ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.872.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 872/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné E. M., a.s., proti povinné JUDr. H. R., zastoupené advokátem, pro 1.054.771,12 Kč, prodejem nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 21 E 347/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2005, č.j. 56 Co 160/2005-144, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. 12. 2004, č.j. 21 E 347/2001-134, jímž okresní soud ve smyslu ustanovení §107a odst. 1, 2 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) vyhověl návrhu, aby na místo dosavadního oprávněného do řízení vstoupil nabyvatel (v tomto řízení vymáhané) pohledávky, totiž společnost E. M., a.s. S odvolací námitkou povinné, že smlouva o postoupení pohledávky z 25. 8. 2004 uzavřená mezi dosavadním oprávněným jako postupitelem a jmenovanou společností jako postupníkem nemohla být platná, jelikož před jejím uzavřením pohledávka splněním (zaplacením jedním ze solidárních dlužníků) dne 8. 6. 1999 zanikla, se krajský soud vypořádal závěrem, že tato námitka má své místo teprve v případném řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., že však pro rozhodování podle ustanovení §107a o.s.ř. – navíc v řízení o nařízení exekuce – relevantní není.
V dovolání povinná namítá totéž co v odvolání a zdůrazňuje, že „vzhledem k tomu, že podle hmotného práva nelze cedovat pohledávku, která zanikla, nemohl ji stávající oprávněný platně postoupit a předmětné usnesení tak nemohlo být vydáno, když k záměně účastníků na straně žalobce nedošlo“.
Dovolání (přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že nynější oprávněný je ve smyslu §107a o.s.ř. procesním nástupcem oprávněného dosavadního.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce (zde oprávněný) zato, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva či povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle §107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle §107a odst. 3 o.s.ř. platí ustanovení §107 odst. 4 obdobně.
Judikatura k uvedenému ustanovení je jednotná v tom, že otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo či bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle §107a o.s.ř. nezabývá, jelikož tato otázka se týká již posouzení věci samé, které ovšem nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu z 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31). V dalším rozhodnutí (usnesení ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, publikovaném v téže sbírce, nyní pod poř. č. 37) dokonce Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o.s.ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 6 věty před středníkem o.s.ř. usnesením zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu