ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2346.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2346/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. E. B., zastoupeného advokátem, proti žalované K. D., spol. s r.o, zastoupené advokátem, o 44.071,28 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 134/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2006 č.j. 15 Co 145/2005-109, takto:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu ohledně částky 14.521,28,- Kč, se odmítá; v dalším se rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2004 č.j. 63 C 134/98-81 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 26.900,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila doplatek mzdy za práci přesčas ve výši 44.071,28 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.1.1996 do 31.5.1997 pracoval u žalované ve „funkci vedoucí THP – specialista“ a že v rámci svého pracovního poměru odpracoval „za žalované období“ 437 hodin přesčas. Žalovaná mu však „uznala jen 234,5 přesčasových hodin“, zbylé hodiny práce přesčas mu zaměstnavatel nezaplatil a neposkytl mu za ně ani náhradní volno s odůvodněním, že podle vnitřní směrnice ze dne 15.3.1994 č. 4/94 jsou přesčasy do výše 20 hodin měsíčně započítány do základní mzdy. Podle názoru žalobce je však tato směrnice protiprávní a nelze k ní přihlížet, neboť pouze v případě, je-li mzda sjednána v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě s přihlédnutím k případné práci přesčas, „nenáleží zvýšená mzda ani náhradní volno“. Žalovaná však není oprávněna jednostranně stanovit, že prací přesčas se rozumí „pouze práce konaná až po 20 hodinách měsíčně nad pravidelnou pracovní dobu ve smyslu §83 ZP“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.6.2000 č.j. 63 C 134/98-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalované na nákladech řízení 11.700,- Kč k rukám zástupce žalované“. Podle názoru soudu prvního stupně „žalobce nepředložil soudu důkazy, kterými by bylo prokázáno, že provedl práci přesčas v tvrzené délce a že by mu tedy vznikl nárok na její proplacení nebo poskytnutí náhradního volna“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.2.2003 č.j. 17 Co 486/2000-40 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud připustil, že žalobce sice sám vyplňoval záznamy o vykonané práci a výkazy přesčasů, vytknul však soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, že „jednotlivé denní záznamy o vykonané práci jsou podepsány, resp. opatřeny, podpisem nadřízeného pracovníka žalobce“; proto bylo zapotřebí vyslechnout tohoto nadřízeného pracovníka, „zda skutečně žalobce pro žalovanou práci přesčas vykonával a zda tak bylo na základě jeho příkazu, případně na základě příkazů jiného odpovědného pracovníka žalované a co jeho podpis na předložených záznamech o vykonané práci znamená“. Kromě toho z dopisu žalované žalobci ze dne 30.5.1997 vyplývá, že „žalovaná akceptovala provedené práce přesčas pro ni žalobcem, avšak s ohledem na vnitřní směrnici č. 4/94 žalobci započetla pouze práce přesčas nad dvacet hodin měsíčně“. Kdyby soud prvního stupně v novém řízení zjistil, že žalobce skutečně pro žalovanou práce přesčas vykonal, „bude muset soud prvního stupně posoudit platnost směrnice č. 4/94 žalované zejména v bodě 19 týkající se zápočtu práce přesčas do běžné měsíční pracovní doby a bude muset také přesně zjistit, zda a v jakém rozsahu žalobce za práci přesčas vyčerpal pracovní volno“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 28.6.2004 č.j. 63 C 134/98-81 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 2.650,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.6.1997 do zaplacení, ohledně částky 41.421,28 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.6.1997 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 20.609,60 Kč k rukám zástupce žalované“. Soud prvního stupně dovodil, že „v projednávaném sporu nebylo prokázáno, že by se žalovaná se žalobcem dohodla v pracovní smlouvě na tom, že základní mzda žalobce je stanovena již s ohledem na určitý počet hodin práce přesčas, a rovněž nebyla soudu předložena kolektivní smlouva, která by obsahovala takové ujednání. Směrnice č. 4/94 vydaná žalovanou nemá charakter ani pracovní ani kolektivní smlouvy, a proto má žalobce podle ustanovení §5 odst. 1 věty druhé zákona o mzdě právo na vyplacení mzdy za odpracované hodiny práce přesčas“. Protože žalobce vykonal celkem 26,5 hodin práce přesčas, za které mu podle zjištění soudu prvního stupně nebylo poskytnuto náhradní volno a ani mu nebyla za tyto hodiny vyplacena mzda, bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.4.2006 č.j 15 Co 145/2005-109 změnil rozsudek soudu I. stupně „v napadeném výroku II. ohledně částky 26.900,- Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 26.900,- Kč s 16% úrokem od 15.6.1997 do zaplacení“, „ve zbývajícím napadeném výroku II. ohledně částky 14.521,28,- Kč s příslušenstvím“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11.795,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce“. Odvolací soud vycházeje stejně jako soud prvního stupně zejména z denních záznamů vykonané práce, dospěl po přepočítání údajů v těchto důkazech obsažených k závěru, že žalobci „vznikl nárok na mzdu za práci přesčas za 295,5 hodin“ a protože „od těchto hodin je však třeba odečíst již pravomocně přiznaných 26,5 hodin, zbývá k náhradě ještě 269 hodin za práci přesčas“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že „vadnost rozhodnutí spatřuje v nesprávném právním posouzení věci“. Otázku zásadního právního významu spatřovala zejména v tom, „zda mohl žalovaný upravit způsob odměňování zaměstnanců společnosti vnitřním mzdovým předpisem, a zda takto jím vydaný vnitřní mzdový předpis (konkrétně Směrnice č. 4/94) byl platný a právně účinný“. Vycházela z toho, že ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. umožňuje zaměstnavateli stanovit mzdu zaměstnanců jednostranným opatřením, zejména vnitřním mzdovým předpisem. Tento vnitřní mzdový předpis vydaný zaměstnavatelem podle §18 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. je třeba podle názoru dovolatele „odlišovat od vnitřního předpisu, jak jej chápe zákoník práce v ust. §21“. Při vydání směrnice č. 4/94 splnila žalovaná všechny zákonem stanovené podmínky, „tedy že u ní nepůsobí odbory, nebyla členem svazu podnikatelů, a nebyla pro ni závazná kolektivní smlouva vyššího stupně“. Vychází-li se dále z výpočtu odvolacího soudu, který žalovaná považuje „za věcně správný“, „měl být pro každý měsíc stanovený počet hodin přesčasové práce snížen o 20 hodin“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně „se svým závazným právním názorem k novému projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Čl. II. bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrzuje výrok soudu I. stupně ohledně částky 14.521,28,- Kč, brání nedostatek subjektivní legitimace žalované.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není účastníkem řízení, avšak z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo povinnosti.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, popř. ti, kterým z rozhodnutí odvolacího soudu vznikají práva a povinnosti (dále jen „účastníci“), nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V posuzovaném případě nebyla dovolatelce potvrzující částí rozsudku odvolacího soudu způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku. Odvolací soud se ohledně částky 14.521,28,- Kč ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro přiznání této částky žalobci. Tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím napadeném výroku ohledně částky 14.521,28,- Kč, nebyla práva a oprávněné zájmy žalobkyně nikterak dotčena. Dovolatelka nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v tomto výroku zrušen, neboť – jak uvedeno shora - na její práva ani povinnosti by takový výsledek dovolacího řízení nemohl mít žádný vliv. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu proto dovolatelka není subjektivně legitimována.
Protože dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému opravnému prostředku není oprávněn, Nejvyšší soud ČR dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud se v dalším zabýval opodstatněností dovolání, jež dovolatel podal proti „výrokové části v písemném vyhotovení rozsudku označeném jako výrok I.“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je doplatek mzdy za práci přesčas, vyplývající z pracovního poměru, který skončil „vzájemnou dohodou“ ke dni 31. května 1997 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, ve znění účinném do 31.12.2000, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o m. P. – dále jen „zákon o mzdě“.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší. Není-li mzda sjednána v kolektivní nebo pracovní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytování mzdy projednat s příslušným odborovým orgánem
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, není však také vyloučeno, aby mzda byla stanovena „jednostranným opatřením zaměstnavatele“. Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst 4 zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže by účastníci pracovněprávního vztahu naopak přenechali stanovení mzdy jednostrannému opatření zaměstnavatele, jedná se o postup, který je v souladu s pracovně právními předpisy, které sice dávají přednost „především“ sjednání mzdy vzájemnou dohodou účastníků pracovního poměru nebo kolektivní smlouvou, ale které rovněž umožňují, aby mzdu stanovil svým jednostranným úkonem sám zaměstnavatel (srov. §18 odst. 1 zákona o mzdě).
Dovolateli lze přisvědčit, že - jak ostatně již ze shora uvedeného vyplývá - ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě obecně „umožňuje zaměstnavateli stanovit mzdu zaměstnanců jednostranným opatřením, zejména vnitřním mzdovým předpisem“, a že této formě mzdové úpravy nebrání ani ustanovení §21 odst. 1 zák. práce. Toto ustanovení totiž úpravu mzdových nároků a nároků na cestovní náhrady vyhrazuje kolektivní smlouvě jen u těch zaměstnavatelů, kde působí odborová organizace; tam, kde odborová organizace nevznikla (jako je tomu v případě žalované), lze stanovit vnitřním předpisem všechny pracovněprávní nároky, které lze podle pracovněprávních předpisů upravit v kolektivních smlouvách, včetně nároků mzdových (srov. rovněž §21 odst. 2 zák. práce). Z uvedeného obecného závěru však ještě nevyplývá – jak by se z dovolání naznačovalo, že vnitřním předpisem lze stanovit podmínky vzniku nároku na všechny dílčí mzdové nároky (mzdové složky) bez rozdílu. Pro posouzení projednávané věci je proto podstatné, zda zákon o mzdě anebo zákoník práce připouštěly (srov. §4 odst. 4 zákona o mzdě), aby byla se zaměstnancem sjednána, nebo zaměstnanci jednostranně stanovena mzda již s přihlédnutím k práci přesčas.
Podle ustanovení §96 odst. 1 věty první zák. práce prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn ( §84 až 85a a §87 odst. 2).
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o mzdě za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci dosažená mzda zvýšená nejméně o výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna místo zvýšení mzdy. Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době tří kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci mzda zvýšená podle věty první.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o mzdě pokud byla mzda sjednána v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě již s přihlédnutím k případné práci přesčas, zvýšená mzda ani náhradní volno podle odstavce 1 nepřísluší.
Z uvedeného vyplývá, že zákon stanoví kogentně nejnižší výši příplatku za práci přesčas, nabízí možnost dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku, a konečně umožňuje, aby si zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli podle své úvahy mzdu již s přihlédnutím k případné práci přesčas v pracovní smlouvě, anebo, aby možnost poskytování mzdy již s přihlédnutím k případné práci přesčas byla sjednána v kolektivní smlouvě. Není ničím vyloučeno, aby - obdobně jako v projednávané věci - bylo dohodnuto, že mzda bude poskytována s přihlédnutím k případné práci přesčas jen v určitém rozsahu, zatímco za práci přesčas nad stanovený rozsah zaměstnanec obdrží mzdu s příplatkem ve výši nejméně 25% průměrného výdělku. Předpokladem tohoto způsobu poskytování mzdy však je, aby to bylo účastníky pracovního poměru dohodnuto v pracovní smlouvě anebo sjednáno v kolektivní smlouvě; zákon však nepřipouští, aby bez konsensu účastníků pracovněprávního vztahu zaměstnavatel jednostranně stanovil, že práci přesčas nebude (byť zčásti) zaměstnanci platit, neboť by to bylo - kromě jiného - v rozporu s povinností zaměstnavatele platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Odvolací soud v posuzované věci vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, že „v projednávaném sporu nebylo prokázáno, že by se byla žalovaná s žalobcem v pracovní smlouvě dohodla na tom, že základní mzda žalobce je stanovena již s ohledem na určitý počet hodin práce přesčas a rovněž nebyla soudu předložena kolektivní smlouva, která by obsahovala takové ujednání. Směrnice č. 4/94 vydaná žalovanou nemá charakter ani pracovní ani kolektivní smlouvy, proto má žalobce podle ustanovení §5 odst. 1 věty druhé zákona o mzdě právo na vyplacení mzdy za odpracované hodiny práce přesčas“. Uvedený závěr je však doposud předčasný, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ze které mimo jiné vyplývá, že účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k prokázání svých tvrzení jsou povinni označit důkazy (srov. §120 odst. 1 o.s.ř.). Při hodnocení provedených důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§132 o.s.ř.). Jestliže však účastník skutečnosti, na nichž by - za předpokladu jejich prokázání - bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí, a tyto skutečnosti ani nevyjdou v řízení jinak najevo, je procesním důsledkem pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci. Tento důsledek ovšem nelze odstranit uvedením skutečností, jež by mohly být v řízení účastníku na prospěch, a označením důkazů k nim až v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. §243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Nové skutečnosti a nové důkazy mohou být po pravomocném skončení věci v občanském soudním řízení významné jen z hlediska obnovy řízení (§228 a násl. o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem. Tvrzeními dovolatelky o tom, že „odkaz na úpravu odměňování v pracovní smlouvě“ a „přijaté platové zařazení již s výslovným odkazem na Směrnici č. 4/94“ představuje skutečnosti „oboustranně konsenzuálně akceptované“, se za této situace dovolací soud nemohl zabývat. Odvolací soud však přehlédl, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně předestírá již ve vyjádření k žalobě tvrzení, že „mzda žalobce byla dle ústní dohody sjednána již s přihlédnutím k případné práci přesčas“. Za tohoto stavu měla být žalovaná vyzvána k případnému doplnění svého tvrzení a k označení důkazů, kterými je hodlá prokazovat. Protože poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. je vybudována na objektivním principu, není poskytnutí potřebného poučení závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení §118a o.s.ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o.s.ř. nepřihlédne ve smyslu §212a odst. 5 o.s.ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o.s.ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Řízení před odvolacím soudem a – jak z uvedeného vyplývá – řízení před soudem prvního stupně je tedy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože tyto důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu