ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1920.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1920/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. A. B., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 92/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č.j. 13 Co 363/2005-124, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.2.2002 a že „pracovní poměr mezi žalovaným a žalobkyní založený pracovní smlouvou ze dne 27.6.1996 trvá“, se zamítá; v dalším se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.2.2002 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“, protože nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, neboť „jí dne 25.1.2002 zaniklo určení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi z důvodu uvedeného v §39 odst. 1 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností“, a žalovaná nemá žádné vhodné volné pracovní místo, na kterém by žalobkyni mohla dále zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti uvedené výpovědi z pracovního poměru a určení, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 27.6.1996 jako vrchní rada, a na základě dohody ze dne 8.3.2000 byla od července roku 2000 vyslána jako druhý tajemník na zastupitelský úřad v T. Počátkem února 2002 jí bylo telefonicky sděleno, že jí bylo odňato pověření přicházet do styku s utajovanými skutečnostmi, „a tudíž nastal výpovědní důvod“. Neplatnost výpovědi žalobkyně spatřuje zejména v tom, že se v ní uvádí, že „zánik tohoto určení (k seznamování se s utajovanými skutečnostmi) je důvodem pro podání výpovědi, nicméně není jakkoliv blíže uvedeno, proč k tomuto zániku došlo“. Žalobkyně zdůraznila, že v rámci svého zaměstnání byla průběžně prověřována Národním bezpečnostním úřadem, avšak „ze strany NBÚ nebyl dán žádný podnět k zániku jejího oprávnění“, navíc jí ještě v dubnu 2002 byla zaslána žádost o „poskytnutí souhlasu s provedením bezpečnostní prověrky nejbližšího vyššího, tj. IV. stupně“, a je tedy „zcela nesporné, že důvod k zániku určení nebyl ze strany NBÚ iniciován“. Podle názoru žalobkyně „ zaměstnavatel účelově vytvořil situaci, kdy jí zaniklo určení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi“ a jeho jednání tedy „bylo účelově vedeno snahou získat možnost pro ukončení jejího pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.6.2005, č.j. 23 C 92/2002-94 určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a že pracovní poměr mezi žalovanou a žalobkyní trvá, a rozhodl, že žalovaná je „povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám zástupkyně žalobkyně ve výši 17.675,- Kč“. Soud prvního stupně vycházeje zejména z ustanovení §36 odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb., které stanoví, že, zjistí-li statutární orgán, který u navrhované osoby provedl bezpečnostní prověrku I. stupně a její určení, že tato osoba přestala splňovat některou z podmínek uvedených v §18 odst. 1, oznámí tuto skutečnost této osobě a neprodleně zruší její určení, dovodil, že žalovaná nepostupovala v souladu s těmito ustanoveními, když „nezjistila skutečnosti, které mohou být na překážku vydání osvědčení, nedala žalobkyni možnost se vyjádřit k důvodům odnětí určení a tyto důvody jí ani nesdělila“. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaná „sama znemožnila, aby žalobkyně předpoklady pro výkon sjednané práce získala“, a tím, že „jí bez dalšího odebrala určení ke styku s utajovanými skutečnostmi, způsobila, že žalobkyně nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy“. Tento postup žalované je – uzavírá soud prvního stupně - v rozporu s dobrými mravy, a jde o zneužití práva podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.11.2005, č.j. 13 Co 363/2005-124 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, jestliže nevzal v úvahu ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., které osobě, jíž bylo odňato určení, umožňuje, aby podala písemnou stížnost do 15 dnů ode dne oznámení o zrušení osvědčení pro určitý stupeň pověření. Odvolací soud zdůraznil, že „určení pro stupeň „vyhrazené“ bylo odňato zákonným způsobem“, když v případě zániku platnosti osvědčení zákon nestanoví povinnost sdělit pověřované osobě skutečnosti, které ke zrušení určení ve smyslu ustanovení §36 odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb. vedly, a žalobkyně proti tomuto „nebrojila“, ačkoli jí to zákon umožňuje. Žalobkyně proto ztratila předpoklady pro výkon zaměstnání, a „výpověď z pracovního poměru je tedy z tohoto pohledu co do formálního naplnění výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, platná“.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítala, že výpověď z pracovního poměru „po formální i obsahové stránce vykazuje vady“, neboť „zcela neurčitě vymezuje důvody“, které vedly k ukončení pracovního poměru, a se „záznamem o zániku určení“, jako jedním z výpovědních důvodů, se ani neměla možnost seznámit. Dovolatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který „své rozhodnutí postavil na tom, že žalobkyně nepodala proti zániku platnosti osvědčení v zákonné 15ti denní lhůtě stížnost“ podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., neboť „vzhledem ke vzdálenosti a značné izolovanosti zastupitelského úřadu v T.“ neměla možnost seznamovat se s aktuálními právními předpisy a plně využít možností obrany, které jí právní řád poskytuje. O tom, že k platnosti rozhodnutí stačilo ústní sdělení, nevěděla a velvyslanec ji o možnosti odvolání proti ústně sdělenému rozhodnutí nepoučil. „Žalovaná neposkytla v tomto směru žádnou součinnost, naopak, zneužil podle názoru žalobkyně svého postavení na její úkor a vytvořil uměle takové podmínky, aby se jí mohl zbavit“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal - jsa vázán důvody uplatněnými v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.) - napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru ze dne 20.2.2002, podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů - srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce] - dále jen zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány.
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení §17 odst. 1 a 2 zák. č. 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti nález ÚS č. 322/2001 Sb., ve věci návrhů na zrušení některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů] se s utajovanými skutečnostmi může seznamovat pouze fyzická osoba, která je nezbytně nutně potřebuje k výkonu své činnosti a které bylo vydáno osvědčení nebo bezpečnostní oprávnění. Splnění těchto podmínek je předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými skutečnostmi.
V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyni, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 27.6.1996 jako vrchní rada, bylo ke dni 25.1.2002 statutárním orgánem zaměstnavatele odňato určení pro seznamování s utajovanými skutečnostmi dle ustanovení §39 odst. 1 písm. c) zák. č. 148/1998 Sb. Jestliže odvolací soud za těchto okolností dovodil, že žalobkyně tím ztratila předpoklady, které jsou nezbytnou podmínkou pro výkon sjednané práce, jsou jeho závěry v souladu se zákonem.
Dovolatelce nelze přisvědčit namítá-li, že výpověď je „z formálních důvodů“ neplatná, neboť podle jejího názoru „je v rozporu s ust. §44 odst. 2 zák. práce, když zcela neurčitě vymezuje důvody, pro které byl její pracovní poměr ukončen“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
V případě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.
V posuzovaném případě byla žalobkyni dána výpověď z toho důvodu, že jí „určení k seznamování s utajovanými skutečnostmi zaniklo dne 25.1.2002“, a že proto nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Tím je zcela přesně a nezaměnitelným způsobem uvedeno, v jaké konkrétní skutečnosti žalovaná spatřuje důvod výpovědi po stránce skutkové. V tomto směru již ze samotného znění dopisu ze dne 20.2.2002 nevznikají pochybnosti o tom, z jakých důvodů byla výpověď dávána. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit okolnost, že je ve výpovědi chybně uvedeno, že určení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi zaniklo „z důvodu uvedeného v §39 odst. 12 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb.“, neboť tato zcela zjevná chyba v psaní (správně mělo být - „z důvodu uvedeného v §39 odst. 1 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb.“) týkající se označení právní kvalifikace důvodu zániku určení ze dne 25.1.2002 nemění nic na tom, že skutkovým důvodem výpovědi zůstává zánik určení k seznamování s utajovanými skutečnostmi, jako předpoklad, který je nezbytnou podmínkou pro výkon sjednané práce.
Protože platnost právního úkonu je třeba posuzovat se zřetelem k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, nejsou z hlediska platnosti posuzované výpovědi významné - jak na to dovolatelka poukazuje - okolnosti, které nastaly později (výsledek pozdější bezpečnostní prověrky); z tohoto hlediska ani nelze považovat za relevantní, že žalobkyně „nemohla vědět, že došlo ke změně v zákoně“, neboť neznalost zákona jí nemůže být přičítána ku prospěchu a - logicky vzato - žalované k tíži. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že výpověď z hlediska konkretizace výpovědního důvodu po stránce skutkové splňuje podmínky předepsané ustanovením §44 odst. 2 zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podává „do všech jeho výroků“, vyplývá, že - jak v závěru dovolání rovněž výslovně uvádí - dovolání směřuje rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu