ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1467.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1467/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. B., Ph.D., proti žalované V. o. š. p., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 72/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2005, č.j. 14 Co 635/2005-39, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16. 1. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, „tak jak to umožňuje §65 odst. 3 zák. práce“, a to vzhledem k tomu, že žalovaná pro žalobce „nemá k dispozici práci odpovídající jeho kvalifikaci ani jinou vhodnou práci“.
Žalobce se žalobou podanou dne 18. 6. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu náhradu mzdy „za dobu od 18. 6. 2003 do dne nabytí právní moci rozsudku“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná - poté, co žalobce odvolala z funkce „zástupce ředitele pro provoz“ - žalobci žádné další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, nenabídla, ačkoliv taková volná pracovní místa v rozhodné době u žalované existovala, a tím „nesplnila v rozporu s ustanovením §65 odst. 3 a §46 odst. 2 zákoníku práce nabídkovou povinnost“.
Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co žalobce vyzval k doplnění žaloby - usnesením ze dne 12. 10. 2005, č. j. 27 C 72/2003-31, žalobu v části, v níž se žalobce domáhá po žalované náhrady mzdy za dobu od 18. 6. 2003 do právní moci rozsudku, odmítl. Dospěl k závěru, že podání žalobce ze dne 18. 6. 2003 obsahovalo neurčité označení požadované náhrady mzdy a že žaloba nebyla i přes učiněnou výzvu obsaženou v usnesení ze dne 5. 4. 2005, č.j. 27 C 72/2003-14, doplněna. Žalobce byl přitom citovaným usnesením podrobně a srozumitelně vyzván k doplnění žaloby a ke specifikaci nároku na náhradu mzdy, byl poučen, jak má podání doplnit a upřesnit, a byl také poučen o následcích nesplnění výzvy soudu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2005, č. j. 14 Co 635/2005-39, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „žaloba tak, jak byla podána, nesplňuje zákonné náležitosti ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., neboť výše částky, kterou se žalobce domáhá, musí být vyčíslena naprosto přesně a jednoznačně tak, aby rozhodnutí bylo po materiální stránce vykonatelné“.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Namítá, že „logicky nemůže korunově vyčíslit částky požadované jako náhrada mzdy, neboť mu není, a ani být nemůže známo, kdy předmětný rozsudek nabude právní moci“, a dále předpokládá, že výši průměrného nebo pravděpodobného výdělku pojme soud jako prejudiciální otázku, když navíc je otázka tohoto průměrného nebo pravděpodobného výdělku předmětem samostatného řízení. Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho podání, „tj. žaloby ze dne 18. 6. 2003“, a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání „dle ustanovení §243b odst. 1 jako zjevně bezdůvodné“ bylo odmítnuto „či v souladu s ust. §243b odst. 2 zamítnuto“, neboť „odvolací soud rozhodl správně“ a „dovolatel brojí proti usnesení odvolacího soudu, aniž by k tomu měl skutečné právně relevantní důvody“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání, které je podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Řízení před soudem se zahajuje na návrh. Návrh na zahájení řízení (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., tj. jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel domáhá a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá (tzv. žalobní petit). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozhodnutí. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalované uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění uplatněné z důvodu náhrady mzdy, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou žalobce požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR IV., na str. 702-703, který je i nadále použitelný). Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. usnesení NS ČR ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 209, ročník 2002). Žaloba na plnění [§80 písm. c) o.s.ř.] není přesná a určitá, jestliže žalobce učiní výši plnění závislou na „úvaze soudu“. Jde o vadu petitu žaloby, která brání pokračování v řízení.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl na základě jmenování do funkce, z níž byl žalovanou odvolán přípisem ze dne 16. 9. 2002. Po odvolání z této funkce již nebyl zařazen na jinou vhodnou práci. Dopisem ze dne 16. 1. 2003 byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a aby uložil žalované povinnost zaplatit žalobci „náhradu mzdy za dobu od 18. 6. 2003 do dne nabytí právní moci rozsudku“. Usnesením ze dne 5. 4. 2005, č.j. 27 C 72/2003-14, soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění žaloby tak, že „přesně uvede výši částky požadované jako náhradu mzdy“ a „rovněž označí důkazy k jejich prokázání“; žalobce zároveň poučil o následcích neodstranění vad podání podle ustanovení §43 o.s.ř. Žalobce v podání ze dne 18. 4. 2005 uvedl, že „správně určil v žalobním petitu jako počátek běhu nároku na náhradu mzdy den doručení žaloby žalované“ (tj. 18. 6. 2003) „a den, kdy nabude rozsudek právní moci na straně druhé jako poslední den, kdy bude mít ještě nárok na náhradu mzdy“. Nemůže tedy „korunově vyčíslit výši částky požadované jako náhrada mzdy, neboť mu není a ani být nemůže být známo, kdy předmětný rozsudek nabude právní moci“. U výše průměrného nebo pravděpodobného výdělku žalobce „předpokládá, že soud tuto otázku pojme jako prejudiciální“.
Z uvedeného je zřejmé, že žaloba nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. zejména proto, že specifikace nároku na náhradu mzdy je zcela nedostatečná. Žalobce totiž vůbec nevymezil výši náhrady mzdy, které se domáhá. Tyto nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněny, ačkoliv byl žalobce poučen o procesních následcích, brání pokračování v řízení. Soud prvního stupně tak neměl jinou možnost, než žalobu v této části podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnout, a protože nedostatky žaloby nebyly odstraněny ani do rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud správně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – jak vyplývá ze shora uvedeného - správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu