ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.416.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 416/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Městského úřadu K., zastoupeného advokátkou, proti povinným 1) J. J., 2) P. J. a 3) J. J., vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 2547/2005, o dovolání oprávněného a Mgr. L. N., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 9. 2005, č. j. 13 Co 383/2005-20, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 9. 2005, č.j. 13 Co 383/2005-20, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
II. Dovolání soudního exekutora Mgr. L. N. se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze 4. 5. 2005, č.j. 17 Nc 2547/2005-5, okresní soud nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyklidit do 30. 10. 2004 objekt – „rodinný dům č.p. 107...“, uložené povinným rozhodnutím stavebního úřadu podle §96 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „stavební zákon“), tedy proto, že to úřad považoval za nutné k provedení jím nařízených neodkladných zabezpečovacích prací.
Krajský soud k odvolání povinných rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl s odůvodněním, že podkladové správní rozhodnutí – protože oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné, a to ani pronajímatelkou (vlastnicí nemovitostí) ani obcí – dosud není vykonatelné. Svůj závěr o nevykonatelnosti titulu odvolací soud vyvodil z názoru, že má-li vlastnice nemovitostí (pronajímatelka) povinnost zajistit povinným, jejichž nájemní vztah dosud trvá, plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 a násl. občanského zákoníku), pak – není-li v jejích možnostech zajistit povinným bytovou náhradu – je její povinností vyplývající z ustanovení §96 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., aby o zajištění této náhrady požádala obec.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o nevykonatelnosti titulu. Kromě argumentace ustanovením §52 odst. 2 správního řádu (jež je podle něj nutno aplikovat jako ustanovení předpisu obecného, jelikož stavební zákon speciální úpravu vykonatelnosti rozhodnutí neobsahuje), podle kterého je rozhodnutí vykonatelné – a o tento případ jde v souzené věci – byl-li tomuto rozhodnutí odňat odkladný účinek, dovolatel zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1131/99 namítá, že ustanovením §96 odst. 4 ani žádným jiným ustanovením stavebního zákona se ve veřejnoprávním vztahu založeném rozhodnutím stavebního úřadu „občanskoprávní“ (tedy soukromoprávní) „povinnost zajistit bytovou náhradu nezakládá“.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Předně zde je zásadní, obecný důvod, proč je nutno právní posouzení věci považovat za nesprávné. Dovodil-li totiž odvolací soud závěr o nevykonatelnosti titulu ze zjištění, že „oprávněný nedoložil zajištění bytové náhrady pro povinné“, pochybil v tom, že na vykonávané rozhodnutí nahlížel jako na titul, jímž bylo splnění povinnosti k vyklizení vázáno na zajištění náhrady, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Nazíráno z tohoto pohledu je situace v předmětné věci obdobná té, jež by nastala, kdyby exekuční soud (který samozřejmě není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost titulu) při nařizování výkonu soudního rozhodnutí postupoval – bez opory v obsahu titulu, a tedy nesprávně – podle §343 a násl. namísto správných ustanovení §340 až 342 o.s.ř. V tomto ohledu je tedy opodstatněná dovolací námitka, odůvodněná poukazem na ustanovení §52 odst. 2 správního řádu, že byla-li povinnost k vyklizení vázána na lhůtu určenou – pouze /a jedině/ – datem (do 30. 10. 2004), a byl-li případnému odvolání proti titulu z 5. 8. 2004 odňat odkladný účinek, je rozhodnutí vykonatelné dnem 1. 11. 2004.
Kromě toho zde je další důvod, proč rozhodnutí, odůvodněné poukazem na ustanovení §687 a násl. občanského zákoníku a §96 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. nutno považovat ze nesprávné. V rozsudku z 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2002 pod poř. č. 14, totiž Nejvyšší soud – kromě závěru, že požadavek, aby soud uložil povinnost zajistit bytovou náhradu může uplatnit ten, kdo má povinnost byt vyklidit, pouze jako obranu ve sporu o vyklizení bytu – zdůraznil, že rozhodnutí o vyklizení stavby podle §96 stavebního zákona nezakládá pronajímateli občanskoprávní povinnost zajistit nájemci bytovou náhradu.
V odůvodnění (viz třetí a čtvrtý odstavec strany 67/127) citovaného rozsudku Nejvyšší soud též výslovně uvedl, že pro veřejnoprávní vztahy vyplývající např. z ustanovení §87 odst. 1, §88 odst. 1, 2 a §94 stavebního zákona (o kterýžto případ, totiž nařízení zabezpečovacích prací, jde v souzené věci) nelze z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb. (kromě toho, že pronajímatel může při zajišťování náhradního bydlení pro nájemce též požádat o součinnost obec) již dále dovodit nic, a tedy ani povinnost k zajištění bytové náhrady. Dále pak Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutím o vyklizení stavby podle §96 stavebního zákona, jež je pro právní postavení účastníků řízení věcně určující, nebyly založeny vztahy soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní, z nichž občanskoprávní nároky vyvozovat nelze. Již proto, uzavřel v judikátu Nejvyšší soud, není ani významné, že čtvrtý odstavec ustanovení §96 uvádí, že jde-li o stavbu obsahující byty, vyrozumí stavební úřad obec, a že při zajištění bytové náhrady se postupuje přiměřeně podle zvláštního předpisu, jímž je dle poznámky pod čarou zákon č. 102/1992 Sb.; občanskoprávní povinnost zajistit bytovou náhradu se tím nezakládá.
Protože odvolací soud – dovodil-li formální nevykonatelnost titulu – dospěl k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř); jelikož na tomto posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
Shora uvedené usnesení odvolacího soudu napadl také soudní exekutor, jenž dovolání směřoval výlučně proti výroku III., vztahujícímu se k náhradě nákladů exekuce.
Dovolání v této části není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani rozhodnutí o nákladech exekuce (§87 odst. 1, §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však uvedené usnesení není (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu