ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1752.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1752/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. M. T., zastoupené advokátem, proti žalované Z. š. a M. š. J., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 128/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2006 č.j. 23 Co 502/2005-159, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.1.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že:
- žalobkyně po odvolání z funkce ředitelky žalované „i nadále podněcovala zaměstnance školy proti zřizovateli školy – obci J.“ a „tvrdila, že byla odvolána bezdůvodně, a vytvářela a upevňovala atmosféru strachu a nejistoty nepravdivými tvrzeními“.
- žalobkyně po svém odvolání z funkce a poté, kdy obě zástupkyně ředitele žalované „po rozhovoru s ní rezignovaly na svoji funkci“, „přesvědčovala pedagogický sbor i ostatní personál školy, že nikdo z nich není a nemůže být schopen přijmout pověření dočasně řídit školu“, a „nepravdivě tvrdila, že osobu pověřenou řízením školy ,v tom obec nechá“.
- žalobkyně „odmítla dát zřizovateli, zastoupeným celou radou obce J., k nahlédnutí listiny, osvědčující stav ve vedení školy, konkrétně rezignace zástupkyň ředitele a její pracovní smlouvu odůvodňující její přítomnost ve škole“.
- tímto jednání se žalobkyně „snažila způsobit situaci, kdy Z. š. v J. zůstane bez osoby, která ji bude řídit“.
Výše popsané jednání žalobkyně podle názoru žalované „zcela fatálně směřovalo a směřuje proti oprávněným zájmům zaměstnavatele, jakým je stabilita celkového chodu, klidná výchovná atmosféra a důvěra rodičů“ i dětí, jestliže navíc „připustila, aby děti ve vyučovací době chodily po třídách s podpisovými archy a nechávaly podepsat další děti (i prvňáčky) protest proti jejímu odvolání“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že toto opatření, které jí bylo doručeno několik dní po jejím odvolání z funkce ředitelky žalované (kterou vykonávala od roku 2000), považuje za „neodůvodněné a účelové“ a že důvody v něm popsané „neodpovídají skutečnosti“. Jde o úkon, který „směřuje proti ní jako ředitelce, která zřizovateli z nějakých důvodů nevyhovovala, nikoli jako učitelce, kterou v době okamžitého zrušení již byla, a to na základě dohody o jejím dalším pracovním zařazení“. Podle názoru žalobkyně „skutečným důvodem“ tohoto úkonu byl její nesouhlas s odvoláním z funkce ředitelky a „to, že si dovolila tento nesouhlas dát najevo, i když zcela jiným způsobem (tzn. adekvátním a legálním), než dovozuje okamžité zrušení“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 5.5.2004 č.j. 10 C 128/2004-33 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyní na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že všechny důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru (kromě odmítnutí předložit radním listiny o rezignaci a pracovní smlouvu) „se vztahují k jinému postavení, než bylo postavení žalobkyně v předmětném dni“. Odmítnutí předložení uvedených listin pak podle jeho názoru „nemělo intenzitu porušení prac. kázně zvlášť hrubým způsobem“, neboť žalobkyně „nedala listiny k dispozici zastupitelům obce J., nikoli svému nadřízenému nebo zaměstnavateli“. Protože ani to, že žalobkyně připustila v pátek dne 9.1.2004 podepisování petice, není porušením pracovní kázně (žalobkyně v této době byla jen učitelkou a „nebyla součástí vedení školy“), soud prvního stupně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne 12.1.2004 je neplatné.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.2004 č.j. 23 Co 506/2004-64 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „chybně rozlišoval“, jakého postavení žalobkyně se vytčená porušení pracovní kázně týkala, a že učinil skutkové závěry týkající se naplnění důvodů k okamžitému zrušení pracovního poměru, „aniž by žalované dal prostor k tomu, aby se pokusila v tomto směru unést důkazní břemeno“, a že pouze „stroze“ a nedostatečně zdůvodnil, proč důkazy navržené žalovanou neprovedl. Podle názoru odvolacího soudu bez výslechu alespoň některých ze žalovanou navržených svědků „nelze považovat skutková zjištění za natolik úplná, aby na jejich základě bylo možno dospět k objektivním závěrům“; soudu prvního stupně proto uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.
Okresní soud Praha-západ poté rozsudkem ze dne 22.6.2005 č.j. 10 C 128/2004-126 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.742,50 Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že „nebyly prokázány“ důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 1) a 2), tj. že by žalobkyně „podněcovala zaměstnance školy proti zřizovateli školy a vytvářela atmosféru strachu a nejistoty nepravdivými tvrzeními“ a že by „přesvědčovala pedagogický sbor, že nikdo z nich není schopen přijmout pověření dočasně řídit školu“. Další důvody vymezené tak, že žalobkyně „odmítla dát radním k nahlédnutí listiny osvědčující stav vedení školy – rezignaci zástupkyň ředitele a svoji pracovní smlouvu“ a že „připustila, že žáci ve vyučovací době chodili po škole s peticí“, sice považoval za prokázané, avšak v prvním případě jednání žalobkyně podle jeho názoru „nemělo intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (žalobkyně neposkytla listiny pouze radním, nikoli svému zaměstnavateli) a v druhém případě v jednání žalobkyně „za dané situace na škole“ nespatřoval porušení pracovní kázně vůbec. Vzhledem k tomu, že ani „nemůže jít žalobkyni k tíži“, že se žalovaná následně dostala do situace, že byla bez vedení, soud prvního stupně shledal předmětné okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.2.2006 č.j. 23 Co 502/2005-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.064,25 Kč k rukám advokáta. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně ve věci „obsáhlé“ dokazování, na jehož základě učinil správná skutková zjištění, která rovněž odpovídajícím způsobem právně posoudil. Zdůraznil, že text okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované ze dne 12.1.2004 je psán „značně emotivním jazykem“, který „do značné míry vyplýval ze vzrušené atmosféry, která u žalované panovala po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy“. Protože „je nanejvýš pochopitelné, že tato atmosféra byla různými osobami vnímána různě, často i velmi odlišně v souvislosti na tom, z čí pozice na celou situaci nazíraly“, soud prvního stupně „nepochybil, pokud odmítl vzít za s určitostí prokázaný skutkový stav tak, jak okolnosti líčila pouze jedna skupina svědků“. Neznamená to sice – jak odvolací soud připustil, že „bylo jednoznačně uvěřeno výpovědím jiné skupiny svědků“, žalované, na níž v tomto směru spočívalo důkazní břemeno, se však „nepodařilo s jednoznačnou určitostí prokázat“ jednání vytčená žalobkyni v okamžitému zrušení pracovního poměru pod prvními dvěma body. Ohledně dalších důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „se žalobkyně popisovaného jednání dopustila“, avšak že s přihlédnutím „k celkově zjitřené atmosféře, která v tu dobu u žalované panovala“, a také „k ne právě šťastnému aktivnímu zasahování představitelů zřizovatele školy do pracovněprávních vztahů u žalované“, žádné z těchto jednání nelze posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. V této souvislosti přitom podle názoru odvolacího soudu nelze pominout ani to, že, „ač se obdobných skutků vytýkaných žalobkyni (nepředložení listin, nezabránění podpisové akci žáků) dopustili i další zaměstnanci žalované, vůči nim žádné sankce uplatněny nebyly“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že „nemůže souhlasit“ s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní spočívající v odmítnutí předložit zřizovateli žalované – členům rady obce Jesenice k nahlédnutí listiny o rezignaci zástupkyň ředitele spolu s pracovní smlouvou žalobkyně. Podle názoru dovolatelky „nelze na základě judikatury Nejvyššího České republiky posuzovat jednání žalobkyně izolovaně od jejího dalšího chování při plnění pracovních úkolů“. Proto soudy neměly opominout, že uvedené protiprávní jednání žalobkyně bylo úmyslné (úmyslně ponechávala zřizovatele žalované v právní nejistotě ohledně stavu ve vedení žalované) a „vedené snahou poškodit žalovanou a přímo směřovalo proti základním oprávněným zájmům zaměstnavatele – žalované, a to na řádném chodu a vedení školy a na stabilním a klidném výchovném prostředí“. Stranou jejich úvah přitom neměla zůstat ani skutečnost, že žalobkyně po svém odvolání z funkce ředitelky uzavřela dne 8.1.2004 se zástupkyní zaměstnavatele paní K. (která do 7.1.2004 zastupovala žalobkyni jako ředitelku žalované a jež téhož dne předala žalobkyni rezignaci na svou funkci zástupkyně ředitelky ke dni 10.1.2004) dohodu o dalším pracovním zařazení, která byla pro žalovanou „krajně nevýhodná“, neboť žalobkyně na základě ní (namísto sníženého pracovního úvazku, který by odpovídal dané situaci) měla vykonávat práci na plný úvazek s tím, že pokud jí žalovaná nezajistí potřebný počet vyučovacích hodin, bude žalobkyni poskytnuta za hodiny, které nemohla odučit, náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Z toho je podle názoru dovolatelky zřejmé, že uzavřením této dohody, s níž souviselo rovněž stanovení platu žalobkyně včetně „zcela mimořádného a ojedinělého“ osobního příplatku ve výši 6.000,- Kč a také přiznání odměny ve výši 30.000,- Kč, se jak paní K., tak i žalobkyně (mezi nimiž „v rozhodné době existovala úzká osobní i pracovní vazba“) dopustily porušení pracovní kázně, „neboť obě jednaly v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“. Pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přitom podle mínění dovolatelky „nemůže být relevantní“, jakým způsobem žalovaná postupovala vůči bývalým zástupkyním žalobkyně, neboť „je na volbě zaměstnavatele, jaké vyvodí z porušení pracovní kázně důsledky u jednotlivých zaměstnanců“, přičemž „nelze opominout ani skutečnost, že zástupkyně byly do značné míry pod vlivem žalobkyně“. Žalovaná je proto přesvědčena, že protiprávní jednání žalobkyně spočívající v nepředložení předmětných listin zřizovateli žalované bylo - i s ohledem na jeho možný následek spočívající v „duplicitním vedení žalované“ – „samo o sobě způsobilé, aby žalovaná se žalobkyní zrušila pracovní poměr okamžitým zrušením“; soudy však „v rozporu s pravidly právní logiky přisuzují podstatně nebezpečnějšímu protiprávnímu jednání žalobkyně menší intenzitu porušení pracovně kázně“. Závěrem žalovaná vyslovila nesouhlas s názorem soudů o tom, že jednání žalobkyně vztahující se k petiční akci dětí není porušením pracovní kázně, neboť - jak zdůraznila – ostatní učitelé se zřejmě obávali zasáhnout proti petici dětí organizované na podporu žalobkyně, „která s dětmi situaci probírala během dopoledních přestávek dne 9.1.2004, aniž by se snažila, případně alespoň pokusila, svým aktivním postojem děti do předmětné záležitosti nezapojovat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobě vyhověl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věta první o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná v dovolání namítá, že soudy obou stupňů „v rozporu s pravidly právní logiky přisuzují podstatně nebezpečnějšímu protiprávnímu jednání žalobkyně menší intenzitu porušení pracovně kázně“, ačkoli podle názoru dovolatelky jednání žalobkyně spočívající v odmítnutí předložit zřizovateli žalované – členům rady obce J. k nahlédnutí listiny osvědčující stav ve vedení žalované (tj. rezignaci zástupkyň ředitele a pracovní smlouvu žalobkyně) „bylo samo o sobě způsobilé, aby žalovaná se žalobkyní zrušila pracovní poměr okamžitým zrušením“.
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatelka, určovat soudu, jaké okolnosti z uvažovaného okruhu relevantních skutečností je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem z hlediska jejich závažnosti přihlížet. Námitky žalované, že soudy při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně „v rozporu s pravidly právní logiky“ nepřihlédly k tomu, že žalobkyně „úmyslně ponechávala zřizovatele žalované v právní nejistotě“ ohledně stavu ve vedení žalované, že jednání žalobkyně (spolu s jednáním zástupkyně ředitele paní K., která byla „do značné míry pod vlivem žalobkyně“) bylo „vedené snahou poškodit žalovanou a přímo směřovalo proti základním oprávněným zájmům zaměstnavatele“ a že v jeho důsledku „mohlo zcela reálně dojít k duplicitnímu vedení žalované“, a že naopak podle názoru dovolatelky „nemůže být relevantní“, jakým způsobem žalovaná postupovala vůči jiným zaměstnancům, jsou proto nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil (měl hodnotit).
Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -, že s přihlédnutím „k celkově zjitřené atmosféře, která v tu dobu (po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky) u žalované panovala“, a „k ne právě šťastnému aktivnímu zasahování představitelů zřizovatele školy do pracovněprávních vztahů u žalované“, a také k tomu, že, „ač se obdobných skutků vytýkaných žalobkyni dopustili i další zaměstnanci žalované, vůči nim žádné sankce uplatněny nebyly“, nelze jednání žalobkyně popsané v dopise ze dne 12.1.2004, v této její části, o níž bylo prokázáno, že se jej „žalobkyně dopustila“ [tj. že odmítla dát zřizovateli žalované k nahlédnutí listiny o rezignaci zástupkyň ředitele spolu s její pracovní smlouvou a že připustila podpisovou akci žáků (v souvislosti s touto výtkou žalovaná opomíjí, že žalobkyně v mezích možností daných jejím novým postavením u žalované žáky v tomto směru mírnila)], posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem odůvodňující postup žalované podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu