ECLI:CZ:NS:2007:20.ND.135.2007.1
sp. zn. 20 Nd 135/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce L. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. L., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 31.542,- Kč s příslušenstvím a cestovních náhrad, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 196/2002, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 196/2002
se k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Chomutově nepřikazuje.
Odůvodnění:
Žalobce podáními označenými jako „odpověď na dopis ze dne 17. 10. 2006“
(č. l. 197) a „potvrzení“ z 15. 2. 2007 (č. l. 206) navrhl, aby souzená věc byla přikázána Okresnímu soudu v Chomutově. Návrh odůvodnil tím, že řízení u procesního soudu je pro něj nákladné a že jednání soudce Mgr. L. B. považuje za „neseriozní“.
Žalovaný s návrhem na delegaci nesouhlasí. Podle jeho názoru bylo řízení
u Okresního soudu v Olomouci vedeno „korektně, s přehledem a znalostí projednávané problematiky“, k delegaci věci jinému soudu tedy není důvodu.
Podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji
a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
V daném případě ani jedna z namítnutých okolností způsobilá odůvodnit přikázání věci není, jelikož není žádného podkladu pro závěr, že by tak bylo dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího či po skutkové stránce úplnějšího projednání věci než u soudu místně příslušného (§84 o.s.ř.), případně, že by zde byl jiný důvod k delegaci. Žalobcovo přesvědčení, že soudce věc projednávající „není seriozní“, rovněž způsobilé vést k závěru o vhodnosti přikázání věci jinému soudu není. Důvodem pro postup podle §12 odst. 2 o.s.ř. nemůže být ani žalobcova případná nepříznivá sociální situace, je-li k dispozici institut dožádání, kdy žalobce může být vyslechnut – jak se ostatně stalo – soudem jiným než procesním (§39, §122 odst. 2 o.s.ř.).
Protože – jak plyne z uvedeného – k průlomu výše citovaného ústavního principu důvod není, Nejvyšší soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu