ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.858.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 858/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné V. z. p. ČR, proti povinné D. K., pro 79.893,- Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 268/2004, o dovolání R. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č.j. 9 Co 1002/2005-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl podle ustanovení §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), odvolání, jímž R. K., manžel povinné, napadl usnesení ze dne 10. 5. 2004, č.j. 1 ENc 268/2004-9, kterým Okresní soud v Bruntále nařídil podle platebních výměrů z 19. 8. 2003, č. 4240302276 a č. 2140302275, k vydobytí pohledávky 79.893,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. Č. B., soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že ve fázi nařízení exekuce jsou účastníky řízení pouze oprávněná a povinná. Postižení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících do společného jmění povinné a jejího manžela, z usnesení o nařízení exekuce nevyplývá, neboť způsob jejího provedení stanoví exekučním příkazem exekutor (§36 odst. 1, 2, §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Osobou oprávněnou k odvolání proti usnesení o nařízení exekuce se R. K. nestal ani tím, že exekutor vydal usnesení, jímž ho podle §94 odst. 3 o.s.ř. přibral do exekučního řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal R. K. dovolání, jímž oponuje závěru o nedostatku své legitimace k řádnému opravnému prostředku.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá, jelikož jím napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, příp. usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod poř. č. 88) není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím, a protože nejde o žádný z případů upravených v §238 a §238a o.s.ř., nelze přípustnost dovolání opřít ani o tato ustanovení. Rovněž ustanovení §239 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. není k založení přípustnosti dovolání použitelné, jelikož usnesení, jímž odvolací soud odmítá odvolání (z důvodu uvedeného v §218 písm. b/ o.s.ř.), ve výčtu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, uvedeno není.
Nejvyšší soud proto dovolání R. K. odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.), aniž vyžadoval splnění podmínky obligatorního zastoupení (§241b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu