ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1933.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1933/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 42/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2006, č.j. 10 Co 557/2005-124, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.7.2003 zástupce ředitele Správy Z. k. Policie ČR sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce je trestně stíhán \"pro pokračující trestní čin přijímání úplatku spáchaný formou spolupachatelství ve smyslu ustanovení §89 odst. 3, §9 odst. 2 a §160 odst. 1 trestního zákona\", neboť jednak \"měl navést zaměstnankyni realitní kanceláře G. spol. s r.o. paní H. N., aby v obchodním případu prodeje nepotřebných nemovitostí České republiky - Ministerstva vnitra situovaných v katastrálním území H. P., obec A., jejichž prodej žalobce realizoval v rámci svých pracovních povinností prostřednictvím uvedené realitní kanceláře, domluvila s konkrétním zájemcem podání dalších dvou žádostí o koupi pozemků pod cenou, přičemž věděl, že se jednalo o žádosti fiktivní a účelem jejich podání je vytvořit iluzi o nejvyšší nabídce jednoho konkrétního zájemce o koupi\", jednak \"vyslechl ve dnech 18.6. a 23.6.2003 od svého vedoucího JUDr. O. J. jeho úmysl zlikvidovat nadřízeného plk. Ing. M. D., a to nejméně ve významu jeho pracovní diskreditace, neboť byl překážkou plánů na manipulaci s prodejem nepotřebných nemovitostí\", aniž by o tom některého z nadřízených informoval. Protože se \"nezdržel všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování o výběru kupujícího nemovitostí nepotřebných pro Českou republiku - Ministerstvo vnitra\" a protože \"byl nečinný k výše uvedeným úmyslům JUDr. O. J.\", porušil povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a §73 odst. 2 písm. a) zákoníku práce.
Žalobce se žalobou podanou dne 10.2.2004 u Okresního soudu Plzeň - město domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 29.7.2003, je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 24.8.1998 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 5.9.2000 ve funkci hospodářsko správního referenta. Důvody okamžitého zrušení pracovního poměru jsou podle žalobce \"účelové a spekulativní\" a ani jeden z nich \"nebyl prokázán\". Okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné také proto, že žalovaná s ním jednala \"vždy jako Policie České republiky, Správa Z. k.\", ačkoliv Policie České republiky nemá právní subjektivitu. Žalobu o určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce podal u Okresního soudu Plzeň - město již dne 23.8.2003 (správně dne 25.8.2003), avšak usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2004, č.j. 10 Co 54/2003-26 bylo usnesení okresního soudu o přerušení řízení až do pravomocného skončení trestního řízení žalobce zrušeno a řízení zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. s odůvodněním, že Policie ČR, Správa Z. k., která byla označena v žalobě jako žalovaná, není právnickou osobou a zákon jí nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení před soudem.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 10.3.2005, č.j. 11 C 42/2004-106 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování nejprve dovodil, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla dne 29.7.2003 podána u soudu před uplynutím dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce, neboť \"došlo ke stavení lhůty uplatněním nároku u soudu dne 25.8.2003 a řádným pokračováním řízení ve smyslu §261 odst. 3 zákoníku práce\", že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003 bylo žalobci dáno osobou k tomu oprávněnou (zástupcem ředitele Správy Policie Z. k. plk. JUDr. F. K.) a že \"daný právní úkon je dostatečně určitý a srozumitelný, byl učiněn konkrétní fyzickou osobou, která byla oprávněna za organizační složku státu - Ministerstvo vnitra ČR v daném případě jednat, a rovněž že bylo žalobci jasné, jaký subjekt vůči němu okamžité zrušení pracovního poměru činí (pouze skutečnost, že označení v záhlaví okamžitého zrušení neuvádí v plném znění název organizační složky státu, ale jen označení konkrétní krajské správy policie, proto neplatnost daného právního úkonu nečiní)\". Při posuzování důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru dospěl soud prvního stupně k závěru, že \"jednání žalobce je možné považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když porušení pracovní kázně lze spatřovat v rozporu jednání žalobce s ustanovením §73 odst. 1 písm. a), c) d), odst. 2 písm. a) zákoníku práce, a to především povinnosti jednat nestranně a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování\". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003 je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.1.2006, č.j. 10 Co 557/2005-124 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou mohou zaměstnavatel a zaměstnanec uplatnit u soudu podle ustanovení §64 zákoníku práce nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, že jde o lhůtu prekluzívní a hmotněprávní a že \"nárok zaniká a rozvázání pracovního poměru je účinné\", nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna včas. Vzhledem k tomu, že žalobce převzal okamžité zrušení pracovního poměru dne 29.7.2003 a že žaloba o určení jeho neplatnosti, na jejímž \"základě byl vydán přezkoumávaný rozsudek\" soudu prvního stupně, byla doručena Okresnímu soudu Plzeň - město teprve dne 10.2.2004, uplatnil žalobce nárok o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru opožděně a žaloba - aniž by bylo třeba zabývat se \"zkoumáním věci samé\" - nemůže být již proto důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003 se domáhal již žalobou, která byla doručena Okresnímu soudu Plzeň - město dne 23.8.2003 (správně dne 25.8.2003), že však řízení v této věci bylo usnesením Krajského soudu v Plzni zastaveno pro nezpůsobilost žalované Policie České republiky být účastníkem tohoto řízení; poté, co mu bylo uvedené usnesení dne 29.1.2004 doručeno, podal dne 10.2.2004 u Okresního soudu Plzeň - město znovu žalobu o neplatnost téhož okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce má za to, že \"v důsledku podání žalobního návrhu a dále v důsledku toho, že v období od 21.8.2003 do 29.1.2004 v řízení řádně pokračoval\", došlo ke stavení prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce a žaloba doručená soudu dne 10.2.2004 tedy byla podána ve lhůtě předepsané v ustanovení §64 zákoníku práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., za zásadní po právní stránce považuje posouzení otázky \"stavení prekluzivní lhůty v tomto případě\" a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo zjištěno, že dopis ze dne 29.7.2003, kterým žalovaná okamžitě zrušila se žalobcem pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, byl žalobci doručen dne 29.7.2003, že žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město dne 25.8.2003 domáhal určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru ve věci, vedené pod sp. zn. 19 C 268/2003, o níž bylo řízení zastaveno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2004, č.j. 10 C 54/2003-26 (usnesení nabylo podle obsahu spisu právní moci dnem 29.1.2004), a že určení neplatnosti téhož okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobce domáhá v tomto řízení, zahájeném žalobou, která byla podána o Okresního soudu Plzeň - město dne 10.2.2004. Za této situace bylo pro rozhodnutí sporu významné vyřešení právní otázky, jaký má vliv na běh lhůty určené k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu skutečnost, že řízení o žalobě, kterou byla uplatněna neplatnost rozvázání pracovního poměru včas, bylo zastaveno nebo bylo pravomocně skončeno jiným nemeritorním způsobem. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci bylo doručeno dne 29.7.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále též jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení §64 zákoníku práce uplatněno ve stanovené lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zákoníku práce).
Z ustanovení §64 zákoníku práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Podal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel včas u soudu žalobu o neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, je takové rozvázání pracovního poměru neplatné, jen jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - soud žalobě pravomocným rozhodnutím vyhoví (určí neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru). Sledovaného cíle (vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru) však nelze dosáhnout pomocí žaloby, která musí být odmítnuta, nebo muselo-li být zastaveno řízení, které bylo před soudem zahájeno jejím podáním; není-li žaloba z uvedených důvodů způsobilým prostředkem pro rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nelze ani uvažovat o tom, že by jejím podáním zaměstnanec nebo zaměstnavatel vůbec uplatnil (mohl uplatnit) neplatnost rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §64 zák. práce a že by podání takové žaloby mělo (mohlo mít) jakýkoliv vliv na běh lhůty předepsané v ustanovení §64 zák. práce pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
S názorem dovolatele, podle kterého prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení §64 zák. práce neběží v době od podání žaloby až do rozhodnutí soudu o jejím odmítnutí nebo o zastavení řízení, jestliže zaměstnavatel nebo zaměstnanec v zahájeném řízení řádně pokračují, nelze souhlasit. Dovolatel v první řadě přehlíží, že podle ustanovení §261 odst. 3 zák. práce neběží - uplatnil-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračoval - po dobu řízení promlčecí lhůta (a nikoliv také prekluzivní lhůta). Navíc, o řádné pokračování v zahájeném řízení nelze úspěšně hovořit vždy, jestliže podle zákona musí být žaloba odmítnuta nebo musí být zastaveno řízení takovou žalobou zahájené; skončení řízení před soudem uvedenými nemeritorními způsoby totiž závisí na tom, zda a jak účastník (zaměstnavatel nebo zaměstnanec) splnil své procesní povinnosti při podání žaloby u soudu, při zahájení řízení nebo v dalším postupu řízení, neboť žaloba nemůže být odmítnuta a ani řízení zastaveno, jestliže účastník své procesní povinnosti splní řádně.
Z uvedených důvodu dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že pro běh lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce nemá právní význam, uplatní-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou žalobou, která byla pravomocným rozhodnutí soudu odmítnuta, nebo bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu zastaveno řízení, které bylo před soudem zahájeno jejím podáním.
V projednávané věci bylo řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003, zahájené žalobou podanou žalobcem u soudu dne 25.8.2003, pravomocným soudním rozhodnutím (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21.1.2004, č.j. 10 C 54/2003-26) zastaveno. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, jestliže k době trvání tohoto řízení při posuzování běhu prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce nepřihlížel a jestliže dovodil, že žaloba podaná žalobcem u soudu dne 10.2.2004 byla z pohledu ustanovení §64 zák. práce opožděná a že tedy žalobcovo právo na neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 29.7.2003 marným uplynutím lhůty zaniklo.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu