ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1916.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1916/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MgA. V. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. d. Č. T., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 46/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2006 č.j. 16 Co 4/2006-126, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.2.2003 dané žalobci žalovaným dne 12.3.2003, se zamítá; v dalším se dovolání žalovaného odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.2.2003, který žalobce převzal dne 12.3.2003, žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle §46 písmeno f Zákoníku práce“. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce „opět hrubě porušil své pracovní povinnosti, a to tím, že se dostatečně neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.‘ (to znamená neupravovat text – tudíž zachovat text původní, mužské postavy můžou hrát pouze muži a ženské ženy), čímž způsobil nejenom finanční škodu ve výši 1.600,- Kč (látka na obleky), ale především připravil o čas umělecký soubor, který se na zkouškách podílel“; zdůraznil přitom, že „je to v krátkém časovém intervalu již druhé upozornění o hrubém porušení pracovní kázně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaným uváděné důvody výpovědi „neodpovídají skutečnosti“ a že se „necítí být vinen porušením pracovní kázně, které se mu dává za vinu“, neboť podle jeho názoru při inscenaci hry „J. B.“ šlo „o běžný tvůrčí postup“. Zjišťováním podmínek inscenace této hry (týkajících se autorského práva) se navíc zabývala dramaturgyně Mgr. A. O.-J. a žalobci nikdo z nadřízených nedal pokyn k tomu, aby tyto podmínky zjišťoval sám, ani mu je nikdo z nadřízených nepředložil. Žalobce má zato, že „pravým“ důvodem výpovědi „byla spíše osobní averze některých vedoucích pracovníků divadla vůči jeho osobě“. Kromě toho z výpovědi „není zřejmé, jaký typ porušení pracovní kázně dle zákoníku práce má žalovaný na mysli“, a také „v rozporu s ustanovením §44 odst. 2 zák. práce“ v ní není výpovědní důvod náležitě skutkově vymezen.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 1.12.2003 č.j. 25 C 46/2003-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.979,- Kč k rukám advokátky a „České republice na nákladech placených z rozpočtových prostředků 4.193,- Kč“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který zastával u žalovaného funkci dramaturga a byl pověřen dramaturgií hry „J. B.“, měl (jako jediný) povinnost vést a zodpovídat za jednání s autorskou ochrannou organizací tak, aby hra byla nastudována v souladu s autorským právem. Jestliže žalobce předložil souboru text předmětné hry „se změnami, které nebylo možno akceptovat, když k těmto změnám neměl kladné stanovisko autorské agentury“, je zřejmé, že tím „neplnil své základní povinnosti vyplývající z jeho zařazení dramaturga“. Ve dnech 17. – 19.2.2003 tak došlo ke čteným zkouškám neschváleného textu předmětné hry a rovněž byly prováděny „zbytečné přípravy týkající se kostýmů pro postavy, které nemohly vystupovat v předmětné hře, protože dle autorské organizace mužské postavy mohli hrát pouze muži a ženské ženy“. Protože se u žalobce „nejednalo o prvé porušení pracovní kázně“, ze strany žalovaného „nebyl hodnocen kladně“ a „na plnění jeho úkolů záviselo plnění dalších úkolů ze strany celého uměleckého souboru“, soud prvního stupně posoudil ve výpovědi vytčené jednání žalobce jako závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (okolnost, že žalovaný důvod výpovědi nesprávně právně kvalifikoval není významná) a dovodil, že výpověď z pracovního poměru splňující rovněž všechny formální náležitosti byla žalobci dána platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.4.2004 č.j. 16 Co 55/2004-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně tím, že „se předem neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.‘, čímž porušil ustanovení §35 odst. 1 písm. b) a §73 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Vyslovil však nesouhlas s jeho hodnocením intenzity tohoto porušení pracovní kázně, neboť – jak zdůraznil - v průběhu řízení „vyšla najevo ještě celá řada dalších skutečnosti“, které mohou mít vliv na toto posouzení, zejména, zda kromě porušení povinností žalobce nedošlo i k porušení povinností na straně žalovaného (především kontrolních a řídících), zda žalobce byl seznámen se svojí pracovní náplní a jaká byla praxe při vyjednávání s uměleckými agenturami; z hlediska charakteru práce je pak třeba vzít na vědomí, že jde o uměleckou profesi a zhodnotit, jaký podíl a význam v ní mají administrativní činnosti, a v neposlední řadě – jak odvolací soud dále uvedl - je nutno přihlédnout k míře a formě zavinění porušení pracovní kázně žalobcem, v širší míře vyhodnotit důsledky porušení pracovní kázně pro žalovaného a také je nutno zohlednit, že žalobce měl u žalovaného sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2003. Soudu prvního stupně proto uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.
Okresní soud v Karviné nato rozsudkem ze dne 19.9.2005 č.j. 25 C 46/2003-103, ve znění opravného usnesení ze dne 3.10.2005 č.j. 25 C 46/2003-108, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 34.093,- Kč k rukám advokáta a České republice na účet Okresního soudu v Karviné náklady řízení ve výši 4.193,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „bylo vyvráceno tvrzení žalobce o tom, že mu nebyla stanovena a předána pracovní náplň“, z níž vyplývá, že měl povinnost (které si musel být vědom i s ohledem na své vzdělání) vést jednání s autorskou ochrannou organizací tak, aby hra byla nastudována v souladu s autorským právem. Tím, že se žalobce jako dramaturg hry „J. B.“ předem neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat uvedené představení, a „provedl úpravy hry bez projednání s autorskou agenturou“, je zřejmé, že porušil své základní pracovní povinnosti vyplývající z jeho zařazení ve funkci dramaturga a dopustil se tak porušení pracovní kázně, které soud prvního stupně „zhodnotil jako méně závažné“. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že „jde u žalobce o uměleckou profesi“ (umělec se zabývá především uměleckou činnosti a administrativní funkce jej zatěžují), že „ze strany uměleckého souboru měla probíhat kontrolní a řídící činnost“, že čtené zkoušky ve dnech 17.,18. a 19.2.2003 „nebyly zbytečné, protože text se nakonec hrál a úpravy textů jsou běžnou záležitostí“, že žalovaný „neprokázal, že mu vznikla finanční škoda v souvislosti s porušením pracovní kázně žalobcem“, a že se u žalobce „jednalo o nevědomou nedbalost“, neboť „spoléhal na to, že o jednání s uměleckou agenturou se postará Mgr. A. O.-J., která původně měla zastávat funkci dramaturga v této hře, ačkoli tuto funkci měl on sám“. Protože žalobce v přiměřené době před porušením pracovní kázně, které je mu ze strany žalovaného vytýkáno v předmětné výpovědi, „prokazatelně porušil pracovní kázeň pouze jednou, a to tím, že dne 31.1.2003 se bez omluvy nezúčastnil semináře týkajícího se autorského práva“ (v souvislosti s tímto porušením pracovní kázně byl současně upozorněn na možnost výpovědi), dospěl soud prvního stupně k závěru, že „se v daném případě nejedná o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně“, a že proto je výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 12.3.2003 neplatná, když „je nutno přihlédnout rovněž k tomu, že žalobce měl u žalovaného sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2003 a pracovní poměr dle předmětné výpovědi měl skončit 31.5.2003“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.2.2006 č.j. 16 Co 4/2006-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 7.644,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce jako dramaturg hry „J. B.“ měl povinnost „seznámit se s podmínkami, za kterých je možno tuto hru inscenovat, a to i z hlediska autorských práv“, a že tím, že se s těmito podmínkami „předem neseznámil“, porušil ustanovení §35 odst. 1 písm. b) a §73 odst. 1 písm. a) zák. práce a dopustil se tak porušení pracovní kázně. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž vyhodnotil toto porušení pracovní kázně jako méně závažné, zejména s přihlédnutím k tomu, že původním dramaturgem hry „J. B.“ byla Mgr. A. O.-J., která až do února 2003 vykonala celou řadu úkonů, jež souvisely s inscenací hry „J. B.“ (např. jednala s autorskou organizací D. o snížení nevratné zálohy pro hru v lednu 2003 a ze své iniciativy učinila i dotaz na tuto organizaci za účelem konkretizace podmínek, za kterých lze hru inscenovat). Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že k situaci, která žalovaného vedla k podání předmětné výpovědi, „patrně došlo také tím, že žalobce původně nebyl určen dramaturgem hry ,J. B.‘, proto se na dramaturgii do jisté doby podílela i Mgr. A. O.-J.“. To sice – jak odvolací soud přisvědčil žalovanému – „nezbavuje žalobce odpovědnosti za zajištění podmínek, za kterých lze hru inscenovat“, a proto se na jeho straně „jednalo o vědomou nedbalost“, avšak současně – jak dále uvedl - nelze pominout, že touto nedbalostí žalobce „nedošlo k žádné škodě, nakoupený materiál na kostýmy byl využit jinak, proběhly pouze tři čtené zkoušky, které nebyly zbytečné, protože hra se nakonec hrála, a další následky porušení pracovní kázně žalobce nemělo“. Odvolací soud vyslovil souhlas také s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s údajným porušováním pracovní kázně žalobcem v době předcházející podání předmětné výpovědi, které bylo žalobci (ve čtyřech případech) vytčeno v dopise žalovaného ze dne 19.2.2003 se současným upozorněním na možnost výpovědi. Též dovodil, že „jediným prokázaným porušením pracovní kázně bylo to, že se žalobce nedostavil dne 13.1.2003 na seminář týkající se autorského práva“. Za porušování pracovní kázně nelze ani podle jeho názoru považovat hostování v jiných divadlech, které „bylo povoleno a tato činnost nenarušovala plnění povinností žalobce u žalovaného“, taktéž za něj nelze pokládat schůzku mezi ředitelem divadla a částí uměleckého souboru dne 21.1.2003 ve vztahu k divadelní hře „A.“, kdy žalobce „pochybil pouze v tom směru, že neinformoval svého nadřízeného o problémech v souboru v souvislosti s nastudováním této divadelní hry“, a konečně žalobci vytčená údajná „nevypovídací schopnost“ ročenky divadla pro sezónu 2001/2002 „je pouze věcí názoru“, kdy - jak odvolací soud zdůraznil - „žádné konkrétní pokyny pro obsah ročenky žalobci vydány nebyly, žalobce nebyl šéfredaktorem a ročenka byla navíc rozdána pouze několika subjektům v omezeném počtu a zbytek byl archivován“. Protože nelze přehlédnout ani to, že na základě podané výpovědi měl pracovní poměr žalobce sjednaný na dobu určitou do 31.7.2003 skončit jen o dva měsíce dříve, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 12.3.2003 dopisem žalovaného ze dne 19.2.2003 je neplatným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlédl ke skutečnostem, které jsou „v rozporu s obsahem provedených důkazů“, zejména k tomu, že dramaturgyně Mgr. A. O.-J. měla až do února 2003 vykonat celou řadu úkonů souvisejících s inscenací hry „J. B.“, ačkoli – jak dovolatel zdůraznil - jmenovaná jednala s autorskou organizací D. pouze jednou, a to ohledně ceny „a nadto intuitivně zavolala na tuto organizaci, neboť chtěla odvrátit škodu, která žalovanému hrozila jednáním žalobce, a to tím, že se zeptala, zda jsou možné změny ve hře ,J. B.“. Kdyby tak neučinila, „pravděpodobně by žalovaný již dnes neexistoval, neboť by musel hradit škodu způsobenou jednáním žalobce autorské organizaci D.“. To, že žalovanému v konečném důsledku žádná škoda nevznikla, nemá podle jeho názoru (stejně tak jako skutečnost, že žalobce měl u žalovaného sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2003) „žádnou vypovídací schopnost o intenzitě porušení pracovní kázně žalobcem“, neboť „k odvrácení škody značného rozsahu, která by jednáním žalobce zcela určitě žalovanému vznikla, došlo včasným zásahem druhého dramaturga“. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že neodůvodněně přihlížel k tomu, že se u žalobce jednalo o uměleckou profesi, ačkoli podle jeho názoru profese dramaturga je „jednoznačně funkcí, která je vykonávána zaměstnancem samostatně“, a proto práva a povinnosti vyplývající pro tuto funkci ze zákoníku práce jsou stejné jako u jiných profesí. Nelze přitom pominout, že na rozdíl od žalobce bývalé dramaturgyni Mgr. A. O.-J. administrativní povinnosti vyplývající pro ni z pracovního zařazení „nečinily a nečiní žádné problémy, zvládala je bez jakýchkoliv problémů a současně je umělkyní stejně jako žalobce a od umělecké činnosti ji administrativní činnosti neodvádějí“. Kromě toho dovolatel poukázal na skutečnost, že se ze strany žalobce nejednalo o jediné porušení pracovní kázně, nýbrž že se v předchozí době „bez zavinění žalovaného“ dopustil i dalšího porušení pracovní kázně, které žalovaný vymezil v dopise ze dne 19.2.2003, v němž žalobce současně upozornil na možnost výpovědi. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť podle jeho názoru odvolacímu soudu „nelze vytknout žádné pochybení, a to nejen pokud se týče učiněných skutkových zjištění, ale i právního posouzení věci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15.3.2002 uzavřené na dobu určitou od 1.8.2002 do 31.7.2003 jako dramaturg; mezi jeho pracovní povinnosti (podle bodu 3. pracovní náplně, s níž byl seznámen) patřilo – mimo jiné – „spolupracovat s autory na nových textech a udržovat s nimi kontakt po stránce pracovní a právní, vést a zodpovídat za jednání s autorskými ochrannými organizacemi v tuzemsku i v zahraničí“. Dopisem ze dne 19.2.2003, který žalobce převzal téhož dne, žalovaný upozornil žalobce, že ve čtyřech konkrétně vymezených případech pod body 1. až 4. „hrubě porušil své pracovní povinnosti“ s tím, že „v případě dalšího porušení pracovních povinností bude muset situaci řešit výpovědí z pracovního poměru“. Dne 12.3.2003 dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 19.2.2003 výpověď z pracovního poměru „dle §46 písmeno f Zákoníku práce“. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce „opět hrubě porušil své pracovní povinnosti, a to tím, že se dostatečně neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.‘ (to znamená neupravovat text – tudíž zachovat text původní, mužské postavy můžou hrát pouze muži a ženské ženy), čímž způsobil nejenom finanční škodu ve výši 1.600,- Kč (látka na obleky), ale především připravil o čas umělecký soubor, který se na zkouškách podílel“; zdůraznil přitom, že „je to v krátkém časovém intervalu již druhé upozornění o hrubém porušení pracovní kázně“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 19.2.2003, který žalobce převzal dne 12.3.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) - dále jen „zák. práce“.
I když žalovaný v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem (tj. způsob, jakým odvolací soud vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené v její dispozici). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalovaného jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Jak vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených výpovědných důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně jednáním uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru doručené mu 12.3.2003 tím, že „se předem neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.‘, a to i z hlediska autorských práv“. Ani dovolatel tento závěr odvolacího soudu nezpochybňuje, vytýká však odvolacímu soudu způsob, jakým zjišťoval intenzitu tohoto porušení pracovní kázně.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce – stejně tak jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, jaké intenzity dosáhlo porušení pracovní kázně uvedené v dopise žalovaného doručeném žalobci dne 12.3.2003 (spočívající v tom, že se žalobce „předem neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.“) odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Důvodně akcentoval, že „žalobce původně nebyl určen dramaturgem hry ,J. B.“ a že se na dramaturgii „do jisté doby podílela i Mgr. A. O.-J.“, která (uvedený rozsah aktivit jmenované dramaturgyně dovolatel nezpochybňuje) jednala s autorskou organizací D. o ceně za hru v lednu 2003 „a nakonec učinila ze své iniciativy i dotaz na tuto agenturu za účelem konkretizace podmínek, za kterých lze hru inscenovat“. I když odvolací soud oproti soudu prvního stupně z hlediska míry zavinění (ve shodě s názorem dovolatele) shledal, že „na straně žalobce se jednalo o vědomou nedbalost“, neopomenul v této souvislosti zahrnout do rámce svých úvah skutečnost, že vytčeným jednáním žalobce „nedošlo k žádné škodě“, neboť „nakoupený materiál na kostýmy byl využit jinak“, že „proběhly pouze tři čtené zkoušky, které nebyly zbytečné, protože hra se nakonec hrála“, a že „další následky porušení pracovní kázně žalobce nemělo“. Uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze považovat za úplné a dostatečné, neboť odvolací soud vzal v úvahu osobu žalobce, míru jeho zavinění na posuzovaném porušení pracovní kázně, dobu a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, jakož i důsledky tohoto porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že porušení pracovní kázně popsané ve výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dne 12.3.2003 „vyhodnotil jako méně závažné“. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedeným ve výpovědi přihlédnout k dalším okolnostem (že „k odvrácení škody značného rozsahu, která by jednáním žalobce zcela určitě žalovanému vznikla, došlo včasným zásahem druhého dramaturga“, že práva a povinnosti vyplývající pro funkci dramaturga ze zákoníku práce jsou stejné jako u jiných profesí a že bývalé dramaturgyni Mgr. A. O.-J. administrativní povinnosti vyplývající pro ni z pracovního zařazení „nečinily a nečiní žádné problémy“), přehlíží, že jedině soud je ten, kdo je povolán, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Jelikož za tohoto stavu intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tj. pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo pro závažné porušení pracovní kázně), soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - se správně zabývaly tím, zda v posuzovaném případě nebyl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní kázně, za předpokladu, že byl zaměstnanec (žalobce) v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustálené judikatury se o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zaměstnavatel přitom musí zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
V projednávané věci žalovaný před dáním předmětné výpovědi dne 12.3.2003 (z důvodu jednání žalobce, které soudy správně zhodnotily jako méně závažné porušení pracovní kázně) v dopise ze dne 19.2.2003 vytkl žalobci porušení pracovní kázně ve čtyřech konkrétně vymezených případech a současně žalobce upozornil na to, že v případě dalšího porušení pracovní kázně s ním bude ukončen pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně) považoval za porušení pracovní kázně ve shodě s názorem dovolatele jen jednání vytčené žalobci ve zmíněném dopise pod bodem 3. (tj. že se „bez omluvy nezúčastnil semináře konaného dne 13.1.2003 v P.“, na který byl „vyslán“ na poradě vedení konané dne 8.1.2003), je pro posouzení otázky, zda byly splněny podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce, podstatné, zda žalobci lze ještě alespoň v jednom případě popsaném v dopise ze dne 19.2.2003 vytýkat porušení pracovní kázně.
Porušením pracovní kázně se rozumí – jak bylo uvedeno již výše - zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Žalovaný v dopise ze dne 19.2.2003 (který žalobce převzal téhož dne) pod bodem 1. vytýká žalobci „obejití přímého nadřízeného“ tím, že dne 21.1.2003 byla „bez předchozího projednání s uměleckým šéfem české scény vyvolána schůzka mezi ředitelem žalovaného a částí uměleckého souboru české scény, která měla účinkovat v divadelní hře ,A.“, což podle jeho názoru „žalobce diskvalifikuje jako vedoucího pracovníka žalovaného“ a jde o chování, které žalovaný považuje „za naprosto nevhodné a dezintegrující“.
V první řadě je třeba zdůraznit, že nebylo soudy zjištěno, že by schůzku „vyvolal“ sám žalobce, případně že by tato schůzka měla pro přímého nadřízeného žalobce nějaké důsledky (umělecký vedoucí souboru M. Č. ve své svědecké výpovědi uvedl, že „neví, kdo vyprovokoval tuto schůzku“, že „si myslel, že ji vyprovokoval žalobce“, a že „s tím neměl žádné problémy“). Žalobce za této situace - jak k tomu správně dospívá odvolací soud - „pochybil pouze v tom směru, že neinformoval svého přímého nadřízeného o problémech v souboru v souvislosti s nastudováním divadelní hry A.“. I když lze připustit, že toto pochybení žalobce patrně morálně „diskvalifikuje jako vedoucího pracovníka“, nelze v něm spatřovat porušení právní povinnosti z daného pracovněprávního vztahu, a tedy ani porušení pracovní kázně.
Za porušení pracovní kázně nelze považovat ani jednání vytčené žalobci ve zmíněném dopise žalovaného ze dne 19.2.2003 pod bodem 2., spočívající v tom, že žalobce „po několika opakovaných upozorněních především na poradách vedení žalovaného bez předchozího schválení a na poslední chvíli“ připravil „Ročenku divadla 2002“, která „neměla a nemá žádnou vypovídací schopnost o dění v divadle za rok 2002“, neboť podle názoru žalovaného neobsahuje některé důležité informace a žalovaný „má za to, že jej do jisté míry poškodila“.
Z pracovní náplně žalobce sice vyplývá, že dramaturg – kromě jiného – „rediguje publikace a jiné tiskoviny a zodpovídá za jejich myšlenkovou úroveň a správnost informací“, nelze však v této souvislosti pominout, že se v daném případě jednalo o první tiskovinu tohoto druhu, která byla u žalovaného zpracovávána, a že žalovaný nedal žalobci z hlediska jejího obsahu žádné konkrétní pokyny, jejichž porušení by bylo možno žalobci vytýkat. S odvolacím soudem lze souhlasit, že výhrady k obsahové úrovni ročenky a její údajná nevypovídající schopnost o dění v divadle za rok 2002 jsou za tohoto stavu „pouze věcí názoru“, když navíc se na tvorbě ročenky podílelo více osob a žalobce ani nebyl pověřen jejím šéfredaktorem. Vzhledem k tomu, že z výpovědi ředitele žalovaného K. S. vyplynulo, že „bylo rozdáno asi 10 ks ročenky při příležitosti festivalu a zbytek zůstal nepoužit“, nelze uvažovat ani o tom, že by předmětná tiskovina byla (eventuelně) způsobilá „do jisté míry žalovaného poškodit“.
Žalovaný v dopise ze dne 19.2.2003 žalobci konečně (pod bodem 4.) vytýká, že „bez souhlasu ředitele žalovaného hostoval v divadlech v O. a H. K., čímž se samozřejmě nemohl zdržovat na svém pracovišti v T. divadle, kde má plný pracovní úvazek“.
V této souvislosti soudy obou stupňů správně vycházely z interního předpisu žalovaného – „Pracovního řádu T. divadla“ ze dne 28.3.2001, podle kterého „sjednání vedlejšího pracovního poměru či uzavření dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce s jinou organizací zaměstnanec nemusí oznamovat vedení divadla, je však povinen dbát o to, aby tato vedlejší pracovní činnost nenarušovala jeho povinnosti v divadle, jinak se vystavuje možnosti sankcí ze strany divadla podle ustanovení zákoníku práce“ (srov. §12 pracovního řádu). Z toho vyplývá, že „hostování“ žalobce v jiných divadlech by bylo možno považovat za porušení pracovní kázně pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že tato činnost „narušovala jeho povinnosti v (T.) divadle“. Protože však tato skutečnost z výsledků dokazování nevyplynula (přímý nadřízený žalobce - umělecký vedoucí souboru M. Č. ve své výpovědi uvedl, že „žalobce nemá v souvislosti s tímto u žalovaného vyznačenou žádnou absenci“), nelze žalobci vytýkat, že tím, že „hostoval v divadlech v O. a H. K.“, porušil své pracovní povinnosti a dopustil se tak porušení pracovní kázně.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je možno žalobci vytýkat porušení pracovní kázně pouze ve dvou případech (tj. že se „předem neseznámil s podmínkami, za kterých je možno inscenovat představení ,J. B.“, a že se „bez omluvy nezúčastnil semináře konaného dne 13.1.2003 v P.“), nelze dovodit – jak vyplývá z výše uvedeného - existenci soustavného méně závažného porušování pracovní kázně. Za těchto okolností závěr odvolacího soudu o tom, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 12.3.2003 přípisem žalovaného ze dne 19.2.2003 je neplatným právním úkonem“, je v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že „napadá všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu