ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.925.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 925/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ú. p. v Š., proti povinné V. V., zastoupené advokátem, pro 2.745,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 25 E 272/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2005, č.j. 40 Co 518/2005-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 10. 2004, č.j. 25 E 272/2004-4, jímž okresní soud nařídil podle rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk ze dne 9. 12. 2002, č.j. 7268/2/SUA-1/5, výkon rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí je formálně i materiálně vykonatelné; oprávnění úřadu práce vymáhat předmětnou pohledávku vyplývá z čl. XXIX bodu 22. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů (dále jen „zákon č. 320/2002 Sb.“). Věcnou správnost podkladového rozhodnutí nelze v exekučním řízení přezkoumávat; bezvýznamné jsou rovněž námitky povinné ohledně jejích špatných sociálních a finančních poměrů. Nevhodnost navrženého způsobu výkonu (jež má být zkoumána z hlediska poměru výše pohledávky oprávněného a ceny výkonem postiženého předmětu) u prodeje movitých věcí bez konkrétního určení věcí, které mají být prodány, nepřichází v úvahu. Rozsudek, jímž bylo vyhověno vylučovací žalobě, bude významný až v případě soupisu movité věci, jíž se týká.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinná existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně doplnil je o výrok, že výkon rozhodnutí se nařizuje podle exekučního titulu ve spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu. Je přesvědčena, že navržený způsob výkonu je nevhodný, neboť již v minulosti byly proti ní opakovaně vedeny bezúspěšné exekuce a v současnosti je zcela nemajetná, což bylo odvolacímu soudu známo. Namítá rovněž nedostatek aktivní legitimace oprávněné, nesprávnost dodatečného upravení jejích příjmů Finančním úřadem v Z., nesprávnost postupu správních orgánů při zabavení movitých věcí sloužících k jejímu podnikání a nesprávnost samotného exekučního titulu, který je vůči ní a její rodině nepřiměřeně tvrdý a byl by jiný, kdyby povinná mohla finančnímu úřadu předložit zabavené movité věci, což by snížilo základ pro stanovení jejích příjmů. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření trvá na výkonu rozhodnutí a dále uvádí, že při zjišťování výše příjmu povinné vycházela z údajů Finančního úřadu v Z. Tíživá situace povinné může být důvodem k prominutí dluhu; svou aktivní legitimaci oprávněná opírá o ustanovení čl. CXVII bodu 1. a čl. CXVIII bodu 3. zákona č. 320/2002 Sb. a o zákon č. 453/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Námitka, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je nevhodný, neboť dovolatelka je nemajetná a povolení exekuce dalším způsobem by bylo bezúčelné, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou praxí. Ta dovodila, že při posuzování vhodnosti způsobu výkonu podle §264 odst. 1 o.s.ř. je rozhodující srovnání výše vymáhané pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení dosaženo; při posuzování vhodnosti podle §264 odst. 2 o.s.ř. je určující porovnání pravděpodobného výtěžku zpeněžení věci navržené k prodeji s předpokládanými náklady výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 452/2003). S výší vymáhané pohledávky, resp. s předpokládanými náklady výkonu rozhodnutí je však vždy konfrontována hodnota předmětu navrženého k prodeji, nikoli majetková situace povinné, jež se ostatně od předchozích bezvýsledných exekucí mohla změnit.
Zásadní právní význam nemohou založit ani námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu, neboť tou se – jak správně dovodil odvolací soud – v exekučním řízení již nelze zabývat. Rovněž námitky nepřiměřené tvrdosti provedení výkonu rozhodnutí jsou ve stádiu jeho nařízení bezvýznamné a jsou uplatnitelné pouze v řízení o návrhu povinné podle §266 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
V souladu s ustálenou soudní praxí je konečně i závěr odvolacího soudu, že k podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí okresního úřadu o povinnosti vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory podle §62 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění do 31. 12. 2002, je (za právního stavu platného v době rozhodování odvolacího soudu) kromě příslušného úřadu práce aktivně legitimován také stát, za nějž v řízení úřad práce vystupuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 927/2006).
Námitkou, že odvolací soud v potvrzujícím výroku upřesnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon rozhodnutí se nařizuje i na podkladě rozhodnutí odvolacího správního úřadu, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo řečeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže. Jen pro úplnost lze konstatovat neopodstatněnost této námitky; doplnění výroku usnesení soudu prvního stupně o další rozhodnutí by zakládalo vadu řízení jen tehdy, jestliže by toto rozhodnutí bylo dalším exekučním titulem přiznávajícím další práva, jehož výkon by byl takto – až ve stádiu odvolacího řízení – nařízen; takový postup by byl porušením zásady dvouinstančního řízení. Tak tomu však v souzené věci není, neboť výrok soudu prvního stupně zůstal obsahově nezměněn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1999 pod č. 52) a byl pouze upřesněn doplněním rozhodnutí, jímž byl v nalézacím řízení exekuční titul toliko (z obsahového hlediska) potvrzen.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné však v tomto stádiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu