ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1291.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1291/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po Dr. Mgr. V. M., zemřelé, za účasti 1) M. S. zastoupeného advokátem a 2) MUDr. I. P., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu v Praze 8 pod sp. zn. 20 D 299/99, o dovolání MUDr. I. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č. j. 24 Co 26/2006-253, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Dr. Mgr. V. M., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.3.1999, č.j. D 299/99-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena notářka (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18.10.2005, č.j. 20 D 299/99-243, rozhodl, že „dědické řízení se podle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přerušuje“. Uvedl, že „Obvodní soud pro Prahu 8 požádal o zaslání spisu pro potřeby řízení o určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví ze dne 20.12.1999 uzavřené mezi účastníky“; že „řízení o dědictví se přerušuje podle shora uvedeného ustanovení o.s.ř., protože rozhodnutí závisí na otázce, kterou soud není oprávněn v tomto řízení řešit“.
K odvolání M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.2.2006, č.j. 24 Co 26/2006-253, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že „dědické řízení po Dr. Mgr. V. M., zemř., se nepřerušuje“. Dospěl k závěru, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože jeho odůvodnění je nesrozumitelné“; že „lze pouze usuzovat, že soud I. stupně mínil toto dědické řízení přerušit z toho důvodu, že probíhá řízení o určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví“; že „důvodem pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je skutečnost, že rozhodnutí soudu závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit“; že „závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, je soud povinen řízení přerušit jen tehdy, jestliže jde o takovou otázku, kterou nesmí řešit sám, tj. jde o rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. (rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný dle zvláštních předpisů, rozhodnutí o tom, kdo jej spáchal, rozhodnutí o osobním stavu)“; že „jiné otázky, i když o nich přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám“; že v posuzovaném případě „nejde o otázku, kterou by soud nemohl řešit sám“; že proto „není dán důvod pro přerušení řízení dle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“; že „soud prvního stupně by event. mohl v této právní věci uvažovat o tom, že řízení přeruší dle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tj. z toho důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu“; že však „zde není na místě řízení přerušovat ani z naznačeného důvodu“; že „vzhledem ke stadiu, v němž se toto dědické řízení nachází, by bylo přerušení řízení nehospodárné“; že „hledisko hospodárnosti je rozhodující“; že „v tomto řízení byl již vypracován znalecký posudek“ a že „záleží jen na posouzení soudu I. stupně, zda za tohoto stavu věci rozhodne o věci samé, či ustanoví dalšího znalce a vyslechne svědky, jak navrhuje účastnice řízení MUDr. I. P.“; že „žaloba na posouzení duševní způsobilosti MUDr. J. M. uzavřít předmětnou dohodu o vypořádání dědictví byla podána až nyní“ a že „sporné řízení je na samém počátku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala MUDr. I. P. dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“; že „soudní komisař či jeho asistent nejsou oprávněni řešit otázku neplatnosti dědické dohody v návaznosti na zjištění stavu toho, kdo jí měl uzavřít“ a „nemohou suplovat osobu soudce v samotném řízení, kdy musí být zajištěna práva a povinnosti obou stran i řádné procesní řízení sporu, což se v notářské kanceláři za účasti pověřeného pracovníka notáře realizovat nedá“; že „o tom svědčí i stav při výslechu znalců a zápis z tohoto jednání, který byl kompromisem stran, nikoliv však reprodukcí proběhlého jednání“; že „toto umožňuje §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.“; že „právní názor odvolacího soudu je nesprávný a v rozporu s běžnou praxí a zvyklostmi i s jejím právem na spravedlivý proces a rovným postavením stran“; že „celé řízení neprobíhá před notářem, ale pověřeným pracovníkem notáře a procesní podmínky v kanceláři pověřeného pracovníka nejsou dle o.s.ř. dodržovány“; že „pověřený pracovník notáře nemůže suplovat soudce, jeho zkušenosti s vedením procesu a zajištěním práv procesních stran, s výslechem svědků a správným zápisem z těchto prováděných úkonů“ ; že „nedůstojnost takových jednání včetně nevhodných prostor vede k závěru, že se nejedná o soudní úkony a není zde víra ve spravedlivý proces“; že „zásadu hospodárnosti řízení je vždy nutné vykládat v kontextu platné právní úpravy a v jejích intencích ji naplňovat“; že soud prvního stupně „postupoval správně, když dědické řízení přerušil, ač aplikoval nesprávně §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a ne §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.“; že však „rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustným způsobem zasahuje do práv účastníků řízení na spravedlivý proces“; že „zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné“; že „tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.)“; že „jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy“; dále namítá, že „v rámci podaného žalobního návrhu navrhla další důkazy ve věci, mimo jiné i výslech svědků, který je natolik důležitý a rozhodující, že je v rámci navrženého určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví podstatné, aby byl proveden u řádného jednání soudu za podmínek rovnosti obou stran“; že „nejde tedy o opakování dokazování, ale o dokazování doposud neprovedené a stranou požadované, které může mít za následek i další stanovení znalců“; že „je nejen nezbytné, aby řízení proběhlo, ale aby výsledek řízení byl rozhodujícím faktorem pro přerušené dědické řízení a dle něho bylo rozhodnuto“ a že „jde tedy o to, aby nebylo porušeno právo pozůstalé dcery na soudní ochranu a spravedlivý proces“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR „připustil možnost dovolání, přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 26/2006-253 ze dne 28.2.2006, a toto zrušil“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitelky (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka Dr. Mgr. V. M. zemřela, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě MUDr. I. P. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení.
Protože nejde o usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) o.s.ř. a přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (naopak je tímto ustanovením výslovně vyloučena) mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat jen z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Protože MUDr. I. P. netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání MUDr. I. P. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu