ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1056.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1056/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.-S. s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2005, č.j. 16 Co 187/2005-78, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Jinak se dovolání žalobce zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 1. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „neodevzdal denní tržbu inkasovanou dne 11. a 12. 1. 2003“ a že „tímto svým jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce založený pracovní smlouvou ze dne 21. 10. 2002 trvá. V žalobě žalobce uvedl, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 a že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí, neboť „dne 12. 1. 2003 byl po pracovní směně připraven k předání tržby žalovanému, tento se však nedostavil“, a proto mu žalobce nemohl tržbu předat. Žalobce neměl v úmyslu jakkoliv krátit tržbu žalovanému, tato situace byla zapříčiněna „ryze nedbalostí ze strany žalovaného“. Žalobce žalovanému zároveň oznámil, že trvá na zachování pracovního poměru.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č.j. 26 C 28/2003-55, určil, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným založený pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2002 trvá, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.246,40 Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 jako kuchař s možností zaučení na číšníka, že přípisem ze dne 15. 1. 2003 označeným jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“ a adresovaným žalobci bylo žalobci ze strany odesílatele – J. Š. zastoupeného JUDr. M. G. - oznámeno, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, že „v této listině není ani zmínky o žalovaném či o tom, že by např. J. Š. vystupoval jako jeho jednatel“, a že žalobce svým přípisem ze dne 17. 1. 2003 žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával, což žalovaný neakceptoval. Poté, co shledal naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. na určení, že pracovní poměr žalobce trvá, dospěl soud prvního stupně k závěru, že přípis ze dne 15. 1. 2003 označený jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“ není úkonem „způsobilým být ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru“, neboť „byl učiněn osobou odlišnou od žalovaného S.-S. s.r.o.“, a to „J. Š. zastoupeným advokátem, který však nebyl se žalovaným v pracovněprávním vztahu“. Na tomto závěru podle soudu prvního stupně „nic nemění ani skutečnost, že jmenovaný J. Š., je současně jednatelem žalovaného“; ani výkladem projevu vůle podle ustanovení §240 zákoníku práce nelze dojít k závěru, že „uvedené Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo s ohledem na okolnosti případu“ dáno „žalovaným jednajícím J. Š.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2005, č.j. 16 Co 187/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby bylo určeno, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2002 trvá, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.637,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že „nelze přihlížet toliko k tomu, co je uvedeno v tomto jednostranném projevu vůle“ (okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003), „ale i k okolnostem, za kterých byl tento projev vůle učiněn“. Z těchto skutečností (při sjednávání pracovní smlouvy s žalobcem byla žalovaná zastoupena svým jednatelem J. Š.; žalobce sdělil dopisem ze dne 17. 1. 2003 žalované, že nesouhlasí s tímto okamžitým zrušením pracovního poměru, že se domáhá ochrany soudní cestou a že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán) „vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce neměl žádné pochybnosti o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo učiněné J. Š. jako jednatelem žalované, nikoliv jako fyzickou osobou“. Podle odvolacího soudu je výklad projevu vůle učiněný soudem prvního stupně „formalistický a neodpovídá ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce ve znění do 28. 2. 2004“. Odvolací soud na závěr podotkl, že vzhledem k tomu, že žalobce žaluje na určení trvání pracovního poměru [žalobou na určení podle §80 písm. c) o.s.ř.], „nemůže se zabývat platností okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003, tedy nemůže ani zkoumat v tomto řízení, zda JUDr. M. G. byl formálně zmocněn k uskutečnění jakéhokoliv právního úkonu vůči žalobci jménem žalované“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že výklad projevu vůle obsaženého v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 učiněný odvolacím soudem je „nepřiměřeně extensivní narušující právní jistotu v pracovněprávních vztazích, mimo jiné též s přihlédnutím na ostatní zákonné formální náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle §55 ZP“, že ani „při respektování zásady bezformálnosti právních úkonů v pracovním právu tento výklad nemůže zhojit skutečnost, že písemný projev vůle byl výslovně připsán osobě zcela odlišné od zaměstnavatele žalobce (J. Š. namísto S.-S. s.r.o.)“, že existence zmocnění pro J. Š. „nebyla žalovaným v průběhu řízení ani tvrzena“ a že „odvolací soud se ani blíže nezabýval absencí zmocnění pro JUDr. M. G.“. Dovolací důvod žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení projevu vůle obsaženého ve výše uvedeném okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání proti tomuto rozsudku je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení trvání pracovního poměru, který měl být ukončen okamžitým zrušením ze dne 15. 1. 2003, jež bylo žalobci doručeno dne 17. 1. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, porušil-li zaměstnance pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce musí okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanové lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
V posuzovaném případě bylo provedenými důkazy zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného jako číšník, že dne 17. 1. 2003 obdržel žalobce přípis ze dne 15. 1. 2003 označený jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“ a že jako pisatel dopisu je označen J. Š., zastoupený advokátem.
S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně vyložil projev vůle obsažený v přípise žalovaného ze dne 15. 1. 2003 označeném jako „Okamžité zrušení pracovního poměru“, dovolací soud nesouhlasí.
Uvede-li v písemném právním úkonu zaměstnavatel svůj název (jméno) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho ještě důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba); opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil. Ve skutečnosti jde pouze o vadu projevu vůle, kterou je třeba se pokusit odstranit pomocí výkladu projevu vůle v právním úkonu obsaženého. Podle ustálené judikatury může výklad projevu vůle za použití pravidel uvedených v ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce směřovat jen k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou neprojevil; není rovněž dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Stejným způsobem postupoval i odvolací soud, jestliže za situace, že z přípisu žalovaného ze dne 15. 1. 2003 nebylo zřejmé, zda jej J. Š. učinil svým jménem jako fyzická osoba nebo jako jednatel žalované, tento projev vůle vyložil za použití ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Vysvětlil, které okolnosti a proč považoval při výkladu uvedeného projevu vůle za významné (žalovaný již při uzavírání pracovní smlouvy s žalobcem jednal svým jednatelem J. Š., žalobce sdělil dopisem ze dne 17. 1. 2003 žalované, že nesouhlasí s tímto okamžitým zrušením pracovního poměru, že se domáhá ochrany soudní cestou a že trvá na tom, aby byl nadále zaměstnán), a správně dovodil, že z dokazování vyplývá zcela jednoznačně, že žalobce neměl žádné pochybnosti o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 1. 2003 bylo učiněné J. Š. jako jednatelem žalované, nikoliv jako fyzickou osobou. S tímto jeho závěrem dovolací soud souhlasí.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, neboť chybí prokázání existence zmocnění pro J. Š. k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce a ta „nebyla žalovaným v průběhu řízení ani tvrzena“.
Podle ustanovení §8 zák. práce se zaměstnavateli pro účely tohoto zákoníku rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích, a pokud to stanoví zákon, též v obdobných vztazích.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 3. 2003 (dále jen „obch. zák.“), je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Podle ustanovení §133 odst. 1 obch. zák. je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (zde žalovaného) je jeden nebo více jednatelů (§133 odst. 1 obch. zák.) a - jak vyplývá z ustanovení §9 odst. 1 zák. práce - právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou (zde žalovaný), především jeho statutární orgán (jednatel, popř. jednatelé). J. Š., jednatel žalovaného, tedy nepotřeboval zvláštní zmocnění k tomu, aby okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem, neboť toto jeho oprávnění vyplývalo přímo z ustanovení §9 odst. 1 zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu