procesně; oprávněným je tedy ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva, a povinným ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti.
Úkolem exekučního soudu pak není zjišťovat, zda byla JUDr. Jaroslava Šafránková zavázána k náhradě nákladů nalézacího řízení správně, nýbrž pouze – a jedině – to, zda je subjekt zavázaný k plnění v nalézacím řízení totožný s tím, proti němuž se v exekučním řízení domáhá nuceného uspokojení svého práva žalovaný (nyní oprávněný). Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně byla k náhradě nákladů nalézacího řízení (a v tom má odvolací soud, na jehož zejména poslední odstavec druhé a první odstavec třetí strany rozhodnutí /č.l. 26 versa, 27/ dovolací soud pro stručnost odkazuje, pravdu) zavázána vskutku nesprávně, a že, jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud, jediná její úspěšná obrana mohla spočívat v podání řádného opravného prostředku.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu