ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.70.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 70/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného nezletilého M. K., zastoupeného opatrovníkem m. č. Č., dítěte matky M. K., proti povinnému V. K., zastoupenému advokátem, pro výživné, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. E 173/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 6. 9. 2005, č.j. 22 Co 253/2005-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (mimo jiné) potvrdil usnesení ze
6. 1. 2005, č.j. E 173/2002-215, jímž okresní soud (kromě toho, že výkon rozhodnutí částečně zastavil, a to pro částku 3.000,- Kč, představující výživné po 500,- Kč měsíčně poukázané povinným a převzaté matkou nezletilého oprávněného v šesti případech v období od 9. 7. do 17. 12. 1998) zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro částku 1.117,- Kč jakožto dlužné výživné za období od 17. 2. 1993 do 14. 6. 1998, dále pro částku „převyšující 3.000,- Kč, tedy pro částku 75.000,- Kč“, představující dlužné výživné za období od 15. 6. 1998 do 31. 10. 2003 a pro běžné výživné od 1. 11. 2003 nadále. Odvolací soud – poté, co „se zcela ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně“ – s poukazem na ustanovení §567 odst. 2 občanského zákoníku uzavřel, že povinný neprokázal převzetí výživného matkou nezletilého oprávněného v částce 1.117,- Kč za období od 17. 2. 1993 do 14. 6. 1998, v částce 75.000,- Kč za období od 15. 6. 1998 do 31. 10. 2003, ani převzetí běžného výživného za období od 1. 11. 2003 nadále. Poněvadž povinný neprokázal, že by matka oprávněného fakticky převzala výživné, jež jí poukazoval prostřednictvím pošty (okresní soud, na nějž odvolací soud odkázal, výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že povinný sám uvedl, že „v případě těchto částek se mu zaslané výživné vrátilo nevyzvednuté zpět“) a protože „den poukazu dluhu platí za den splnění jen tam, kde došlo k přijetí peněžní částky“, dospěl odvolací soud k závěru, že k zániku práva splněním ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nedošlo. Tento závěr krajský soud dovodil jak pro období účinnosti občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2002, tak pro období následující.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a přípustností dovolání vůbec – povinný namítá, že soudy obou stupňů
„si nepřesně vykládají (uplatňuje tak, posuzováno podle obsahu dovolání, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) ustanovení §567 odst. 2 obč. zákoníku platného do 31. 12. 2002, tj. že úhrada výživného na jeho nezletilého syna byla splněna podáním peněz provozovateli poštovních služeb, i když byly matkou oprávněného, jak se domnívá, úmyslně nepřevzaty a byly mu vráceny“. Dovolatel „proto žádá, aby Nejvyšší soud toto napravil a zastavil výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.“ (v závěru dovolání pak navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k novému projednání).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud (ČSR) již ve svém rozsudku z 29. 10. 1982, sp. zn. 1 Cz 56/82 (uveřejněném v tzv. Sborníku IV. na str. 486), dovodil, že předpokladem toho, aby peněžitý dluh plněný prostřednictvím pošty byl ve smyslu §82 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy účinném znění (odpovídajícím ustanovení §567 odst. 2 téhož předpisu ve znění účinném do 31. 12. 2002) splněn okamžikem, kdy částka byla poukázána (nebylo-li dohodnuto jinak), je skutečnost, že věřitel poukázanou částku převzal (že mu byla doručena). Na použitelnosti uvedeného judikátu nemění nic ani novelizace občanského zákoníku ustanovením článku III. zákona č. 125/2002 Sb., v důsledku níž druhý odstavec §567 obč. zák. od 1. 1. 2003 (a také tohoto období se napadené rozhodnutí týká) nabyl znění, že plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak. Z uvedeného plyne, že právní závěr odvolacího soudu, podle nějž k zániku práva (splněním) nedošlo a nejsou tedy dány podmínky pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., je v souladu s ustálenou judikaturou.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu