ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1307.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1307/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. F. S. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 93/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č. j. 14 Co 522/2005-50, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 9. 2004 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že si žalobce „zálohoval data (údaje) viz protokoly, které jsou obchodním tajemstvím zaměstnavatele, v úmyslu je neoprávněně užít pro sebe nebo jiného“, že v den, kdy podal výpověď z pracovního poměru (23. 9. 2004) ještě před podáním výpovědi „si nechal bez souhlasu vedení žalovaného na nosič dat CD přenést firemní data, která žalovaný považuje za předmět obchodního tajemství – úplná znění obchodních nabídek konkrétním klientům, zápisy z jednání, smluvní dokumenty a další informace, které lze považovat za důvěrné – kontakty na klienty, historie emailové komunikace atd.“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalovaného pracoval ve funkci obchodního ředitele a že v jeho pracovní náplni bylo mimo jiné seznamovat se i s údaji obsaženými na archivním CD (tyto údaje měl neoprávněně z prostor žalovaného vynést). Mnoho těchto dokumentů obsažených na archivním CD sám vytvořil, resp. podílel se na jejich vytvoření. Není pravdou, že by si data zálohoval v úmyslu je neoprávněně užít pro sebe nebo jiného, neboť s údaji obsaženými na archivním CD pracoval vždy ve zcela neomezeném rozsahu v tom smyslu, že k nim měl přístup a mohl s nimi v rámci obchodních případů nakládat. Nikdy však tato data nezneužil. Data na archivním CD byla skutečně uložena pod hesly a soubory, byla skutečně žalobcem záměrně přejmenována, to však z důvodu, aby tato data zůstala přiměřeným způsobem ochráněna před nepovolaným přístupem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, č. j. 27 C 93/2004-28, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ze dne 24. 9. 2004, které doručil žalovaný žalobci téhož dne“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7. 218,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Za „nepochybně prokázáno“ měl, že žalobce mohl libovolně kopírovat a nakládat s daty žalované, ke kterým mu byl umožněn přístup, že tato data byl oprávněn rovněž vkládat do přenosného firemního počítače, který mohl mít ve své dispozici i do následujícího pracovního dne, že i v případě pevného nepřenosného počítače, který měl přidělen v zaměstnání, neměl výslovně zakázáno data ze svého počítače kopírovat, že k úniku dat žalovaného ve smyslu seznámení se s nimi třetí osobou, nemající oprávnění se s těmito daty seznamovat, nedošlo a že žalobcem kopírovaná data souvisela s pracovní činností žalobce. Dospěl k závěru, že jednání, jež bylo žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknuto, nelze považovat za porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru. Žalobce tak ani nemohl porušit pracovní kázeň a žalovaný s ním nemohl okamžitě pracovní poměr zrušit.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 14 Co 522/2005-50, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.218,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.128,50 Kč k rukám advokáta. Souhlasil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak dospěl k závěru, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil po právní stránce. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce zkopíroval na svůj CD-rom data, s nimiž byl oprávněn se z titulu své funkce obchodního ředitele seznamovat a která byl oprávněn ke své práci využívat. Tato data měla charakter obchodního tajemství žalovaného. Z okolností, za kterých žalobce data kopíroval (stalo se to v den, kdy podal výpověď z pracovního poměru, data přejmenoval tak, že nebylo zřejmé, že se jedná o citlivá data zaměstnavatele, i vzhledem k rozsahu kopírovaných dat), dovodil, že vysvětlení žalobce o důvodech jeho jednání jsou zcela účelová. Tím, že žalobce za uvedených okolností okopíroval důležitá data představující obchodní tajemství žalovaného, porušil článek 5 odst. 5.2 provozního řádu žalovaného a lze „s největší pravděpodobností dovodit“, že je hodlal po skončení pracovního poměru využít ve svůj prospěch. Ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. c) a d) zák. práce se jednalo o majetek zaměstnavatele, přičemž žalobce porušením obchodního tajemství ve smyslu ustanovení §51 obch. zák. porušil také povinnosti vedoucího zaměstnance upravené v §74 zák. práce. O tom, že bylo obchodní tajemství porušeno, svědčí podle odvolacího soudu již samotné jednání směřující k tomuto porušení a „nemusí již být tímto zaměstnancem nebo jinými osobami skutečně zneužito“. Za těchto okolností se jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a s ohledem na zájem na ochranu dat tvořících obchodní tajemství nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že nemohl porušit povinnosti vedoucího zaměstnance upravené v §74 zák. práce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by svým postupem při nakládání s daty porušil právní předpisy nebo vnitřní předpisy. Nebylo prokázáno, že žalobce hodlal data po skončení pracovního poměru „s největší pravděpodobností“ využít ve svůj prospěch, ani to, že obchodní tajemství (data) bylo neoprávněně sděleno nebo zpřístupněno třetí osobě nebo že žalobce využil obchodní tajemství pro sebe nebo pro někoho jiného. Zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu, který se týká hodnocení okolností, za kterých žalobce kopíroval data, zejména zmiňované „přejmenování“ dat. Žalobce totiž data „komprimoval do soukromých složek *zip“ a k přejmenování souborů tak nedošlo, protože při „zipování“ se musí zadat jméno souboru a „zipovací SV“ sám navrhne jméno souboru podle prvního souboru nebo adresáře, který se „komprimuje“. Jedním z důvodů, proč žalobce k tomuto způsobu nakládání s daty přistoupil, bylo to, aby zabezpečil ochranu dat pro případ, že by se CD dostalo do dispozice nepovolané osoby. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání jako nedůvodné bylo zamítnuto, neboť rozhodující pro posouzení věci bylo to, že okopírování souborů dat na samostatný CD-rom nesouviselo s pracovní činností žalobce, a to zejména v den podání výpovědi z jeho strany.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24. 9. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni. Podle ustanovení §74 odst. f) zák. práce jsou vedoucí zaměstnanci dále povinni – mimo jiné – zabezpečovat dodržování právních a jiných předpisů, zejména vést zaměstnance k pracovní kázni a zajišťovat, aby nedocházelo k porušování pracovní kázně a neplnění povinností. Uvedené povinnosti patří k základním povinnostem zaměstnanců (vedoucích zaměstnanců), jejichž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z tohoto vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
S tvrzením dovolatele, že svým jednáním vytknutým v okamžitém zrušení pracovního poměru („nechal bez souhlasu vedení společnosti na nosič dat CD přenést firemní data, která považujeme za předmět obchodního tajemství – úplná znění obchodních nabídek konkrétním klientům, zápisy z jednání, smluvní dokumenty a další informace, které lze považovat za důvěrné – kontakty na klienty, historie emailové komunikace atd.“) neporušil povinnosti vedoucího zaměstnance „upravené v §74 zák. práce“, dovolací soud nesouhlasí.
Dovolatel přehlíží, že povinnosti vedoucích zaměstnanců nejsou jen ty, jež jsou v ustanovení §74 zák. práce výslovně vyjmenovány pod písm. a) až g), neboť celé ustanovení §74 je uvedeno slovy „Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni zejména“. Z toho vyplývá, že vedoucí zaměstnanci mají zároveň povinnost dodržovat i ostatní povinnosti, jež pro ně (a zaměstnance vůbec) vyplývají z právních předpisů, pracovního řádu, pracovní smlouvy, případně pokynů jejich nadřízeného vedoucího zaměstnance. V této souvislosti odvolací soud správně poukazoval na ustanovení §73 odst. 1 písm. c) a d) zák. práce, jež ukládají zaměstnancům nejen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, ale také řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobce vzhledem ke svému postavení u žalovaného se mohl nejen seznamovat s daty, jež představovala obchodní tajemství, ale mohl si je též kopírovat a využívat je ke své práci. Odvolací soud však správně v odůvodnění svého rozhodnutí vystihl, že vzhledem k okolnostem případu, za nichž se žalobce dopustil zkopírování dat dne 23. 9. 2004, nelze hovořit o tom, že by tak činil při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím a že by tímto jednáním směřoval k ochraně obchodního tajemství a majetku svého zaměstnavatele vůbec. Žalobce totiž data zkopíroval v rozsahu (úplná znění obchodních nabídek konkrétním klientům, historie emailové komunikace, kontakty na klienty, zápisy z jednání, smluvní dokumenty a další), který nedokázal z hlediska konkrétního plnění svých pracovních úkolů vysvětlit, a za okolností, jež nesvědčí o tom, že tím sledoval zájmy žalovaného. Správně proto odvolací soud dovodil, že tímto jednáním žalobce porušil své povinnosti, a to intenzitou, jež dosáhla zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, zejména s ohledem na ochranu dat tvořících obchodní tajemství žalovaného.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanoveních §§229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu