ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1483.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1483/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 53/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2005, č.j. 16 Co 270/2005-250, takto:
I. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku krajského soudu se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12. 2. 1999 žalovaný (jeho právní předchůdce O., a.s.) sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce „dne 11. 2. 1999 v průběhu celé své směny nesfáral jako technický dozor na svěřená pracoviště“, tím „hrubě porušil bezpečnostní předpisy, ohrozil bezpečnost podřízených pracovníků, porušil Vyhlášku 22/89, §7 odst. 1a), odst. 5 a §73/1a),b),c) ZP, narušil plynulý chod provozu v dole a ohrozil bezpečnost dolu“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ačkoliv v uvedený den, tj. 11. 2. 1999, nesfáral do podzemí, „pracoviště bylo fáráno jinými techniky a povinnosti vyplývající z citované vyhlášky byly zabezpečeny“. Žalobce pracuje u žalovaného řádně po dobu 15 let a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 2. 1999 považuje „za naprosto účelový krok“ žalovaného, „který snižuje pracovní stavy zaměstnanců“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 8. 1999, č.j. 17 C 53/99-31, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 2. 1999 dané žalovaným žalobci je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.525,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že chování žalobce, který dne 11. 2. 1999 nesfáral jako technický dozor na svěřená pracoviště, lze posuzovat jako porušení pracovní kázně, ale nikoli zvlášť hrubým způsobem, „kdy stupeň intenzity porušení pracovní kázně není tak výjimečný, aby s navrhovatelem byl pracovní poměr ukončen okamžitě“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 12. 1999, č. j. 16 Co 411/99-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně tím, že dne 11. 2. 1999 nesfáral jako technický dozor na svěřená pracoviště, vytknul však soudu prvního stupně, že se „nevyrovnal s otázkou, zda se žalobce svého protiprávního jednání dopustil úmyslně“, a že nepřihlédl „ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobce a ani k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozsudkem ze dne 1. 3. 2001, č.j. 17 C 53/99-104, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2001, č.j. 17 C 53/99-114a, „návrh žalobce, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 12. 2. 1999 a doručené žalobci dne 12. 2. 1999 je neplatné“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na proplaceném znalečném“ 3.990- Kč. Po doplnění dokazováni dospěl k závěru, „že žalobce se svého protiprávního jednání dopustil úmyslně“, nikoli z nedbalosti způsobené zdravotní indispozicí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2001, č.j. 16 Co 220/2001-122, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s jeho závěrem, že, když provedeným dokazováním nebyla prokázána nedbalost, jedná se o jednání úmyslné. Soudu prvního stupně rovněž vytknul, že vůbec nepřihlédl k dalším ukazatelům při vymezování hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to „k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním žalobce způsobil zaměstnavateli škodu, k dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů žalobce, k osobě žalobce jako takové, k funkci, kterou zastával“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č.j. 17 C 53/99-161, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 12. 2. 1999 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 18.671,- Kč „k rukám jeho zástupce“ a „České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na proplaceném znalečném 6.240,- Kč“. Po doplnění dokazovaní znovu posuzoval intenzitu porušení pracovní kázně z hlediska ukazatelů vymezených ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2001, č.j. 16 Co 220/2001-122, a dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním žalovanému žádnou škodu nezpůsobil, neměl žádné „kázeňské prohřešky“ a svými podřízenými byl hodnocen jako dobrý pracovník, a proto v jednání žalobce nelze shledat porušení pracovní kázně takové intenzity, aby „odpovídalo zvlášť hrubému porušení pracovní kázně“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2002, č.j. 16 Co 309/2002-178, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a nařídil, „aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Okresního soudu ve Frýdku-Místku“. Opakovaně vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke všem okolnostem nezbytným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobce, že „nevyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil“, a z toho důvodu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Okresní soud ve Frýdku-Místku poté rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č.j. 17 C 53/99-231, žalobu, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru datované dne 12. 2. 1999 a doručené žalobci dne 12. 2. 1999 je neplatné“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč a na náhradě nákladů státu České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku 6.240- Kč. Po vyhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobce svým jednáním ze dne 11. 2. 1999 dopustil „zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, když úmyslně nesfáral na 3. směnu, čímž porušil základní povinnosti vedoucích zaměstnanců“, a „v daném případě pak porušil i své povinnosti dané vyhláškou č. 22/89 Sb. v §7 odst. 1a, odst. 5“, tím žalobce ohrozil bezpečnost práce v dole a jeho jednání lze hodnotit jako „krajně nezodpovědné“ odůvodňující rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č.j. 16 Co 270/2005-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soud prvního stupně, že žalobce se svým jednáním ze dne 11. 2. 1999 dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když do dolu nesfáral úmyslně, „čímž vystavil potencionálnímu nebezpečí své podřízené“, narušil tím důvěru mezi ním jako vedoucím zaměstnancem a žalovaným jako jeho zaměstnavatelem, jenž se spoléhal na to, „že o horníky v dole je z hlediska bezpečnosti práce postaráno řádným výkonem práce žalobce“, a „nejde o jednání, které by mohl žalovaný tolerovat přinejmenším do konce výpovědní doby“. Soud prvního stupně tak správně posoudil všechny okolnosti porušení pracovní kázně s přihlédnutím k charakteru práce, kterou žalobce vykonával, k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, ke způsobu a intenzitě porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance a k době a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o posouzení intenzity zjištěného porušení pracovní kázně rozhodného pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, jako např. k tomu, že žalobce pracoval u žalovaného 15 let bez nejmenších kázeňských prohřešků a odpracoval „stovky přesčasových hodin“. Odvolací soud dále nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce svým jednáním „nezpůsobil nikomu žádnou újmu“, že zaměstnavatel neutrpěl žádnou škodu a „nelze souhlasit s tvrzením soudu, že žalobce svou nepřítomností na pracovišti vystavil své podřízené nebezpečí“; dále se nezabýval, zda je „spravedlivé po patnácti letech poctivé práce propustit zaměstnance za první pochybení, navíc způsobené zdravotní indispozicí, nekompromisně na §53 ZP“, když navíc odvolací soud vychází ze znaleckého posudku, „který byl vypracován až po třech letech soudního sporu“ a po této době „již není nikdo schopen seriózně vyhodnotit zdravotní stav žalobce ze dne 11. 2. 1999“, a tvrzení o tom, že žalobce do dolu nesfáral úmyslně, zakládá odvolací soud „jen na své domněnce, že žalobce si na dané směně počínal jinak, než obvykle“. Podle názoru žalobce „jediná důvěra, která byla narušena, byla ta, kterou měl žalobce k zaměstnavateli“, nikoli ta žalovaného k žalobci, neboť žalovaný se „po zjištění, že žalobce nesfáral, vůbec nezabýval důvody, které k tomu vedly, a dokonce se nezajímal ani o to, kde je a jestli se mu něco nestalo“. Žalobce se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání jako nepřípustné bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť se „zcela ztotožňuje“ se závěry soudů obou stupňů.
V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 2. 2007, č.j. 21 Cdo 1483/2006-278, v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě dosavadního žalovaného O., a.s. (dříve O., a.s., člen koncernu K. I., a.s.), pokračováno s O., a.s. Dovolací soud proto nadále jednal s tímto žalovaným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 12. 2. 1999, který byl žalobci téhož dne doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce ve svém dovolání zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že porušil pracovní kázeň tím, že dne 11. 9. 1999 v průběhu celé směny nesfáral jako technický dozor na svěřená pracoviště, aniž k tomu měl omluvitelný důvod, když namítá, že „není pravda, že si na dané směně počínal jinak než obvykle“ a že do dolu nesfáral úmyslně, že „tvrzení, že nebylo prováděno měření metanu, je nepravdivé“, a že „svou nepřítomností na pracovišti nevystavil své podřízené nebezpečí“. Zpochybňuje tak skutková zjištění soudů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce si dne 11. 9. 1999 počínal jinak než obvykle a že tím, že v důsledku své nepřítomnosti na pracovišti neprováděl měření metanu, čímž vystavil své podřízené nebezpečí, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z výsledků dokazování, zejména z výpovědi žalobce a svědků Z. Ch., Ing. I. Š., Ing. P. Ch. a J. S., jakož i z obsahu záznamu ze dne 12. 9. 1999. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování. Namítá-li dále žalobce, že nesouhlasí se závěrem soudů, že dne 11. 9. 1999 do dolu nesfáral úmyslně, napadá tak hodnocení důkazů, aniž by zároveň napadl způsob, kterým k němu soudy dospěly (úmysl žalobce nesfárat dovodily soudy z toho, že žalobce zanechal předměty nutné ke sfárání před odchodem do koupelny ve své kanceláři).
Žalobce v dovolání dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil intenzitu zjištěného porušení pracovní kázně, neboť náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro její posouzení.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak již uvedl v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21).
V projednávané věci soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 12. 2. 1999 (spočívajícím v tom, že dne 11. 2. 1999 v průběhu celé směny nesfáral jako technický dozor na svěřená pracoviště, čímž „hrubě porušil bezpečnostní předpisy, ohrozil bezpečnost podřízených pracovníků, porušil Vyhlášku 22/89, §7 odst. 1a), odst. 5 a §73/1 a), b), c) ZP, narušil plynulý chod provozu v dole a ohrozil bezpečnost dolu“), porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména okolnosti, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, tedy situaci, že žalobce jako vedoucí zaměstnanec svým jednáním ohrozil bezpečnost práce v dole, neboť se jedná o rizikové pracoviště a případným výbuchem plynu mohly být ohroženy životy lidí; že žalobce do dolu nesfáral úmyslně, protože na dané směně si počínal jinak než obvykle na jiných pracovních směnách; že - vycházeje ze závěrů znaleckého posudku MUDr. K. J. - netrpěl žádným onemocněním, „které by u něj vyvolalo vůlí neovladatelný spánek“, a že tímto jednáním žalobce narušil důvěru mezi ním a žalovaným, který spoléhal na to, že je spoluzaměstnancům v dole zajištěna bezpečnost, a „pokud žalobce svou práci řádně nevykonával, resp. ji vůbec jednu směnu nevykonal, nejde o jednání, které by mohl žalovaný tolerovat přinejmenším do uplynutí výpovědní doby“. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky, a ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedeným v dopise ze dne 12. 2. 1999 přihlédnout k dalším okolnostem (že žalobce svým jednáním „nezpůsobil nikomu žádnou újmu“, že zaměstnavatel neutrpěl žádnou škodu, že „svou nepřítomností na pracovišti nevystavil své podřízené nebezpečí“, že se soud nezabýval tím, zda je „spravedlivé po patnácti letech poctivé práce propustit zaměstnance za první pochybení, navíc způsobené zdravotní indispozicí“), přehlíží, že jedině soud je ten, kdo je povolán, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí –„v plném rozsahu“, tedy také ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu