ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.22.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 22/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované A. S., zastoupené advokátkou, o 23.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 Nc 1103/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. září 2006, č.j. 40 Co 437/2006-85, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 30.9.2004 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila \"na jistině\" 23.200.000,- Kč, \"na úroku nesplaceném ve lhůtě\" 4.040.144,44 Kč, na úrocích z prodlení 18.732.615,81 Kč a \"na ostatních smluvních sankcích\" 10.800,- Kč s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku \"prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, O. čp. 160 - bydlení na parcele st. 506, pozemku parc.č. st. 506 o výměře 228 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc.č. 507 o výměře 1043 m2, zahrada, pozemku parc.č. 508 o výměře 82 m2, ostatní plocha, vše zapsáno na LV č. pro kat. území O. v J., obec Z. H., okres J.\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě úvěrové smlouvy ze dne (ve znění dodatků č. 1 a 2) K. b. a.s. poskytla obchodní společnosti P. s., spol. s r.o. úvěr ve výši 23.200.000,- Kč, který byl splatný nejpozději do 19.3.1997, a že tato pohledávka byla zajištěna podle zástavní smlouvy ze dne mimo jiné zástavním právem k uvedeným nemovitostem, které jsou v současné době ve výlučném vlastnictví žalované. Zajištěná pohledávka, která byla posléze postoupena žalobkyni, dosud nebyla uhrazena.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 12.1.2006, č.j. 5 Nc 1103/2004-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že K. b., a.s. poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne obchodní společnosti P. s., spol. s r.o. úvěr ve výši 23.200.000,- Kč, že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem (právní účinky vkladu zástavního práva nastaly dnem 15.3.1996), že zajištěná pohledávka byla smlouvou ze dne postoupena žalobkyni (jejímu předchůdci K. b. P., s.p.ú.) a že výlučným vlastníkem zástavy je žalovaná. Poté, co dovodil, že zajištěná pohledávka byla splatná dnem 19.3.1997 a že se tedy uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy řídí právními předpisy účinnými v době do 31.8.1998, soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo zástavního věřitele může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Obranu žalované o \"vadnosti postupu žalobkyně\" soud prvního stupně označil za \"bezvýznamnou\", neboť podstatou sporu není požadavek žalobkyně na zaplacení peněžní částky po žalované, nýbrž pouze krok směřující výlučně k realizaci prodeje zastavených nemovitostí a vyplývajícího uspokojení se z výtěžku z prodeje.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13.9.2006, č.j. 40 Co 437/2006-85 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo žalobkyně na uspokojení její pohledávky ze zástavy se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998 a že podle ustálené judikatury soudů (právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a uzavřel, že žalobkyní \"uplatněný petit je odpovídající zvolenému postupu, ve kterém se domáhá realizace soudního prodeje zastavených nemovitostí a že v tomto řízení vydané rozhodnutí představuje dosud exekuční titul, který bude realizován výlučně prodejem ze zástavy a nikoliv z jiného majetku\" žalované.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nejprve se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu v tom, že právo žalobkyně na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998, odmítla však právní názor, podle kterého právo domáhat se uspokojení ze zástavy podle §157f (správně §151f odst.1) občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 může být v řízení před soudem vyjádřeno jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Podle žalované \"uzavření zástavní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nemůže být důvodem pro uložení povinnosti žalované hradit žalobkyni dluh obligačního dlužníka (P. s. spol. s r.o.)\", neboť \"žalovaná se jakožto osoba odlišná od obligačního dlužníka uzavřením zástavní smlouvy v žádném případě nezavázala plnit dluh obligačního dlužníka, nýbrž se pouze zavázala dát k dispozici zástavu a umožnit tedy, aby se zástavní věřitel (žalobkyně) z této zástavy uspokojil\", a \"zákonná úprava tehdy platná nehovoří o tom, že by byl zástavní věřitel (žalobkyně) oprávněn domáhat se po zástavním dlužníkovi (žalované) úhrady dlužné pohledávky\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalované jako nedůvodné zamítnuto. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za \"věcně právně správné\" a má za to, že \"tak jak formulovala petit žaloby bylo jediným tehdy možným postupem, jak se domoci realizace soudního prodeje zastavených nemovitostí tak, že její nárok na zaplacení pohledávky bude realizován výlučně prodejem ze zástavy a nikoli z jiného majetku žalované\".
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně oznámila, že zajištěnou pohledávku postoupila smlouvou ze dne obchodní společnosti M., s.r.o., a navrhla, aby ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. uvedená nabyvatelka práva vstoupila do řízení na místo žalobkyně. K tomuto návrhu dovolací soud při svém rozhodování nepřihlížel, neboť postup podle ustanovení §107a o.s.ř., se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. §243c odst.1 o.s.ř.). Dovolací soud proto nadále jednal s Č. k. a., jako s účastníkem tohoto řízení na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dovolání nesouhlasí s tím, jak soudy v projednávané věci vyložily právo (nárok) zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy ve smyslu ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Oproti názoru soudů namítá, že \"uzavření zástavní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nemůže být důvodem pro uložení povinnosti žalované hradit žalobkyni dluh obligačního dlužníka (P. s. spol. s r.o.)\", že \"žalovaná se jakožto osoba odlišná od obligačního dlužníka uzavřením zástavní smlouvy v žádném případě nezavázala plnit dluh obligačního dlužníka, nýbrž se pouze zavázala dát k dispozici zástavu a umožnit tedy, aby se zástavní věřitel (žalobkyně) z této zástavy uspokojil\", a že \"zákonná úprava tehdy platná však již nehovoří o tom, že by byl zástavní věřitel (žalobkyně) oprávněn domáhat se po zástavním dlužníkovi (žalované) úhrady dlužné pohledávky\".
Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi soudů - jak správně uvedl odvolací soud - již ustálil. Byl přijat názor, že právu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení §151f odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka \"strpět\" prodej zástavy a že toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Na uvedeném právním názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit; namítá-li žalovaná, že jako zástavní dlužnice nemá právní povinnost hradit žalobkyni dluh z úvěru a že se pouze zavázala \"dát k dispozici zástavu a umožnit tedy, aby se zástavní věřitel z této zástavy uspokojil\", nebere náležitě v úvahu, že jí nebylo uloženo zaplatit dluh z úvěru a že rozhodnutí soudů jen v zákonu odpovídající procesní podobě vyjadřují to, že \"dala k dispozici zástavu\" a že se proto zástavní věřitel smí uspokojit ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy).
Protože rozhodnutí soudů z hlediska uplatněného dovolacího důvodu odpovídají ustálené judikatuře soudů, nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; dovolání žalované proti němu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalované směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu