ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1547.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1547/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. S., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 20 C 289/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2005, č. j. 17 Co 73/2005-343, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. září 2004, č. j. 20 C 289/98-316 ve znění usnesení ze dne 3. března 2005, č. j. 20 C 289/98-337 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na bolestném 17.344,- Kč, na stížení společenského uplatnění 81.450,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 25. 10. 1996 do 8. 6. 1997 a od 23. 6. 1997 do 7. 11. 1997 částku 212.006,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od skončení pracovní neschopnosti od 8. 11. 1997 do 31. 7. 2003 částku 1.235.033,80 Kč a na věcné škodě 33.968,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že v souvislosti s plněním povinností vyplývajících z pracovního poměru utrpěl dne 25. 10. 1996 při řízení osobního automobilu na služební cestě pracovní úraz, že žalovaný svou odpovědnost za vzniklou škodu uznal, avšak její náhradu snížil o 50% vzhledem k tomu, že žalobce se měl v tomto rozsahu podílet na vzniku úrazu. Protože však žalobce „tvrdí, že ve smyslu ust. §191 odst. 2 písm. a) zák. práce svým zaviněním neporušil žádné předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, domáhal se, aby mu žalovaný doplatil zbytek vzniklé škody.
Žalovaný namítal, že žalobce porušil svým zaviněním právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a toto porušení bylo jednou z příčin škody; z tohoto důvodu se zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za škodu a pracovní úraz odškodnil pouze v rozsahu 50%. Žalovaný navrhoval, aby soud žalobu žalobce zamítl.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 10. 2001, č. j. 20 C 289/98-125 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce porušil ustanovení §3 odst. 1 písm. a), §15 odst. 5 písm. d) a §16 odst. 1 zákona č. 99/1989 Sb., neboť „nepřizpůsobil své chování situaci v silničním provozu, nevěnoval se plně řízení vozidla, nesprávně se rozhodl pro předjíždění vlevo, ačkoliv tři vozy před ním předjížděly vpravo a tudíž ho musely informovat o změně směru jízdy, překročil povolenou rychlost, nebyl připoután bezpečnostním pásem“, a proto se žalovaný své odpovědnosti „zcela zprostil podle ust. §191 odst. 1 písm. a) zák. práce“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2002, č. j. 21 Co 485/2001-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, že pravidla silničního provozu náleží mezi předpisy, které slouží rovněž k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že podmínka, aby s nimi byl žalobce řádně seznámen „je nepochybně splněna tím, že žalobce byl držitelem řidičského průkazu“. Vzhledem k tomu však, že soud prvního stupně nedoplnil dokazování o revizní znalecký posudek, i když se jej žalobce domáhal, a „pokud odvolatel tvrdí, že vypracovaný posudek souzené věci není dostatečný, není možné bez dalšího dojít k závěru, že jde o důkaz nadbytečný“. Protože se žalobce domáhal „doplnění dokazování tímto způsobem již před soudem prvního stupně“, byl z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č. j. 20 C 289/98-316 (ve znění usnesení ze dne 3.3.2005, č.j. 20 C 298/98-337) rozhodl, že „žaloba je po právu z 90%“. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že řidič vozidla DAF (do něhož žalobce narazil) „nedal včas a s dostatečným předstihem znamení levým ukazatelem směru jízdy o změně směru jízdy vlevo“ a nepřesvědčil se, „a to dostatečně, zda v levém jízdním pruhu se nenachází nějaké předjíždějící vozidlo“. Žalobce, který „byl již se svým vozidlem Mercedes v levém jízdním pruhu, neboť předjížděl několik vozidel za sebou, a proto také zvyšoval rychlost, aby mohl všechna vozidla včas předjet, dokud žádné vozidlo v protisměru nejelo“, podle názoru soudu prvního stupně „v daném případě neporušil, jako řidič služebního vozidla, žádné ustanovení pravidel silničního provozu a jeho jízda nijak neohrozila ostatní účastníky dopravního provozu“. Vzhledem k tomu však, že „rychlost vozidla Mercedes, které řídil žalobce v době před dopravní nehodou, se pohybovala od 106-116 km/h, a tím porušil ustanovení §16 odst. 2 pravidel silničního provozu“, a protože „nebyl připoután“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce se podílel na vzniku škody v rozsahu 10%“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 17 Co 73/2005-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2005“, tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „na náhradu nákladů státu částku 47.413,10 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalobce viděl před sebou zpomalující nákladní automobil DAF, který najížděl ke středové čáře, za ním jedoucí auta však na situaci reagovala a začala najíždět vpravo, a „v tuto chvíli bylo předjíždění žalobcem založené na spoléhání, že řidič vozu DAF plně sleduje provoz za sebou, značně riskantní.“ Žalobce „jel rychlostí 108 km/hod. a i když nemohl na koncové ukazatele směru odbočujícího vozu vidět, nebylo možné přehlédnout, že vozy před ním zpomalují, vozidlo DAF mění směr a tři vozy před ním se chystají k předjetí odbočujícího vozu vpravo“. Kdyby za normální situace chtěly tyto vozy předjet, učinily by tak vlevo, protože v protisměru žádné vozidlo nebylo. „Je proto pravděpodobné, že řidič vozu DAF dával znamení a vozy za ním na to reagovaly, kromě toho, úmysl vozu DAF byl patrný z jeho chování“. Žalobce „navázal vizuální kontakt s osádkou předjíždějícího vozu, což zabralo čas několika sekund a nevěnoval se tak plně dopravní situaci v době těsně před střetem. Kdyby jel žalobce rychlostí menší než 100km/hod. a věnoval se řízení, stačil by střetu zabránit“. Závěr uváděný žalobcem v jeho odvolání, že nemohl střetu v žádném případě zabránit, se podle názoru odvolacího soudu „vztahuje pouze k případu, že by vůz DAF neměl vůbec zapnutý ukazatel a pohyboval se ještě v přímém směru – pak by předjíždějící vůz neměl důvod na tento způsob jízdy reagovat“. Z těchto důvodů závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neporušil žádné ustanovení pravidel silničního provozu, „neodpovídá obsahu spisu“. Odvolací soud proto dovodil, že „při střetu se dopustili oba řidiči porušení pravidel silničního provozu“. Řidič vozu DAF tím, že vybočil ze z svého jízdního pravého pruhu, aniž by včas dal znamení o svém úmyslu, porušil ustanovení §19 odst. 1 pravidel silničního provozu. Za situace, „kdy tři předchozí řidiči aut si manévru všimli a reagovali objetím vpravo, což při odbočování předchozího auta vlevo je podle §15 odst. 1 pravidel silničního provozu přípustné, je zřejmé, že svým chováním dal řidič vozidla DAF úmysl odbočit dostatečně najevo, a že žalobce měl určitou časovou rezervu k reakci a vyhodnocení“. Předjíždění za této situace „bylo riskantní“ a žalobce se při tom dopustil přestupku „především tím, že zvýšil rychlost nad povolenou mez (§16 odst. 1, 2 pravidel silničního provozu), přičemž pokud by k tomuto přestupku nedošlo, nedostal by se žalobce vůbec do situace předjíždění“. Kromě toho „navázal vizuální kontakt s autem předjíždějícím a nevěnoval se tak dostatečně řízení (§5 odst. 1 písm. b) pravidel silničního provozu)“ a „nemohl tak ihned reagovat na manévr vozidla DAF a nevyhodnotil situaci tak, aby přizpůsobil jízdu vzniklé dopravní situaci“. Porušení pravidel spočívající v tom, že žalobce nebyl připoután, podle názoru odvolacího soudu „nemělo vliv na vznik škody, na její výši však nepochybně ano“. Za tohoto stavu „souhrn všech těchto zavinění na straně žalobce je podle názoru odvolacího soudu rovnocenný zjištěnému zavinění na straně řidiče vozu DAF, a je proto na místě úvaha o 50% zavinění žalobce při střetu těchto dvou vozidel“. Protože žalovaný žalobci poskytl odpovídající odškodnění, další požadavek žalobce již oprávněn není.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „pokud soud odůvodňuje své rozhodnutí také tím, že v rámci trestního spisu dospěl vyšetřovatel k závěru, že viníky nehody jsou oba řidiči, protože oba věděli, že svým chováním mohou způsobit ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, ale z přiměřených důvodu spoléhali, že porušení nezpůsobí, pak nelze než odkázat na ust. §5 písm. a) trestního zákona, kde zavinění z nedbalosti je vázáno na pravý opak (bez přiměřených důvodů)“. „Proto také bylo trestní stíhání řidiče K. zastaveno a ani dovolatel trestně stíhán nebyl, jestliže podle vyšetřovatele ani jeden z řidičů nezavinil dopravní nehodu, a to ani nedbalostně“. Z těchto důvodů tedy nelze zjistit, z čeho tedy soud převzal svá tvrzení o zavinění a spáchání přestupku žalobce, a „v tomto smyslu je rozsudek nepřezkoumatelný“. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že, „i když dovolatel nemohl koncové ukazatele směru odbočujícího vozu vidět, nebylo možné přehlédnout, že vozy před ním zpomalují, pokud by za normální situace vozy chtěly předjet, učinily by tak vlevo, protože v protisměru žádné vozidlo nebylo a je proto pravděpodobné, že řidič vozu DAF znamení dával“, pak podle názoru dovolatele s takovými spekulacemi nelze souhlasit. Jestliže totiž vozidlo DAF nedávalo znamení o směru jízdy vlevo a přesto vlevo odbočilo, vyvstala před dovolatelem náhlá překážka, které se i při nejvyšší pozornosti nemohl vyhnout, při čemž ke střetu vozidel by došlo i tehdy, kdyby dovolatel jel rychlostí 90 km/hod, a nikoli zjištěných 108 km/hod. Zúčastnění řidiči vysvětlili, že riskantně vpravo objížděli vozidlo právě proto, že pro jeho rychlé a nevysvětlitelné zastavení uprostřed vozovky nestačili vyhodnotit situaci v protisměru, proto objetím překážky vpravo neriskovali střet s případným protijedoucím vozidlem. Skutečně až dovolatel měl časový prostor k vyhodnocení situace v protisměru, a tedy k objetí překážky bezpečněji vlevo. Ani jeden znalec nepotvrdil, že pokud by jel žalobce rychlostí menší než 100 km/hod a věnoval se řízení. stačil by střetu zabránit. Toto odborné posouzení technické stránky věci, které provedl soud sám, je odlišné od závěru znalců. Jestliže pak odvolací soud uvádí, že vozidlo DAF vybočilo a nedalo znamení o odbočování včas, a následně tvrdí, že se vůbec nepodařilo prokázat, kdy byl ukazatel zapojen, a jestliže soud dále spekuluje, že dovolatel byl rozptýlen máváním (přičemž žádný ze znalců nepotvrdil, že by tato okolnost měla vliv na střet vozidel), odvolací soud tedy – podle názoru dovolatele – „opět sám rekonstruuje nehodový děj“. Celé hodnocení věci soudem „opět směřovalo jenom k tomu, kdo zavinil nehodu, nikde nesměřovalo ke zjištění spoluúčasti žalobce na vzniku škody“. Soud nevysvětluje, jak žalovaný prokázal, že případné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bylo jednou z příčin škody na zdraví dovolatele, „jen se omezuje na vytvoření vlastní laické rekonstrukce nehodového děje a z ní vychází“. Dovolatel uzavírá, že „neporušil žádný právní či jiný předpis, jehož porušení by bylo jednou z příčin škody, na jeho zdraví vzniklé. I kdyby dodržel rychlost 90 km/hod, i kdyby byl připoután, pak by škoda v rozsahu v jakém mu vnikla, vznikla stejně. Žalovaná neprokázala opak“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobu (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal dne 25.10.1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) a podle předpisů s ním souvisících (srov. §365 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce, a contrario) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.
Protože právními i ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se rozumí kromě jiných i dopravní předpisy (srov. §273 odst. 1 zák. práce), je řádné seznámení s nimi podmínkou rozhodující o tom, zda se zaměstnavatel bude moci zprostit odpovědnosti za pracovní úraz vzniklý porušením takových předpisů. Při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil (podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce – zčásti zprostil) odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem (součástí) pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy - jak z toho správně vycházely soudy obou stupňů - již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii, kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů zaměstnavatelem není třeba zkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč 2002, pod poř. č. 52).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru nebyla dovolatelem zpochybněna), že žalobce při pracovní cestě s osobním automobilem Mercedes-Benz 190 SPZ z motelu K. směrem do M. dne 25.10.1996 v 11.45 na silnici č. I/3 v km 3,0 v k.o. P. na úrovni nájezdu k benzinové pumpě vlevo při předjíždění tří osobních automobilů a před nimi jedoucího nákladního vozidla DAF Turbo 400 narazil - nepřipoután - v rychlosti 108 km/hod. do tohoto vlevo odbočujícího nákladního vozidla.
Podstatou námitek dovolatele je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotí provedené důkazy vztahující se právě k posouzení otázky, zda za situace, kdy řidič nákladního vozidla „vybočil ze svého jízdního pruhu, aniž by včas dal znamení o svém úmyslu, … dal řidič vozidla DAF úmysl odbočit dostatečně najevo a žalobce měl určitou časovou rezervu k reakci a vyhodnocení“ a tedy (za situace, kdyby „nezvýšil rychlost nad povolenou mez“, a kdyby nenavázal „vizuální kontakt s autem předjíždějícím“, a věnoval se dostatečně řízení), „mohl včas úmysl odbočujícího vozu postřehnout a při rychlé reakci střetu zabránit“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu. z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že k závěru, že „za stávající situace mohl již žalobce včas úmysl odbočujícího vozu postřehnout a při rychlé reakci střetu zabránit“, dospěl odvolací soud na základě „skutkového zjištění z trestního spisu“, které „nevyvrátil“ ani revizní znalecký posudek, a na základě skutečnosti, že „tři předchozí řidiči aut si manévru (nákladního vozidla) všimli a reagovali objetím vpravo“. Podkladem pro tento závěr odvolacího soudu o „úmyslu odbočujícího vozu“ mohl být „z obsahu spisu“ Policie České republiky, okresního úřadu vyšetřování, pracoviště Č. ČVS: listinný důkaz – protokol o výslechu svědka D. V., podle něhož „vozidlo DAF najelo ke střední bílé přerušované čáře a z jeho chování mi vyplynulo, že asi bude chtít odbočit doleva“. Nehledě k tomu, že jde o listinný důkaz obsahující v této části hodnotící úsudek vypovídající osoby (soud není vázán závěrem vyšetřovatele v usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 27.6.1997, že „v době, kdy se řidič Š. rozhodl k předjetí vozidel, nebylo ještě možno vidět, že vpředu jede vozidlo, které se chystá k odbočení doleva“), odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah důkazy, které uvedený závěr nepodporují, zejména záznam o „vytěžení“ D. V. ve vyšetřovacím spise („z jeho stylu jízdy nebylo zřejmé, co chce řidič dělat“), svědecké výpovědi D. V. („zpomalil, aniž bych viděl brzdová světla anebo aniž by dal nějaké znamení, že bude odbočovat“) a R. Z. („my jsme netušili, že bude odbočovat doleva“) učiněné bezprostředně před odvolacím soudem a před soudem prvního stupně. Závěr odvolacího soudu, že je „pravděpodobné“, že řidič vozu DAF dával znamení o odbočování, a „vozy za ním na to reagovaly“, je – vedle toho, že skutkový závěr v tomto směru nelze stavět na pravděpodobnosti – v rozporu s dalším závěrem, že „není možné prokázat, ve kterém okamžiku byl ukazatel zapojen“, a nezabývá se ani výpovědí svědka D. V. před odvolacím soudem, která nepodporuje závěr o tom, že vozidla reagovala na zapnutý ukazatel směru jízdy („další vozidla, která jela za mnou, tento můj manévr opakovala“).
Zjištění o tom, zda „za stávající situace mohl již žalobce včas úmysl odbočujícího vozu postřehnout“ zahrnuje - kromě zjištění, které nebylo dovoláním napadeno, že žalobce jel v době střetu rychlostí 108 km/hod. – rovněž skutkový závěr o tom, zda se žalobce věnoval plně řízení vozidla a sledoval situaci v silničním provozu. Skutkovým podkladem o tom, že žalobce „navázal vizuální kontakt“ s vozidlem Forman jedoucím bezprostředně za nákladním vozidlem DAF, je jeho vlastní výpověď ve vyšetřovacím spise („jak jsem byl vedle našeho služebního auta, tak jsem se na kluky podíval a pokynul jim na pozdrav“). Odvolacímu soudu je třeba v této souvislosti vytknout, že se opomenul vyjádřit, jak hodnotí pozdější vyjádření žalobce, že ve skutečnosti osádku vozu Forman nezdravil a k pozdravu se jen chystal - a to s přihlédnutím ke vzájemné rychlosti vozu řízeného žalobcem přijíždějícího zezadu a vozu Forman - k tomu, že podle revizního znaleckého posudku „v případě rovnoměrného pohybu urazilo vozidlo Mercedes od okamžiku začátku předjížděcího manévru do okamžiku střetu dráhu přibližně 110 až 145 m za dobu přibližně 3,7 až 4,5 sekundy“, že vozidlo Forman již před střetem předjelo vozidlo DAF zprava, že podle znaleckého posudku Ing. S. „řidič vozidla Mercedes s největší pravděpodobností vůbec nedojel vozidlo svých spoluzaměstnanců a na případný pozdrav se mohl jen chystat“.
Závěr, zda žalobce mohl „při rychlé reakci střetu zabránit“ i přesto, že „zvýšil rychlost nad povolenou mez“, který závisí - jak ze shora uvedeného vyplývá - kromě jiného rovněž na jednoznačném zjištění, „zda u vozidla DAF byl v průběhu nehodového děje, tj. v dostatečném předstihu před okamžikem odbočování vozidla DAF, v činnosti levý ukazatel směru“ (srov. revizní znalecký posudek č.l. 206), vychází jen z jedné z hypotetických situací modelovaných znalcem (vozidlo DAF se pohybovalo rychlostí 15 km/hod. a provádělo již odbočovací manévr, oproti jiné modelové situaci, kdyby se vozidlo DAF pohybovalo rychlostí 20 km/hod. a pohybovalo se ještě v přímém směru), aniž do procesu hodnocení důkazů zahrnuje důkazy, které by umožnily určit rozhodná skutková východiska jednoznačně. Skutkové zjištění, že „řidič vozidla DAF dal úmysl odbočit dostatečně najevo a žalobce měl určitou časovou rezervu k reakci a vyhodnocení“ a tedy (za situace, kdyby „nezvýšil rychlost nad povolenou mez“, a kdyby nenavázal „vizuální kontakt s autem předjíždějícím“, a věnoval se dostatečně řízení), „mohl včas úmysl odbočujícího vozu postřehnout a při rychlé reakci střetu zabránit“, a že žalobce navázal „vizuální kontakt“ s předjížděným automobilem, jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (z výroku rozsudku není navíc zřejmé, zda je „žaloba po právu z 90% ve vztahu k uplatněnému předmětu řízení, anebo k celkovému nároku na náhradu škody), zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu