ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2045.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2045/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., podnikajícího pod obchodní firmou \"J. S. – J. C.\", zastoupeného advokátem, proti žalované J. Ž., o 67.305,90 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 43/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2005 č.j. 10 Co 511/2005-38, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 55.831,90 Kč s 11% úrokem z částky 107.034,90 Kč od 22.10.1999 do zaplacení, \"přiznané náklady nalézacího řízení\" ve výši 4.284,- Kč a \"náklady na nařízení exekuce\" ve výši 7.190,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za manželem žalované V. Ž. pohledávku z důvodu odpovědnosti za škodu za schodek na svěřených hodnotách ve výši 107.034,90 Kč s 11% úrokem z prodlení od 22.10.1999, která mu byla spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 4.284,- Kč přiznána soudním smírem, schváleným usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15.5.2001 č.j. 4 C 222/2000-58. V. Ž. zaplatil na úhradu této pohledávky ve splátkách celkem 47.500,- Kč a exekucí, nařízenou podle tohoto soudního smíru usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 21.3.2003 č.j. 14 Nc 1946/2003-14 a prováděnou soudním exekutorem \"J. Z.\" (správně JUDr. Z. Z.), bylo na tuto pohledávku vymoženo 3.703,- Kč; dne 3.4.2004 V. Ž. zemřel a nepatrný majetek byl v dědickém řízení vydán podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř. žalované, která se postarala o zůstavitelův pohřeb. Žalobce má za to, že uvedená pohledávka představovala společný závazek žalované a V. Ž. ve smyslu ustanovení §143 odst.1 písm.b) občanského zákoníku, který byli podle ustanovení §145 odst.3 občanského zákoníku povinni splnit \"oba manželé společně a nerozdílně\" a jehož splnění věřitel může podle ustanovení §511 odst.1 občanského zákoníku požadovat po každém z nich; žalovaná však žalobci na úhradu dluhu nic nezaplatila.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 1.4.2005 č.j. 3 C 43/2005-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15.5.2001 č.j. 4 C 222/2000-58 byl schválen smír, kterým se manžel žalované V. Ž. jako bývalý zaměstnanec žalobce zavázal zaplatit na náhradě škody z odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách 107.034,90 Kč s 11% úrokem z prodlení od 22.10.1999 do zaplacení, a že řízení o dědictví po V. Ž., zemřelém, bylo podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř. zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že závazek V. Ž. z důvodu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách sice jeho smrtí podle ustanovení §260 odst.3 zákoníku práce nezanikl, neboť byl zaměstnavateli již přiznán pravomocným soudním rozhodnutím, jeho dědici však za něj neodpovídají, neboť dědické řízení bylo zastaveno \"z důvodu zanechání nepatrného majetku\"; na tom nic nemění skutečnost, že závazek vznikl za trvání manželství V. Ž. a žalované, neboť \"jeho rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, kdy splácení dlužné částky by se významně dotýkalo hospodaření rodiny, tudíž i případná vědomost žalované o takovém právním úkonu (závazku) manžela nestačí k tomu, aby vznikl mezi manželi solidární závazek\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.12.2005 č.j. 10 Co 511/2005-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a po provedení důkazu \"spisem sp. zn. D 171/2004 Okresního soudu v Tachově\" o projednání dědictví po V. Ž., zemřelém, odvolací soud dovodil, že \"úmrtím V. Ž. nepochybně zaniklo společné jmění jeho a žalované\" a že \"pasivní legitimaci žalované\" lze posuzovat pouze podle ustanovení §470 občanského zákoníku, když \"zákoník práce ani žádné jeho odpovídající ustanovení v daném případě aplikovat nelze\". Vzhledem k tomu, že řízení o dědictví po V. Ž. bylo podle ustanovení §175h odst.2 o.s.ř. zastaveno, žalovaná - i když žalobcova pohledávka za V. Ž. nezanikla - za dluh neodpovídá, neboť \"nenabyla dědictvím žádný majetek\" a závazek V. Ž. nebyl \"vypořádán v rámci dědictví\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závazek V. Ž. patřil do jeho společného jmění se žalovanou a že společný závazek smrtí jen jednoho z manželů nezaniká, i když zemřelý manžel nezanechal žádný majetek. Ačkoliv smrtí V. Ž. zaniklo společné jmění se žalovanou, vymáhaná pohledávka nezanikla a v důsledku smrti V. Ž. se žalovaná \"stala jediným zavázaným z tohoto závazku\". Ustanovení §470 občanského zákoníku není možné v projednávané věci užít, neboť \"řeší otázku, kdy dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něho přešly zůstavitelovou smrtí\", na žalovanou však \"žádné dluhy nepřešly\" a z vymáhaného dluhu byla zavázána již za života V. Ž. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně v tom, že by \"rozsah závazku\" vůči žalobci přesahoval \"míru přiměřenou majetkovým poměrům pana Ž. a žalované\". Poukazuje na ustanovení §144 občanského zákoníku, podle kterého \"pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů\", a dovozuje, že \"samotný výsledek dokazování před soudem opak nepřipouští\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř. - přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že manžel žalované V. Ž. byl zaměstnancem žalobce, že způsobil schodek na svěřených hodnotách, které se zavázal žalobci vyúčtovat, a že z důvodu odpovědnosti za tento schodek se zavázal v soudním smíru, schváleném usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 15.5.2001 č.j. 4 C 222/2000-58, zaplatit žalobci 107.034,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11% od 22.10.1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 4.284,- Kč, vše ve splátkách po 2.500,- Kč měsíčně splatných počínaje dnem 1.6.2001 vždy nejpozději do 20. dne v měsíci do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek. Aniž by uvedený nárok žalobce zcela uspokojil, V. Ž. zemřel; dědické řízení bylo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 20.9.2004 č.j. D 171/2004-50 zastaveno s tím, že zůstavitelův nepatrný majetek byl vydán žalované, která se postarala o jeho pohřeb. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právních otázek, zda povinnost V. Ž. nahradit žalobci škodu z důvodu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách tvořila ve smyslu ustanovení §143 odst.1 písm.b) občanského zákoníku společné jmění manželů a zda žalovaná je (byla) ve smyslu ustanovení §145 odst.3 občanského zákoníku zavázána uspokojit žalobcův nárok společně a nerozdílně s V. Ž. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní úprava pracovního poměru a dalších pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákoník práce\" nebo \"zák. práce\"), vychází - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) - z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem (obchodním zákoníkem) a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodněprávních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že \"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (k tomu srov. blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je třeba vycházet i při úvaze o tom, zda mohou práva a povinnosti z pracovního poměru a z dalších pracovněprávních vztahů tvořit společné jmění zaměstnance a jeho manžela.
Pracovní poměr - jak vyplývá z ustanovení §27 odst.2, 3 a 4 zák. práce - se zakládá smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (pracovní smlouvou) nebo volbou (v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usneseními příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů) anebo jmenováním (u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů, a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel); pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo kterým byl zaměstnanec zvolen do funkce anebo kterým byl zaměstnanec jmenován do funkce. Zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu nebo plat podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů; ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy, volby nebo jmenování ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň (srov. §27 odst.1 a §35 odst.1 zák. práce).
Předmětem pracovního poměru je výkon práce za mzdu nebo plat zaměstnancem podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, na jeho náklady a na jeho odpovědnost. Pracovní poměr se vyznačuje - jak vyplývá zejména z ustanovení §35 odst.1 písm.b) zák. práce - osobním výkonem práce zaměstnancem; je proto nepřípustné, aby konal práci místo zaměstnance někdo jiný, a to ani na základě zastoupení. S ohledem na osobní charakter výkonu práce je možná změna subjektu pracovního poměru jen na straně zaměstnavatele (§249 a násl. zák. práce); přechod práv a povinností z pracovního poměru u zaměstnance na jiného je vyloučen a smrtí zaměstnance práva a povinnosti z pracovního poměru zanikají (s výjimkou nároků uvedených v ustanovení §260 odst.2 a 3 zák. práce).
S názorem žalobce, podle kterého práva a povinnosti z pracovního poměru patří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela, nelze souhlasit. Ustanovení občanského zákoníku nelze - jak uvedeno již výše - užít v pracovněprávních vztazích ani analogicky; je proto vyloučeno také to, aby se práva a povinnosti z pracovního poměru na straně zaměstnance řídila ustanoveními §143 až 151 občanského zákoníku. Závěru o tom, aby práva a povinnosti z pracovního poměru mohla být považována za součást společného jmění zaměstnance a jeho manžela, navíc brání osobní charakter výkonu práce zaměstnancem; musí-li zaměstnanec vykonávat práci osobně, je tím kromě jiného vyloučeno, aby manželé měli jako společná práva a povinnosti z pracovního poměru, který navázal některý z nich. Z právních úkonů učiněných v pracovněprávních vztazích některého z manželů proto nemohou být oprávněni a povinni oba společně a nerozdílně (jak to jinak předpokládá ustanovení §145 odst.4 občanského zákoníku) a ani povinnosti (závazky) z pracovního poměru některého z manželů nemohou plnit oba společně a nerozdílně (ačkoliv se to jinak ohledně společného jmění manželů uplatňuje ve smyslu ustanovení §145 odst.3 občanského zákoníku). Nejsou-li práva a povinnosti z pracovního poměru součástí společného jmění, vyplývá z toho nejen závěr, že manžel zaměstnance nemůže konat (místo nebo vedle zaměstnance) pro zaměstnavatele práci, ale i to, že nárok na mzdu nebo plat za vykonanou práci náleží jen zaměstnanci [manželu lze proto vyplatit mzdu nebo plat jen na základě plné moci - srov. §11 odst.5 větu druhou zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a §17 odst.4 větu druhou zákona č. 143/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a součástí společného jmění jsou až vyplacené peněžní prostředky, popřípadě naturální požitky], že nároky z pracovního poměru může uplatňovat pouze zaměstnanec, nestanoví-li zákon jinak (srov. například §260 odst.2 zák. práce), a že povinnosti zaměstnance může místo něho splnit někdo jiný - s výjimkou případů stanovených zákonem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - jen po jeho smrti a pouze za podmínek uvedených v ustanovení §260 odst.3 zák. práce. Uvedené samozřejmě platí obdobně pro jiný pracovněprávní vztah než je pracovní poměr
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu nepatří do společného jmění zaměstnance a jeho manžela a že manžel zaměstnance není povinen jen z důvodu společného jmění (společně a nerozdílně se zaměstnancem) uspokojit nárok, který má zaměstnavatel proti zaměstnanci. Závěr odvolacího soudu, podle kterého by žalovaná (jako manželka žalobcova bývalého zaměstnance) mohla být \"legitimována\" k uspokojení žalobcova nároku jen podle ustanovení §470 občanského zákoníku, tedy jen z důvodu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, které měl vůči svému (bývalému) zaměstnavateli a které jeho smrtí podle ustanovení §260 odst.3 zák. práce nezanikly, je tedy v souladu se zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu