ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1838.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1838/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p., o odškodnění ztráty na důchodu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 278/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2006, č.j. 12 Co 404/2005-275, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný platil počínaje dnem 1.1.1989 2.100,- Kč měsíčně jako náhradu za ztrátu na výdělku a \"dále na důchodu kolem 300,- Kč měsíčně\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 5.4.1985 byla u něj zjištěna nemoc z povolání - nemoc periferních svalů z vibrace. V důsledku toho byl převeden na méně placenou práci, vznikala mu tím ztráta na výdělku a po přiznání invalidního důchodu též ztráta na důchodu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19.7.1995, č.j. 5 C 101/94-27 návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1.4.1984 do 4.4.1985 zamítl, řízení o nároku žalobce na náhradu škody za dobu \"od 5.4.1985 do 31.3.1994\" zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu škody z nemoci z povolání v době před 5.4.1985, neboť podle hlášení nemoci z povolání, vydaného Krajským ústavem národního zdraví v P., dnem vzniku nemoci z povolání je 5.4.1985 a v pravomoci soudu není obsah tohoto hlášení měnit. Protože o náhradě ztráty na důchodu již pravomocně rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 28.3.1989 sp. zn. 4 C 41/88 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.8.1993 sp. zn. 14 Co 525/92, a tatáž věc pravomocně rozhodnutá nemůže být projednávána znovu, řízení o tomto nároku zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.3.1996, č.j. 12 Co 598/95-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byl návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1.4.1984 do 4.4.1985 zamítnut, a změnil ve výroku, jímž bylo řízení o návrhu žalobce na náhradu škody za dobu od 5.4.1985 do 31.3.1994 zastaveno, tak, že řízení v části týkající se \"žalobního požadavku\" na zaplacení částky 31.131,- Kč s 3% úrokem od 1.5.1985 a s 16% úrokem od 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 5.4.1985 do 31.3.1994 a v části týkající se \"žalobního požadavku\" na zaplacení částky 39.900,- Kč s 3% úrokem od 1.7.1987 a s 16% úrokem do 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1.6.1987 do 31.12.1988 zastavil; v části týkající se \"žalobního požadavku\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s 3% úrokem od 1.2.1989 a s 16% úrokem od 1.7.1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1.1.1989 do 31.3.1994 a dále počínaje dubnem 1994 měsíčně 2.100,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna \"v odškodnitelné formě\" dnem 5.4.1985. Nárok na náhradu škody časově připadající na období od dubna 1984 do 5.4.1995 (správně 5.4.1985) s přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení považoval za nedůvodný. Protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na důchodu bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28.3.1989, sp. zn. 4 C 41/88 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9.8.1993, sp. zn. 14 Co 525/92 jen o nároku za období od 1.6.1987 do 31.12.1988, zastavil soud prvního stupně řízení důvodně jen ohledně uvedeného období. Počínaje dnem 1.1.1989 nebylo o žalobcově nároku v jiném řízení dosud rozhodnuto, a proto uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval \"žalobním požadavkem\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s úroky z prodlení a počínaje dnem 1.4.1994 částky 2.100,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Klatovech poté rozsudkem ze dne 22.7.1998, č.j. 5 C 101/94-103 zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo platit žalobci počínaje dnem 1.1.1989 jako náhradu za ztrátu na výdělku 2.100,- Kč měsíčně a platit žalobci za ztrátu na důchodu 300,- Kč měsíčně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"Českému státu\" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi nemocí z povolání u žalobce zjištěnou a požadovanou náhradou škody. Vycházel přitom z toho, že nemoc z povolání (onemocnění periferních nervů z vibrace) pouze omezuje určitý výběr pracovních činností u žalobce, ale jako celek nesnižuje jeho pracovní schopnost. Na invaliditě žalobce se dominantní měrou podílí srdeční onemocnění. Degenerativní změny v oblasti kyčelních kloubů a páteře nejsou invalidizující ani z části, rovněž jen do určité míry snižují žalobcovu pracovní schopnost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.11.1999, č.j. 12 Co 87/99-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Vycházeje z toho, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno zjistit spolehlivě skutkový stav věci, shledal závěry soudu prvního stupně správné v tom, že žalobce nemůže mít nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, je-li poživatelem plného invalidního důchodu, že pro nedostatek příčinné souvislosti mezi žalobcovou invaliditou a zjištěnou nemocí z povolání mu nepřísluší nárok na náhradu za ztrátu na důchodu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19.4.2001, č.j. 21 Cdo 1101/2000-145 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když byl žalobce uznán invalidním v důsledku obecných příčin (nikoliv pro zjištěnou nemoc z povolání) a i když mu proto nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, nebylo možné podle názoru dovolacího soudu pominout, že při výpočtu invalidního důchodu (přiznaného žalobci nikoli jako důsledek nemoci z povolání) bylo vycházeno z výdělků nižších, neboť po zjištění nemoci z povolání byl žalobce od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci. Žalobci tedy mohla vzniknout ztráta na důchodu ve smyslu ustanovení §195a zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988, neboť předpisy o sociálním zabezpečení tehdy neumožňovaly vzít v úvahu \"při výpočtu dávek důchodového zabezpečení částky, které poškozený pobíral jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\"; postup, který je třeba při určení náhrady za ztrátu na důchodu použít, byl vyložen již dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.1992, č.j. 6 Cz 17/92-58, vydaném v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 41/88, v němž žalobce uplatnil část náhrady na důchodu za dobu od 1.6.1987 do 31.12.1988. Dovolací soud dále soudu prvního stupně vytknul, že v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 o.s.ř. nevyzval žalobce, aby vysvětlil, čeho se vlastně domáhá, neboť z jeho projevů (podání doručeného soudu dne 25.11.1996 a prohlášení do protokolu při jednání dne 16.4.1997) nebylo zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí požaduje, a nebylo tedy napevno postaveno, čeho se žalobce domáhá.
Krajský soud v Plzni poté usnesením ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě právního názoru dovolacího soudu uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. vedl žalobce k odstranění vad žaloby a aby poté znovu ve věci rozhodl.
Okresní soud v Klatovech - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 19.1.2005 \"připustil změnu - upřesnění rozsudečného návrhu\", kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu jednak náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 336.000,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 mu z tohoto důvodu platit 2.100,- Kč měsíčně, jednak náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 69.760,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 mu z tohoto důvodu platit 436,- Kč měsíčně - rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na invalidním důchodu za dobu od 1.1.1989 do 31.12.2004 částku 10.256,- Kč a aby mu počínaje dnem 1.1.2005 z tohoto důvodu platil 94,- Kč měsíčně; žalobu o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 336.000,- Kč a počínaje dnem 1.5.2002 ve výši 2.100,- Kč měsíčně a o zaplacení náhrady za ztrátu na invalidním důchodu za dobu od 1.1.1989 do 30.4.2002 ve výši 59.504,- Kč a počínaje dnem 1.1.2005 ve výši 342,- Kč měsíčně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"Českému státu\" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce nevznikl, neboť žalobce byl uznán invalidním v důsledku obecných příčin (nikoli pro zjištěnou nemoc z povolání) a nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku. Vzhledem k tomu, že při výpočtu invalidního důchodu bylo vycházeno \"z nižších výdělků\", což bylo způsobeno tím, že žalobce byl po zjištění nemoci z povolání od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci a že k pobírané náhradě mzdy se podle tehdy (do 31.12.1988) platných právních předpisů při výpočtu \"dávek důchodového zabezpečení\" nepřihlíželo, má však žalobce nárok na náhradu za ztrátu na důchodu ve smyslu ustanovení §195a zákoníku práce. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. M. H. soud prvního stupně zjistil, že žalobci vznikla ztráta na důchodu \"za sledované období do prosince roku 2002\" ve výši 8.156,- Kč a za dobu od ledna 2003 do prosince 2004 ve výši 2.100,- Kč a že od ledna 2005 vzniká žalobci ztráta na důchodu ve výši 94,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.2.2006, č.j. 12 Co 404/2005-275 rozsudek soudu prvního stupně \"v napadené části\" (ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že u žalobce byla zjištěna dne 5.4.1985 nemoc z povolání - onemocnění periferních nervů z vibrace, že v době od 28.8. do 4.9.1986 byl hospitalizován pro náhlé bolesti na hrudi, zvláště po námaze, že vyšetřením byla prokázána výrazně snížená tolerance vůči fyzické námaze a změny odpovídající ischemické chorobě srdeční s možností prodělaného infarktu myokardu a že ze znaleckého posudku doc. MUDr. J. K. vypracovaného ve spolupráci s prof. MUDr. Z. A., DrSc. a MUDr. V. M. jednoznačně vyplývá, že žalobce není invalidní pro předmětnou nemoc z povolání, ale pouze v důsledku srdečního onemocnění, aniž by tu byla jakákoliv souvislost mezi nemocí z povolání a onemocněním srdce a cévního systému, a dovodil, že žalobce nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidního důchodu podle ustanovení §195 zákoníku práce. Žalobci přísluší pouze nárok za ztrátu na invalidním důchodu podle ustanovení §195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988); výše nároku byla prokázána znaleckým posudkem Ing. M. H. a žalobce správnost posudku ani v odvolacím řízení nezpochybnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že při výpočtu náhrady za ztrátu na důchodu \"nedošlo k zohlednění valorizace, ani kapitalizace pohledávek\" a že při výpočtu ztráty na důchodu nebylo postupováno podle stanoviska senátu býv. Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1981, sp. zn. Sc 1/81, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť \"otázka oprávněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku i na důchodu poté, co je pracovník v důsledku nemoci z povolání přeřazen na jinou méně placenou práci a následně je mu tak přiznán nižší invalidní důchod, byť je uznán plně invalidní pro jinou chorobu, jejíž vznik nemá souvislost s nemocí z povolání, nebyla v minulosti judikaturou řešena\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku tedy může být přípustné buď podle hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo při splnění předpokladů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 22.7.1998, č.j. 5 C 101/94-103 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho usnesení ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněném pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23.2.2005, č.j. 7 C 278/2001-232 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23.11.2005, č.j. 7 C 278/2001-259 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 26.10.2001, č.j. 12 Co 501/2001-151 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k odstranění vady žaloby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. v souladu s právním názorem dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.
Protože dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 19.4.2001, č.j. 21 Cdo 1101/2000-145 vysvětlil, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na důchodu podle ustanovení §195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988), bylo-li při výpočtu invalidního důchodu (přiznaného nikoli jako důsledek nemoci z povolání) vycházeno \"z výdělků nižších\", protože žalobce byl po zjištění nemoci z povolání od 5.4.1985 převeden na méně placenou práci a při výpočtu důchodu se nepřihlíželo k částkám, které žalobce obdržel po 5.4.1985 jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V uvedeném rozsudku bylo současně v návaznosti na stanovisko senátu býv. Nejvyššího soudu č. Sc 1/81, které bylo uveřejněno pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.1992, č.j. 6 Cz 17/92-58, vydaném v dřívějším řízení mezi účastníky vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 41/88, vysvětleno, že při určení náhrady za ztrátu na důchodu podle ustanovení §195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) se vychází z rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vznikl nárok, a důchodem, na který by mu vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělků následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, že výše důchodu, na který by poškozenému vznikl nárok (fiktivní důchod), je třeba stanovit především podle předpisů o sociálním a důchodovém zabezpečení, tj. z hrubých výdělků zaměstnance v rozhodném období (srov. §14 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení), že za dobu, po kterou během rozhodného období došlo ke snížení výdělku zaměstnance následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba výši průměrného výdělku stanovit tak, aby odpovídala výdělku, kterého by zaměstnanec dosáhl, kdyby nedošlo ke škodné události, a že, nestanoví-li předpisy o sociálním zabezpečení jinak, postupuje se podle předpisů o průměrném výdělku pro účely náhrady škody podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících.
Namítá-li žalobce, že při výpočtu náhrady za ztrátu na důchodu \"nedošlo k zohlednění valorizace, ani kapitalizace pohledávek\", nelze pominout jednak to, že žádné takové nároky v řízení před soudy nepožadoval, jednak závěr, že náhrada za ztrátu na důchodu podle ustanovení §195a zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.1988) žádné \"valorizaci\" či \"kapitalizaci\" nepodléhá.
Z uvedeného právní názoru při určení výše náhrady za ztrátu na důchodu soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely a dovolatel ani neuvádí žádné konkrétní údaje, které by takový poznatek zpochybňovaly. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže mít z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu