ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.779.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 779/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) L. K., b) F. K., a c) P. Ch., zastoupených advokátem, proti povinnému J. F., za účasti manželky povinného P. F., pro částku 520.000,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. Nc 3485/2003, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 21. 6. 2005, č.j. 24 Co 257/2005-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud k odvolání oprávněných (kromě jiného) potvrdil usnesení z 30. 11. 2004, č.j. Nc 3485/2003-55, jímž okresní soud (ve výroku II. svého rozhodnutí) podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavil exekuci nařízenou „přikázáním dávek státní sociální podpory, rodičovského příspěvku, vyplácených manželce povinného J. F. ml., P. F., Úřadem práce v B.“. Své usnesení odvolací soud s poukazem na současnou (rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pod č. 4/2001 a 75/2001 /správně má být 75/2002/) i starší (viz rozhodnutí publikované tamtéž pod č. 8/1966) judikaturu odůvodnil závěrem, že nárok na výplatu rodičovského příspěvku podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále též jen „zák. č. 117/1995 Sb.“), je výlučným nárokem manželky povinného osobně celodenně a řádně pečující „alespoň o jedno nezletilé dítě ve stanoveném věku“, že tedy pohledávka z tohoto nároku nespadá do majetku patřícího do společného jmění manželů (dále jen „SJM“) ve smyslu ustanovení §262a občanského zákoníku, a že ji tudíž nelze postihnout exekucí.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzují otázce, zda pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek, „když jde o nárok vyplácený manželovi povinného“, je pohledávkou „vyloučenou z postižení v exekuci“) oprávnění namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v právním závěru odvolacího soudu, že pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek podle zákona č. 117/1995 Sb. je výlučnou pohledávkou manželky povinného osobně pečující o nezletilé dítě v zákonem předepsaném věku, nikoli tedy pohledávkou spadající do SJM a tudíž postižitelnou exekucí. Podle názorů dovolatelů pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek – narozdíl od pohledávky z nároku na mzdu, odvislého od pracovního poměru každého, případně jednoho z manželů – takovou pohledávkou spadající do SJM a tudíž exekucí postižitelnou (byť vyplácenou tomu z manželů, jenž není povinným z exekučního titulu) je, poněvadž „nárok na rodičovský příspěvek mají při splnění podmínek stanovených zákonem č. 117/1995 Sb. rodiče oba podle jejich volby a uvážení, a není rozhodující, který z nich nárok uplatní a podmínky zákonem stanovené splní“; v opačném případě by totiž podle oprávněných „mohlo docházet ke škodě věřitele druhého z manželů, což je i projednávaný případ“.
Další dovolací důvod, kvalifikovaný oprávněnými jako „formální“ (blíže, byť jen poukazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, nespecifikovaný) je spatřován v okolnosti, že soud rozhodl o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., ač předtím neproběhlo sporné řízení podle §267 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelé sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o splnění těchto podmínek však hodnocením dovolacích námitek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Není totiž důvodu dosavadní judikaturu (kromě výše zmíněných rozhodnutí srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu z 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004) nevztáhnout také na případ, kdy příjmem manželky (manžela) osoby povinné má být pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek podle zákona č. 117/1995 Sb. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani zásada zdůrazněná dovolateli, že nárok na rodičovský příspěvek mají při splnění podmínek stanovených uvedeným zákonem „rodiče oba podle jejich volby a uvážení“. Jak je totiž výslovně uvedeno v ustanovení §30 odst. 5 a §30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., při péči o totéž dítě náleží rodičovský příspěvek jen jednou, a to tomu z rodičů, který na základě jejich dohody po celý kalendářní měsíc osobně a celodenně pečuje alespoň o jedno dítě do čtyř let věku. Existenci skutkového stavu předpokládaného výše uvedenými ustanoveními (jakož i stavu právního, kdy skutečnost, že rodičovský příspěvek je vyplácen právě manželce povinného, vyplývá ze samotného exekučního příkazu vydaného 14. 6. 2004 pod č.j. Ex 403/03/P 12-69, viz č.l. 51) oprávnění v řízení před odvolacím soudem (jehož skutkovými zjištěními je soud dovolací podle §241a odst. 4 o.s.ř. vázán) ani v dovolání nenamítali.
Dovolací námitka, že „o nepřípustnosti exekuce lze rozhodnout, jen proběhlo-li sporné řízení podle §267 odst. 1 o.s.ř.“, je nepřípadná. Předně v souzené věci nepřichází v úvahu, a to ani teoreticky, žaloba podle §267 odst. 1 o.s.ř., nýbrž – s ohledem na manželství povinného a osoby, jejíž pohledávka z nároku na rodičovský příspěvek měly být přikázána – o žalobu podle §267 odst. 2 o.s.ř. Toto ustanovení však výslovně odkazuje na ustanovení §262a o.s.ř., jež se ovšem – z povahy věci – u typu exekuce přikázáním pohledávky neuplatní, ani uplatnit nemůže, jelikož, jak již bylo řečeno, nárok (v daném případě na rodičovský příspěvek) sám o sobě do SJM nepatří (viz Bureš, J., Drápal L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 1434, případně Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha: Linde, a.s., str. 317).
Kromě toho nelze pominout ustálený závěr literatury i soudní praxe, jež ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (které je na rozdíl od konkrétních ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ – g/ o.s.ř. ustanovením obecným) vykládá tak, že za typický důvod nepřípustnosti exekuce považuje (kromě např. vad exekučního titulu nebo tzv. rušivých okolností při provádění exekuce, případně specifického jednání povinného /např. jeho námitky započtení/) také pochybení při jejím nařízení (viz výše citovaná publikace nakladatelství Linde, str. 387). Důsledkem takového pochybení (kterým je například přikázání pohledávky z účtu, jehož majitelem je osoba jiná než povinný, nebo – jak je tomu v souzené věci – přikázání výlučné pohledávky z nároku osoby od povinného odlišné) způsobujícího nepřípustnost exekuce je nutnost jejího zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (viz tamtéž str. 390, 391).
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žádnému z dalších účastníků, jež by jinak měli podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu