ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2185.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2185/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. P., rozené R., zastoupené advokátem, o 89.282,10 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 625/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. ledna 2006 č.j. 49 Co 95/2003-115, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dříve „E., a.s.“) se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 89.282,10 Kč s 12% úroky z prodlení od 19.3.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná, která u ní pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 14.9.1998 jako pokladní s místem výkonu práce „B., M.“, uzavřela s žalobkyní dne 30.9.1998 dohodu o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 19.3.1999 žalovaná nastoupila na směnu na pokladnu č. 2 na žalobkyní provozovanou čerpací stanici pohonných hmot u hypermarketu H. v M., okolo 15.30 hod. odešla z pokladny pro svačinu, pokladní buňku a pokladnu zamkla a klíče uložila u svého kolegy na pokladně č. 1. Po návratu zpět (asi po 20 minutách) zjistila, že došlo k odcizení finanční hotovosti ve výši asi 85.000,- Kč. Následnou řádnou inventarizací provedenou dne 19.3.1999 byl skutečně zjištěn schodek v celkové výši 89.282,10 Kč (částka 3.713,10 Kč připadala na pokladní limit a 85.569,- Kč činil objem tržeb za daný den), žalovaná jej však odmítá žalobkyni zaplatit.
Žalovaná namítala, že dohodu o hmotné odpovědnosti ze dne 30.9.1998 s ní uzavírala organizace H. (HPM) M., která - „byť by šlo o organizační jednotku zaměstnavatele“ - tuto dohodu „nemohla platně uzavřít“. Kromě toho je tato dohoda podepsána osobou, která „nepochybně nebyla oprávněna činit jménem zaměstnavatele právní úkony“, neboť A. K. byl v té době pouze „jakýsi vedoucí“ na čerpací stanici pohonných hmot u hypermarketu H. v M. Konečně žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobkyně nezajistila předpoklady pro plnění dohody o hmotné odpovědnosti, neboť od konce roku 1998 přestal být objekt čerpací stanice hlídán členem bezpečností služby, v době vzniku schodku byla bezpečností kamera odkloněna jinam a z původních trojích klíčů od pokladní buňky č. 2 zůstaly jen jedny (ostatní se v průběhu doby ztratily), o čemž vedoucí věděl, ale žádné opatření neučinil.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 9.12.2002 č.j. 6 C 625/2000-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované „na nákladech řízení za právní zastoupení advokátem k jeho rukám, částku 18.450,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že písemná dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 30.9.1998 je přes námitky žalované platným právním úkonem, neboť „je nepochybné“, že byla uzavřena mezi žalovanou a jejím zaměstnavatelem - žalující akciovou společností (v té době „E., a.s.“). Za zaměstnavatele tuto dohodu podepsal A. K., který k tomu byl oprávněn „na základě zmocnění, které mu bylo vystaveno podle §9 ZP jako zaměstnanci žalobkyně“ jeho nadřízeným Ing. J. K. (ředitelem hypermarketu H. v M.), který „toto pověření mohl podepsat v návaznosti na plnou moc, kterou měl udělenu on sám ze dne 10.12.1997“. Z výsledků provedeného dokazování však soud prvního stupně „zjistil závažné nedostatky, které ve svém souhrnu vedou k plnému zproštění odpovědnosti žalované“ za schodek ve výši 89.282,10 Kč vzniklý dne 19.3.1998 ztrátou pokladní hotovosti během směny žalované; tyto nedostatky spatřoval zejména v nefunkčnosti potrubní pošty, špatné funkci systému bezpečnostních kamer, neexistenci pokynu zaměstnavatele upravujícího postup při opuštění pokladních buněk a stanovující pokladní limity, v nedostatečném zajištění náhradních klíčů od pokladních buněk a ve ztrátě náhradního klíče od pokladní buňky, na níž v den vzniku schodku pracovala žalobkyně. Protože žalovaná dne 19.3.1999 při opuštění pokladní buňky a odchodu na svačinu neporušila své povinnosti zaměstnance nebo pokyny zaměstnavatele a „vznik újmy žalobkyně nezavinila ať již úmyslně nebo z nedbalosti“, soud prvního stupně dovodil, že neodpovídá za vzniklou škodu ani podle ustanovení §172 zák. práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.1.2006 č.j. 49 Co 95/2003-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.050,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 30.9.1998 „nebyla za žalobkyni podepsána oprávněnou osobou a je proto neplatná“, neboť A. K. v době podpisu dohody nebyl zaměstnancem žalobkyně, a tedy „nemohl být ani zaměstnancem pověřeným k tomu, aby za žalobkyni činil právní úkony v pracovněprávních vztazích“; podle předložené pracovní smlouvy vznikl jeho pracovní poměr k žalobkyni 1.10.1998, zatímco pověření podle ustanovení §9 odst. 2 zák. práce, na jehož základě měl dohodou o hmotné odpovědnosti s žalovanou za žalobkyni podepsat, mu bylo uděleno již 30.9.1998, „tedy v době, kdy ještě zaměstnancem žalobkyně nebyl“. Protože za tohoto stavu „se neuplatní“ odpovědnost žalované podle ustanovení §176 zák. práce, posuzoval odvolací soud odpovědnost žalované za škodu, která žalobkyni vznikla dne 19.3.1999 ztrátou finanční hotovosti ve výši 89.282,10 Kč, „podle principu obecné odpovědnosti“. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně nestanovila žádné pokyny, kterými se měli zaměstnanci při opuštění pokladních buněk řídit, dospěl k závěru, že „postup, který žalovaná při odchodu na svačinu zvolila, nelze hodnotit jako porušení povinností z její strany“, jestliže žalobkyně nezpochybnila (naopak na to sama v žalobě poukázala), že žalovaná pokladnu i pokladní buňku řádně uzamkla a klíček od pokladní buňky odevzdala kolegovi (aby mohly být po dobu její nepřítomnosti přijímány platby kartou C.), a jestliže „bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně nebyly stanoveny ani žádné limity pro pokladní hotovost“, které by měly být při opuštění pokladní buňky dodržovány. Jelikož porušení pracovních povinností ze strany žalované „nelze dovodit ani ve vztahu k časovému úseku, v jakém čerpala přestávku na jídlo“, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná dne 19.3.1999 při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním dopustila zaviněného porušení pracovních povinností“, a že proto „není dána její odpovědnost za škodu vzniklou ztrátou finanční hotovosti dne 19.3.1999 ani podle §172 zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. práce. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 30.9.1998 nebyla za žalobkyni podepsána oprávněnou osobou, vycházející pouze z písemné pracovní smlouvy této osoby, je v rozporu s hmotným právem. To, že pan A. K. podepsal vlastní pracovní smlouvu s žalobkyní až 1.10.1998, podle názoru dovolatelky „v žádném případě neznamená, že pracovní poměr mezi ním a žalobkyní vznikl až v tento den, ačkoliv je to tak v této smlouvě uvedeno“, neboť pan K. byl u žalobkyně zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou již od 1.9.1998 do 30.9.1998 a za toto období mu byla vyplacena mzda. Z chování pana K., z jeho výpovědi i z chování žalobkyně „je zcela jasné, že esenciální náležitosti pracovní smlouvy byly splněny již na počátku září 1998“. Dovolatelka se proto domnívá, že pan K. v okamžiku podpisu dohody o hmotné odpovědnosti s žalovanou byl zaměstnancem žalobkyně, což „potvrzuje“ i jeho „pověření“ ze dne 30.9.1998 ředitelem hypermarketu H. v M. Ing. J. K. (mj. k uzavírání dohod o hmotné odpovědnosti se zaměstnanci benzínové stanice), ze kterého „lze dovodit, že jmenovaný považoval pana K. za zaměstnance“, a které „lze považovat za potvrzení právního stavu“. I kdyby tomu tak nebylo, má dovolatelka zato, že dohoda o hmotné odpovědnosti byla platně uzavřena, „neboť to, aby mohl pan A. K. jednat na základě plné moci, nemělo vliv, zda byl v pracovním poměru k žalobkyni či nikoliv“. Kromě toho namítala, že odvolací soud při posuzování odpovědnosti žalované za škodu pominul, že podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a), c) a d) zák. práce má zaměstnanec mj. povinnost plnit pokyny nadřízených, dodržovat právní předpisy a řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele. Z provedených důkazů je zřejmé, že pan K. vydal pokyny, jak se chovat při opuštění pokladní buňky, „na jejichž závaznosti nic nemění fakt, že byly pouze ústní“, a navíc – jak zdůraznila - „dle svědectví“ jmenovaného zaměstnance „každý pracovník prošel školením, jehož součástí byl i provozní řád, v němž byly pokyny zaměstnavatele zachyceny, přičemž pracovníci podepisovali, že byli s uvedenými pokyny seznámeni“. Proto podle jejího názoru „porušení pokynů ohledně výše pokladního limitu, zákonné délky přestávky na oddech, nevyužití bezpečnostní služby při údajné nefunkčnosti potrubní pošty apod. ze strany žalované je závažným zaviněným porušením pracovních povinností“ a je „v příčinné souvislosti se ztrátou finančních prostředků z pokladny“; z tohoto důvodu, „i kdyby žalovaná neodpovídala dle §176 zák. práce, bude odpovědná podle obecného ustanovení §172 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil „soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně (jako zaměstnavatelky) uplatněný vůči žalované (jako zaměstnankyni) z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení §176 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení §176 odst. 3 zák. práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, jak vyplývá z výše uvedeného, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty, jejíž náležitostí požadovanou zákonem je především její písemná forma (srov. §176 odst. 2 zák. práce). K tomu, aby byl platně založen právní vztah z této dohody vyplývající, je tedy třeba, aby tento dvoustranný právní úkon v písemné formě učinil na straně jedné zaměstnanec a na straně druhé zaměstnavatel – fyzická osoba nebo příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby anebo ten, kdo je k tomu oprávněn (srov. §9 odst. 1 a 2 zák. práce). Ze zásad jednání za zaměstnavatele uvedených v ustanovení §9 odst. 1 a 2 zák. práce přitom vyplývá, že tím, kdo je u zaměstnavatele – právnické osoby (vyjma příslušného, zejména statutárního orgánu) oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony v pracovněprávních vztazích, může být pouze zaměstnanec tohoto zaměstnavatele.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalovaná (jako zaměstnankyně žalobkyně) uzavřela dne 30.9.1998 dohodou o hmotné odpovědnosti, kterou za zaměstnavatele – právnickou osobu (žalobkyni) podepsal pan A. K. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu schodku na svěřených hodnotách proto bylo – mimo jiné - rozhodující vyřešení předběžné otázky, zda pan A. K. byl oprávněn jménem žalobkyně dohodu o hmotné odpovědnosti s žalovanou uzavřít. Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínkou oprávnění jmenovaného k tomu, aby podle ustanovení §9 odst. 2 zák. práce učinil jménem žalobkyně tento pracovněprávní úkon, byla existence jeho pracovněprávního vztahu k žalobkyni v době provedení tohoto úkonu, řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – právní otázku předpokladů a okamžiku vzniku pracovního poměru. Tuto právní otázku však vyřešil jinak, než je řešena ustálenou judikaturou. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pracovní poměr, v němž se zaměstnanec podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů, se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů volbou nebo jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §27 odst. 1, 2 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§32 odst. 1 věta první zák. práce). Protože však podle ustanovení §242 odst. 2 zák. práce právní úkon, který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, je neplatný, jen stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon, a protože ustanovení §32 odst. 1 zák. práce ani jiný zákon sankci neplatnosti pro případ nedodržení písemné formy pracovní smlouvy nestanoví, je mimo jakoukoliv pochybnost, jak na to upozorňuje i dovolatelka, že pracovní smlouva je platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, popřípadě pouze konkludentně (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971 sp. zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 68, s. 203).
Odvolací soud ve svých úvahách o okamžiku vzniku pracovního poměru mezi žalobkyní a panem A. K. (který dne 30.9.1998 jménem žalobkyně uzavřel s žalovanou dohodou o hmotné odpovědnosti) opomíjí, že pro posouzení, zda (kdy) v tomto konkrétním případě došlo k uzavření pracovní smlouvy, není bez dalšího rozhodující obsah písemné pracovní smlouvy uzavřené mezi těmito subjekty dne 1.10.1998, nýbrž významné je toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. K tomu může dojít – jak uvedeno výše – jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (§240 odst. 2 zák. práce).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že, ačkoli písemná pracovní smlouva mezi žalobkyní a panem A. K. byla uzavřena 1.10.1998 s týmž datem nástupu zaměstnance do práce, jmenovaný ve své svědecké výpovědi uvedl, že „nastoupil na čerpací stanici (k žalobkyni) od začátku září a fakticky hned jako vedoucí“, a potvrdil přitom, že předmětnou dohodu o hmotné odpovědnosti ze dne 30.9.1998 „určitě podepsal“. Tyto skutečnosti žalobkyně v průběhu řízení nijak nezpochybnila, naopak jako důkaz předložila písemné „pověření“ jmenovaného ze dne 30.9.1998 „k zastupování společnosti (žalobkyně) ve všech záležitostech týkajících se benzínové čerpací stanice u H. v M., a to zejména: ve všech pracovně-právních a personálních záležitostech, včetně uzavírání dohod o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování…“. Uvedené vnější skutkové okolnosti – i s ohledem na jinak ne zcela uspokojivě vysvětlitelnou přítomnost A. K. na pracovišti v den podpisu předmětné dohody – nelze interpretovat jiným způsobem, než že mezi žalobkyní a panem A. K. došlo k dohodě o obsahu výše zmíněných podstatných esenciálních náležitostech pracovní smlouvy již v září. Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že bez ohledu na formální okolnosti případu v den podpisu předmětné dohody o hmotné odpovědnosti (tj. 30.9.1998) existoval mezi žalobkyní a panem A. K. pracovní poměr a že následně uzavřená písemná „pracovní“ smlouva ze dne 1.10.1998 je toliko potvrzením o dříve sjednaných pracovních podmínkách, které by eventuelně (s ohledem na vyjádření žalobkyně v dovolání, že „od 1.9. do 30.9.1998 u ní byl A. K. zaměstnán v pracovním poměru na dobu určitou“) mohlo zahrnovat i potvrzení o změně trvání pracovní poměru z doby určité na dobu neurčitou.
Jestliže odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – dospěl k odlišnému právnímu závěru, na jehož základě posoudil dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřenou mezi účastníky dne 30.9.1998 jako neplatný právní úkon, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu