ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2226.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2226/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce O. t., akciová společnost, zastoupeného advokátem, proti žalované E. T., zastoupené advokátem, o 50.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 22/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č.j. 23 Co 119/2006-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.659,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 251.815,- Kč „s 2% úrokem ode dne doručení žaloby“; usnesením ze dne 22. 2. 2005, č.j. 13 C 22/2004-85, Okresní soud v Kolíně řízení o zaplacení 201.815,- Kč „s příslušenstvím“ vyloučil k samostatnému řízení a zabýval se pouze tou částí žaloby, ve které žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu smluvní pokuty pro nedodržení ujednání o tzv. konkurenční doložce. Žalobu odůvodnil žalobce zejména tím, že měl se žalovanou uzavřenou pracovní smlouvu, v níž si strany mimo jiné sjednaly konkurenční doložku, na základě které se žalovaná zavázala, že po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru u žalobce nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, jež byla předmětem činnosti žalobce. Po skončení pracovního poměru u žalobce žalovaná bezprostředně nastoupila do pracovního poměru ke společnosti L. d., a.s., přičemž předmětem podnikání této společnosti je mimo jiné výrobní činnost v oboru polygrafie, tedy předmět podnikání obsahově zcela shodný s předmětem podnikání žalobce. Z důvodu porušení závazku, sjednaného v konkurenční doložce, proto žalobce po žalované požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 50.000,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, č.j. 13 C 22/2004-140, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalované na nákladech řízení částku 19.278,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Při řešení předběžné otázky platnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2001 v bodě 5.2, tedy v bodě, který se týkal uzavření konkurenční doložky, dospěl k závěru, že konkurenční doložka nebyla uzavřena platně, neboť nebyly dodrženy podmínky pro její uzavření. Z obsahu dohody nevyplynulo, že by v souvislosti s uzavřením konkurenční doložky byla žalované poskytnuta určitá protihodnota. K platovým postupům žalované, na které žalobce poukazoval, došlo nezávisle na uzavření smlouvy o konkurenční doložce, a proto „tato platová zařazení nelze považovat za kompenzaci jakýchkoli omezení“; naopak žalobce „podpisem těchto konkurenčních doložek jednostranně omezil žalovanou a z toho důvodu je nutno považovat konkurenční doložku, jako jednostranný právní úkon, za neplatnou“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č.j. 23 Co 119/2006-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 7.410,- Kč do rukou advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že z hlediska určení práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalobce po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalované, která by měla soutěžní povahu; ochráněny měly být skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že bez ohledu na to, zda a jak podrobně byl v době uzavírání jednání o tzv. konkurenční doložce tento institut upraven ustanoveními zákoníku práce, je třeba platnost tohoto ujednání posuzovat z hlediska obecného principu rovnosti účastníků právního vztahu. V projednávané věci převzetí povinnosti žalovanou pod sankcí smluvní pokuty využívat po skončení pracovního vztahu se žalobcem své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu „nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat, resp., v případě žalované, právu na svobodnou volbu povolání“, jak vyplývá z článku 26 Listiny základních práv a svobod. Tím je odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je proto třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky a věřiteli. Mzda, popřípadě další požitky poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci po dobu trvání pracovního poměru, jsou protiplněním zaměstnavatele vůči plnění pracovních povinností zaměstnancem. Zatímco se skončením pracovního poměru oba tyto závazky zanikají, práva a závazky vyplývající z konkurenční doložky se teprve začínají reálně uplatňovat. Žádný vzájemný závazek, který by uvedená omezení žalované kompenzoval, však ujednán nebyl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu v tom, že „skončením pracovního poměru závazky z něho zanikají, zatímco závazky z konkurenční doložky se začínají reálně uplatňovat, a proto neexistuje reciprocita práv a povinností mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud po skončení pracovního poměru zaměstnanci žádné plnění neposkytuje“. Namítá, že tento závěr odvolacího soudu je ovlivněn i následující právní úpravou a nelze proto podle dodatečné právní úpravy tuto věc posuzovat proti výslovnému textu zákona. Podle žalobce „oba soudy ve svém hodnocení přistupují k problému zcela z hlediska zaměstnance a přehlížejí, že žalovaná konkurenční závazek převzala, zavázala se k němu a okamžitě po skončení pracovního poměru jej porušila, a to přímo exemplárním způsobem“. Ve své funkci jednoznačně využívá svých znalostí získaných u žalobce a žalobci tak svojí činností pro jiného zaměstnavatele nepochybně působí škodu. „Právě princip rovnosti účastníků právního vztahu v tomto konkrétním případě svědčí pro platnost dohodnuté konkurenční doložky“. Konkurenční doložka byla proto sjednána platně. Vytýká též soudům, že se nezabývaly další podmínkou platnosti konkurenční doložky, tj. přiměřeností sjednané smluvní pokuty do výše 50.000,- Kč, když s ohledem na mzdu žalované je tato pokuta přiměřená, neboť odpovídá cca 1,5 násobku její průměrné čisté mzdy. Otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. spatřuje v „posouzení podmínek platnosti konkurenční doložky sjednané podle §29 odst. 2 zákoníku práce v době od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004, a to v porovnání s předchozí a následnou právní úpravou“ a v posouzení, „co je to spravedlnost požadavku k převzetí závazku zaměstnancem a zda tento pojem v sobě zahrnuje i plnění zaměstnavatele po skončení pracovního poměru“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce jako nepřípustné bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť „soud prvního stupně jednoznačně judikoval a odvolací soud zcela správné rozhodnutí soudu prvního stupně naprosto správně potvrdil, daná věc není rozhodně nová“ a „ve věci judikoval Nejvyšší soud ČR usnesením Jc 132/2002“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku platnosti sjednání tzv. konkurenční doložky podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu, že konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena dne 30. 3. 2001, je třeba věc posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29. 2. 2004 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná. Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že ani podle nové právní úpravy není možnost jejího sjednání neomezená v tom smyslu, že by se mělo nadále jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení §29 odst. 2 zák. práce totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat pouze „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce, uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, které je garantováno čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 192/95 ze dne 1. 11. 1995), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad není proto žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co nabyl účinnosti článek I bod 18 z.č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce od zaměstnance spravedlivě požadovat (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 525/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2258/2006).
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, nemá po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a rozhodoval v souladu s hmotným právem. Je tedy nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 3.075,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 584,- Kč (srov. též právní názor vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.659,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu