ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.559.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 559/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ing. A. M., zastoupené advokátem, proti povinné I. H., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 E 16/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze 16. 9. 2005, č.j. 30 Co 349/2005-85, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze 16. 9. 2005, č.j. 30 Co 349/2005-85 se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud změnil usnesení z 26. 4. 2005, č. j. 32 E 16/2003-74, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí přestěhováním povinné do (přiměřeného) náhradního bytu, tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Svůj závěr, že „nabízený byt nelze považovat za přiměřenou bytovou náhradu odpovídající exekučnímu titulu“, odůvodnil tím, že z nájemní smlouvy uzavřené vlastníkem nabízeného náhradního bytu (jako pronajímatelem) a oprávněnou (jako nájemkyní) ani z notářsky osvědčeného prohlášení vlastníka náhradního bytu „není patrná konkrétní záruka, že povinné bude k náhradnímu bytu sjednán nájemní poměr na dobu neurčitou“. Kromě toho, uzavírá dále odvolací soud, „předkládaná nájemní smlouva pouze dokládá, že nájemní poměr byl sjednán pro oprávněnou, nejde tedy o byt právně volný, neuzavřela-li oprávněná s pronajímatelem současně dohodu o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ nařízení exekuce vyklizením bytu.“
V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež takovéto nesprávné právní posouzení věci mohla mít za následek. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje především v závěru odvolacího soudu, že neprokázala zajištění náhradního bytu na dobu neurčitou. Opak, tedy časová neomezenost nájemního vztahu k náhradnímu bytu, vyplývá z výslovného prohlášení vlastníka domu č.p. 276, že byt č. 62 je ochoten povinné okamžitě pronajmout jako přiměřený byt náhradní, jehož pojmovou vlastností je podle dovolatelky právě to, že nájemní vztah k němu může být sjednán jedině jako časově neomezený. Vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. podle ní spočívá v tom, že odvolací soud „k odstranění svých pochybností“ nenařídil jednání.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ a §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, že byt nabízený oprávněnou nelze považovat za přiměřenou bytovou náhradu odpovídající exekučnímu titulu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Soudní praxe (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze z 19. 8. 1994, sp. zn. 20 Cdo 102/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7 , ročník 1996, pod poř. č. 41) je jednotná v závěru, že zajištění náhradního bytu lze prokázat i prohlášením vlastníka domu o tom, že „je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu.“ V daném případě tedy šlo zejména o to, zda notářsky osvědčené prohlášení vlastníka domu je listinou způsobilou prokázat zajištění bytové náhrady předepsané exekučním titulem, tedy přiměřeného náhradního bytu, i když neobsahuje výslovnou dikci, že vlastník domu je ochoten povinné předmětný byt pronajmout na dobu neurčitou (jak to naopak – a na tento rozdíl právě odvolací soud poukazuje – bylo výslovně uvedeno v nájemní smlouvě mezi vlastníkem a oprávněnou).
Tuto výkladovou otázku zodpovídá dovolací soud kladně. Je-li totiž notářským zápisem zachycený úkon vlastníka domu výslovně označen jako „prohlášení o poskytnutí přiměřeného náhradního bytu“, pak onu formulaci v něm obsaženou, že totiž vlastník „je ochoten okamžitě pronajmout tento byt“ povinné, nelze vyložit jinak, než že byt bude – jako náhradní – v případě uzavření smlouvy s povinnou pronajat na dobu neurčitou (k tomu srov. odůvodnění rozsudku z 27. 10. 1991, sp zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 68, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že – vyjma případů /o který ovšem v souzené věci nejde/, kdy nájem povinného k vyklizovanému bytu byl sjednán na dobu určitou – zákon „se zajištěním bytové náhrady jen na dobu určitou nepočítá“). Týž závěr dovozuje Nejvyšší soud ve svém usnesení z 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2009/2000, uveřejněném v téže sbírce, č. 7-8, ročník 2001, pod poř. č. 54, které se sice týká práva společného nájmu manželů, jehož závěrů však lze v předmětné věci užít obdobně.
Teze, že nabídnutý náhradní byt musí být „právně volný“ (kterýžto předpoklad odvolací soud pro nedostatek sjednání rozvazovací podmínky v nájemní smlouvě za splněný neměl), je sice – nazíráno obecně – správná, v daném případě se však neuplatní, jelikož dopadá na případy, kdy oprávněný, jemuž svědčí nájemní právo k bytu nabízenému jako náhradní, v tomto bytě také fakticky bydlí (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněného v téže sbírce, č. 3, ročník 1998, pod poř. č. 15). O takový případ však nejde v souzené věci, kdy sice nájemní smlouvu uzavřela s vlastníkem náhradního bytu (jakožto nájemkyně) oprávněná, která však bydlí ve vlastním obytném domě, v němž se nalézá právě byt, jehož vyklizení se po povinné domáhá. Tuto nájemní smlouvu totiž nelze posuzovat bez souvislosti s prohlášením vlastníka domu, že je ochoten byt č. 62 okamžitě pronajmout povinné jako byt náhradní, nelze tedy existenci takové nájemní smlouvy, sjednané výlučně k zajištění bytové náhrady pro povinnou, považovat za překážku pro nařízení exekuce.
Z uvedeného plyne, že posouzení uvedených listin, a tedy i věci, odvolacím soudem je nesprávné.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu