ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.3376.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3376/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. s. s.r.o., proti povinnému J. H., pro částku 1.581.153,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 Nc 1381/2004, o dovolání věřitelky – H. b. a. s., zastoupené advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, č. j. 9 Co 659/2006-59, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2006, č. j. 9 Co 659/2006-59, a usnesení Okresního soudu v Karviné z 31. 1. 2006, č. j. 50 Nc 1381/2004-46, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 1. 2006, č. j. 50 Nc 1381/2004-46, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu tak, že jako první byla uspokojena „pohledávka nákladů řízení vzniklých v souvislosti s provedením dražby“ a jako druhá pak – již pouze částečně – pohledávka H. b., a.s., jako zástavní věřitelky. S odvolací námitkou banky, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce měla být uspokojena až ve třetí skupině, tedy teprve za pohledávkou odvolatelky, jež podle jejího názoru měla být zařazena do skupiny druhé (viz č.l. 43), se krajský soud s poukazem na ustanovení §337b odst. 3 o. s. ř. vypořádal závěrem, že odvolatelka u rozvrhového jednání námitku proti zařazení pohledávky exekutora ani jinou námitku nevznesla, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí proto, že je v něm řešena otázka „dovolacím soudem rozhodovaná rozdílně“ a „v rozporu s hmotným právem“) H. b., a. s., namítá nesprávné právní posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje (s poukazem na bod XVIII. stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31) v zařazení pohledávky soudního exekutora před její pohledávku, jež „sloužila a měla i nadále sloužit (č.l. 41, 43) ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř.), daný tím, že věc byla rozhodnuta – ve srovnání s výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu – rozdílně.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu (odůvodněný poukazem na ustanovení §337b odst. 3 o. s. ř.), že – poněvadž zástavní věřitelka v rozvrhovém jednání námitku proti zařazení pohledávky z titulu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s prováděním dražby nevznesla – má tato pohledávka být uspokojena v první skupině.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen práva hmotného, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nesprávnost právního posouzení věci soudem prvního stupně – a také soudem odvolacím, jenž na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu „v podrobnostech odkázal“ – spočívá předně v tom, že náklady exekuce byly kvalifikovány jako náklady státu. Není to sice explicitně vyjádřeno ani ve výroku usnesení soudu prvního stupně ani v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, vyplývá to však jednak z výše nákladů, vyčíslené soudem, a jednak – právě – z jejich zařazení do první skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z ustanovení §44 odst. 6 písm. e) exekučního řádu, podle něhož usnesení o nařízení exekuce obsahuje označení povinnosti, jež má být exekucí vymožena včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce, a z ustanovení §87 odst. 4 exekučního řádu, podle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, vyplývá, že pohledávka exekutora sdílí osud pohledávky oprávněného a nepřichází proto v úvahu, aby byla podrobena režimu přihlášek podle §336f o. s. ř. Podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ve třetí skupině uspokojuje z rozdělované podstaty mimo jiné pohledávka oprávněného, jíž je zde nepochybně míněna i pohledávka na náhradu jeho nákladů (§87 odst. 2 exekučního řádu), neboť k jejímu vymožení byla exekuce nařízena. Exekuce však – jak výše uvedeno – byla nařízena i k vymožení nákladů exekuce (§87 odst. 1, 4 téhož předpisu). Je-li uvedeným způsobem pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce připodobněna k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), je logické, že ji lze k pohledávce oprávněného přiřadit i při určení skupiny, v níž bude uspokojena.
Lze tedy uzavřít, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce (samozřejmě s výjimkou nákladů samotné dražby) se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině podle §337 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože odvolací soud potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že zástavní věřitelka při rozvrhovém jednání námitku proti zařazení „pohledávky nákladů řízení vzniklých v souvislosti s prováděním dražby“ neuplatnila, je jeho rozhodnutí v rozporu s citovanou judikaturou a jeho právní posouzení věci je tedy nesprávné.
Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu