ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.222.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 222/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. a.s., o 8.394,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 4 C 40/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2006, č.j. 22 Co 693/2005-234, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 5. 2006, č.j. 22 Co 693/2005-234, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 8. 2005, č.j. 4 C 40/2005-156, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8.394,- Kč s úroky z prodlení a rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.487,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3.906,- Kč a že ustanovené advokátce se přiznávají hotové výdaje a odměna za zastupování ve výši 6.991,25 Kč, které budou uhrazeny státem. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §130 zák. práce za období od 1. 6. 1991 do 13. 8. 1991 je promlčen (vycházel z toho, že vzhledem k výplatnímu termínu u žalované „nejpozději k 15. dni v měsíci“ mohl žalobce své nároky za jednotlivé měsíce poprvé uplatnit u soudu ve dnech 16. 7. 1991, 16. 8. 1991 a 16. 9. 1991 a že žalobu podal až dne 27. 12. 2000), odvolací soud dospěl k závěru, že „případný nárok žalobce z pracovněprávních vztahů nepřešel podle ustanovení §249 a násl. zákoníku práce ani podle §17 zákona č. 92/1991 Sb. na právního předchůdce žalované a tedy ani na samotnou žalovanou“, a proto žalovaná ve sporu není pasivně legitimována. Vycházel z toho, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.1997 zaměstnancem „S.-D. L., k.p. v M.“ (od 1. 1. 1991 státního podniku D. L.), že jeho pracovní poměr u tohoto zaměstnavatele skončil okamžitým zrušením ke dni 13. 8. 1991 (rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 3. 1993, sp.zn. 14 C 2215/91, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 1993, sp.zn. 10 Co 216/93, který nabyl právní moci dne 27. 8. 1993, byla jím podaná žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítnuta) a že právní předchůdce žalované M. u. s. a.s. se sídlem v M. (založená zakladatelskou listinou ze dne 12. 10. 1993), na níž přešel majetek státního podniku D. L., vznikla ke dni 1. 11. 1993 (pracovní poměr žalobce tak byl ukončen předtím, než došlo k založení a vzniku právního předchůdce žalované, přičemž platnost rozvázání pracovního poměru v té době již nebyla ani předmětem sporu).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodů uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud nepřijal jím navrhované důkazy pro prokázání jeho tvrzení, ačkoliv „tyto důkazy byly rozhodující pro určení, jaký z účastníků tvrdí před soudem pravdivé skutečnosti“. Konkrétně žádal o provedení znaleckého posudku, kterým by se určilo, „zda-li bylo dodatečně pozměněno vyúčtování mzdy a jestli bylo správné či nikoliv vyúčtování mzdy tak, jak jej obdržel od žalované v roce 1994 i v roce 2004“. Je přesvědčen, že kdyby se prokázal zásah do obsahu vyúčtování mzdy a jeho nesprávnost, „nemohla by být ztracena promlčecí lhůta tří let“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzované věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 8.394,- Kč s úroky z prodlení. Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; k příslušenství uplatněného nároku se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné a protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu