ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2546.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2546/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MUDr. V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované Z. z. s. m. P., p. o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 18 C 202/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č.j. 53 Co 583/2001-143, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 12. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť se dopustil soustavného méně závažného porušování pracovní kázně a v době posledních šesti měsíců byl upozorněn na možnost výpovědi. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce nezúčastnil dne 11. 11. 1999 konference o výpočetní technice, na kterou byl uvolněn ze služby na operačním středisku, že opakovaně veřejně sděluje neodůvodněná nařčení a nadávky a slovně útočí na osobu ředitele žalované, na spoluzaměstnance a své nadřízené, že dne 11. 11. 1999 většinu pracovní doby pobýval mimo jemu určené pracoviště a že téhož dne porušil příkaz ředitele č. 4/1999 tím, že povolil jízdu vozu č. 167 mimo oblast stanoviště určenou pro výkon služby, a mylně informoval posádku tohoto vozu. Přestože dne 30. 11. 1999 byl upozorněn na ukončení pracovního poměru výpovědí v případě dalšího porušení pracovní kázně, v dopise ze dne 3. 12. 1999, adresovaném řediteli a zaslaném na vědomí nám. primátora panu O. K., předsedovi „O. ČR“ panu RNDr. J. S., dvěma vedoucím „Z. H.“ a všem odborovým organizacím „Z. H., uváděl nepravdivé informace, znevažoval postavení i osobu ředitele MUDr. S., zpochybňoval výkon jeho funkce i práci současného vedení žalované a totéž učinil v časopise Z. P. ze dne 6. 12. 1999, čímž poškodil své spoluzaměstnance, nadřízené, ale i zaměstnavatele, a dne 7. 12. 1999 na schůzce odborových organizací u předsedy O. s. z. a s. p. ČR před všemi přítomnými veřejně osočil a obvinil pana MUDr. V. – náměstka ředitele žalované.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná mu dopisem ze dne 22. 12. 1999 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 11. 11. 1999 se sice po část pracovní doby zúčastnil odborového jednání („v kuchyňce vzdálené od operačního střediska max. 60 m na témže poschodí“), byl ale v plné pohotovosti okamžitě reagovat na vzniklou situaci a potřeby, které vyplynou z práce operačního střediska. Účast na konferenci o výpočetní technice téhož dne byla dostatečně zajištěna jinak a on mohl řádně plnit pracovní úkoly, které by jinak nebyly zajištěny vůbec. Téhož dne rovněž povolil jízdu vozu č. 167 mimo oblast určenou pro výkon služby, funkčnost služby však byla plně zajištěna, vůz byl neustále akceschopný a také ten den vyjížděl. Posádka uvedeného vozu se také zúčastnila odborového jednání a povolení jízdy bylo učiněno v souladu s postupem, který se léta u žalované běžně praktikuje. Podle názoru žalobce je nesporné, že je možné uskutečnit i jinou („služební“) jízdu, pokud bude dostatečně a vhodně rozložena kapacita výjezdových skupin. Obvinění, která se týkají jeho kritických postojů k žalované a jejím vedoucím pracovníkům, vyplývají z jeho postavení a funkce v odborové organizaci a má na ně právo. Jejich vyjádřením neporušil zásady slušnosti a především nesouvisí vůbec s plněním jeho pracovních úkolů dle pracovní smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 3. 2001, čj. 34 C 38/2000-113, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 21.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované prof. JUDr. M. B., advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň dne 11. 11. 1999 tím, že v rozporu s příkazem nadřízeného se nezúčastnil konference o výpočetní technice, a tím, že téhož dne v rozporu s předpisy povolil jízdu vozu č. 167 mimo oblast určenou pro výkon služby, přičemž posádku tohoto vozu uvedl v omyl, že má k tomuto výjezdu souhlas vedení žalované. Přestože byl dopisem ze dne 30. 11. 1999 upozorněn na možnost výpovědi, dopisem ze dne 3. 12. 1999 veřejně znevažoval postavení vedení žalované a jednal tak v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a dne 7. 12. 1999 na veřejné schůzi k výzvě Dr. V. označil způsob získání jeho atestace za „menší podvůdek“. Další ve výpovědi uvedená jednání žalobce považoval za neurčitě vymezená, a proto se jimi blíže nezabýval. Žalobce i tak opakovaně porušil pracovní kázeň, a to přesto, že byl v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, čj. 53 Co 583/2001-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.975,- Kč „na účet“ advokáta prof. JUDr. M. B. a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč „na účet“ advokáta prof. JUDr. M. B. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že se dne 11. 11. 1999 nezúčastnil konference o výpočetní technice, ač k tomu dostal pokyn nadřízeného MUDr. V., i tím, že téhož dne povolil výjezd sanitního vozu č. 167 za tím účelem, aby se jeho posádka dopravila na schůzi odborů, přičemž postupoval v rozporu s příkazem ředitele žalované č. 4/99. Dovodil též, že v rozporu s ustanoveními zákoníku práce dne 11. 11. 1999 většinu pracovní doby pobýval mimo pracoviště a nemohl tak plnit úkoly vyplývající pro něj z postavení vedoucího lékaře operačního střediska. Poté, co byl dopisem ze dne 30. 11. 1999, jímž mu bylo porušení pracovní kázně vytknuto, upozorněn na to, že v případě dalšího porušení pracovní kázně s ním bude ukončen pracovní poměr, opakovaně porušil pracovní kázeň, když jednal v rozporu s povinností zaměstnance dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, jednat v souladu se zájmy zaměstnavatele [§73 odst. 1 písm. a) a d) zák. práce] a dbát na zachování dobrého jména, jak mu to ukládá nejen Organizační a pracovní řád Operačního střediska Z. z. s., ale i jeho pracovní náplň. Učinil tak jednak rozesláním dopisu ze dne 3. 12. 1999, kterým znevážil nejen osobu ředitele žalované, ale současně i jejího statutárního zástupce (dopis je přitom „jednoznačně osobní povahy“), ale i hrubým verbálním útokem vůči kolegovi a nadřízenému náměstkovi žalované MUDr. V. na schůzi odborů dne 7. 12. 1999, když za přítomnosti řady dalších pracovníků žalované jasně naznačil, že při získání atestace MUDr. V. došlo alespoň k „menšímu podvůdku“. Při hodnocení postojů a jednání žalobce nebylo podle odvolacího soudu možné přehlédnout, že žalobce byl zaměstnán u organizace společensky velmi významné, navíc v postavení lékaře, jemuž byla přiznána značná odpovědnost za její řádný chod, a tedy i za to, aby v ní byly dodržovány předpisy zajišťující plnění jejich úkolů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č. j. 21 Cdo 1236/2002-166, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že, vycházel-li z toho, že se žalobce dopustil soustavného méně závažného porušení pracovní kázně, měl přihlížet jen k těm skutkům, jichž se žalobce dopustil poté, co jej žalovaná upozornila na to, že v případě dalšího porušení pracovní kázně s ním bude ukončen pracovní poměr. Zúčastnil-li se zaměstnanec schůze odborové organizace, neplnil tím žádné povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu (snad s výjimkou případu, kdy by byl zaměstnavatelem na odborovou schůzi vyslán, aby tam zájmy zaměstnavatele hájil). Odvolacímu soudu dovolací soud též vytknul, že, dospěl-li ke skutkovému závěru, že dopis žalobce ze dne 3. 12. 1999 je „jednoznačně osobní povahy“, nemohl takovým dopisem žalobce porušit povinnosti z pracovněprávního vztahu, neboť napsání dopisu „jednoznačně osobní povahy“, dopis sám o sobě a jeho odeslání nemohou představovat plnění pracovních úkolů či přímou souvislost s tím. Připomněl však, že zaměstnanec by se mohl dopustit porušení pracovní kázně dopisem, který by měl urážlivou povahu, v případě, že by se obsah dopisu dotýkal otázek vyplývajících z pracovního vztahu (a zaměstnanec by tak nepřípadně řešil otázky týkající se výkonu zaměstnání).
Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2003, č. j. 16 Co 204/2003-182, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2001, č. j. 34 C 38/2000-113 – rozsudkem ze dne 21. 9. 2004, č.j. 18 C 202/2003-243, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 30.625,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. M. B. Dospěl k závěru, že žalobce soustavně méně závažně porušoval pracovní kázeň, když se dne 11. 11. 1999 v rozporu s příkazem nadřízeného nezúčastnil konference o výpočetní technice, téhož dne v rozporu s předpisy povolil jízdu vozu č. 167 mimo oblast určenou pro výkon služby, přičemž posádku toho vozu uvedl v omyl, že má k tomuto výjezdu souhlas vedení žalované, dopisem ze dne 3. 12. 1999 veřejně znevažoval postavení žalované, dne 7. 12. 1999 veřejně označil způsob získání atestace MUDr. V. (náměstka ředitele) za „menší podvůdek“ a podílel se na vydávání zpravodaje odborů Z. P. č. 2 ze dne 6. 12. 1999, který kritizuje praktiky a vedení žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2005, č. j. 22 Co 254/2005-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že určil, že „výpověď daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 22. 12. 1999 pod zn. Ř 802/99 je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 43.250,- Kč a náklady odvolacího řízení 6.307,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že podle zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2003, č. j. 21 Cdo 1236/2002-166, je nutno zaměřit se na to, zda jednáními po 30. 11. 1999 porušil žalobce pracovní kázeň, dovodil, že dopis uvozený slovy „Ubohý Z.“ i úvodník publikovaný v časopisu Z. P. č. 2 napsal žalobce dříve, než mu bylo doručeno upozornění na možnost výpovědi ze dne 30. 11. 1999. I kdyby však dopis ze dne 30. 11. 1999 byl žalobci doručen dříve, žádné z oněch tří jednání žalobce po 30. 11. 1999 uvedených ve výpovědi z pracovního poměru nemohlo výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 12. 1999 odůvodnit, neboť žádné z nich nebylo porušením pracovní kázně. Vyloučil jako porušení pracovní kázně jednání žalobce na odborové schůzi dne 7. 12.1999, neboť diskusní nebo jiné slovní vystoupení na odborové schůzi nemůže být jako porušení pracovní kázně posouzeno. Dopis žalobce ze dne 3. 12. 1999 uvozený slovy „Ubohý Z.“, byť obsahoval subjektivní hodnocení ředitele žalované, nelze podle názoru odvolacího soudu považovat ani za výslovně urážlivý a vzhledem ke všem okolnostem za nepřiměřený. Jde sice o dopis kritický, avšak na svých čtyřech stranách textu věcně polemizující s materiály, ke kterým se vyjadřuje. Samotné oslovení „Ubohý Z.“ nelze s ohledem na následující text považovat za urážlivé, a to i s přihlédnutím k žalobcovu tvrzení o běžném používání křestních jmen (vzájemné „tykání“) mezi žalobcem a osloveným MUDr. Z. Š. Označil-li dále jednání ředitele žalované jako „běsnění“, nelze přehlédnout, že tento výraz je uveden v uvozovkách, tedy s určitou nadsázkou, a navíc jde o jinak věcnou reakci na dopis Ř/723/99. Jako celek tak dopis nepřekračuje rámec věcné a konkrétní kritiky. Úvodník publikovaný v časopisu Z. P. č. 2 z 6. 12. 1999, byl publikací v O. z., vydávaném Z. IV., a je nerozhodné, zda se od něj ostatní odborové organizace distancovaly či nikoli. S přihlédnutím k tomu, že šlo o zpravodaj odborový, a že „z celkové opětovné formulační nadsázky, která celý úvodník charakterizuje, jakož i k celkovému obsahu článku jako věcné a konkrétní reakce na konkrétní dění v podniku žalované při odborové činnosti, i při osobní formulaci poměrně tvrdých tezí na adresu vedení žalované (ostatní obsah s výjimkou těchto se jeví zcela přiměřeným)“, neshledal ani v tomto jednání porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že, i když původně kvalifikovala jednání žalobce ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 22. 12. 1999 jako opakované méně závažné porušení pracovní kázně, není soud tímto hodnocením vázán a že podle přesvědčení žalované některá z jednání žalobce dosahují intenzity závažného porušení pracovní kázně, jež sama o sobě jsou důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 psím. f) zák. práce. Soudy sice při svém rozhodování vytýkaná porušení pracovní kázně spočívající v tom, že žalobce nebyl po dlouhou dobu přítomen na operačním středisku a že povolil v rozporu s příkazem ředitele jízdu vozu č. 167 mimo oblast pracoviště určenou pro výkon služby, posoudily jako porušení pracovní kázně, avšak odvolací soud k oběma těmto skutkům ve svém rozhodnutí nepřihlížel; podle žalované jsou tato jednání závažným porušením pracovní kázně. Za nesprávné považuje též skutkové i právní posouzení okolností doručení dopisu žalované ze dne 30. 11. 1999 s upozorněním na možnost výpovědi a dopisu žalobce ze dne 3. 12. 1999. Je přesvědčena, že dopis s upozorněním na možnost výpovědi, byl žalobci doručen dříve, než odeslal dopis datovaný dne 3. 12. 1999 uvozený oslovením „Ubohý Z.“. Podle jejího názoru i případná kritika vedoucího zaměstnance musí být činěna tak, aby nedošlo k jeho znevážení, což se stalo v případě dopisu žalobce ze dne 3. 12. 1999, který byl navíc zaslán orgánům nadřízeným vedení žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť, i kdyby některá jemu ve výpovědi vytýkaná jednání formálně mohla být považována za porušení pracovní kázně, s ohledem na okolnosti, za kterých k nim došlo, nedosahují intenzity ani méně závažného porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobci byl dopis ze dne 30. 11. 1999 obsahující upozornění na možnost výpovědi v případě dalšího porušení pracovní kázně doručen až dne 6. 12. 1999 a nikoli 3. 12. 1999, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobce, knihy pošty žalované, obsahu dopisu žalobce ze dne 3. 12. 1999 začínajícího slovy „Ubohý Z.“, zpráv pošty a dopisu žalobce ze dne 9. 12. 1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil (že žalobce podle své výpovědi ze dne 14. 7. 2000 dopisem ze dne 3. 12. 1999 reagoval na interní sdělení ze dne 26. 11. 1999, nikoli na dopis ředitele z 30. 11. 1999, že na dopis ze dne 30. 11. 1999 reagoval podle jeho obsahu až dopisem ze dne 9. 12. 1999, že bylo prokázáno jen to, že dopis ze dne 30. 11. 1999 byl žalobci odeslán poštou jak na adresu do Přerova, tak i na Prahu 4, a to ve středu 1. 12. 1999, že dokumenty o doručení jsou již podle pravidel Č. p. skartovány). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Námitky žalované proti tomuto skutkovému zjištění odvolacího soudu představují jen vlastní hodnocení důkazů žalovanou, aniž by žalovaná uvedla, které důkazy například odvolací soud pominul či jaké jsou logické rozpory v jeho hodnocení důkazů. Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že dopis žalobce ze dne 3. 12. 1999 začínající slovy „Ubohý Z.“ není dopisem kritickým, ale vysloveně urážlivým. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s hodnocením tohoto dopisu, jak ho provedl odvolací soud, neboť tento dopis svým obsahem i celkovým vyzněním je polemikou s tím, jak vykonává svou funkci ředitel žalované a jak se pisateli jeví poměry na pracovišti, a zároveň tyto okolnosti podrobuje kritice. Jeho obsah spíše vede k závěru o pobídkách k řešení situace na pracovišti, nežli k tomu, že by se jednalo o dopis, jehož cílem (byť i jen dílčím) by bylo urážet jeho adresáta.
Dovolatelce lze sice přisvědčit, že soud není vázán tím, jak zaměstnavatel sám právně kvalifikoval důvod výpovědi z pracovního poměru, ani tím, jak posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, přesto však její názor, že soudy měly některá jednání uvedená ve výpovědi z pracovního poměru – ačkoliv je žalovaná považovala za opakované méně závažné porušení pracovní kázně – posoudit jako závažné porušení pracovní kázně, není správný.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §46 odst.1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Obdobně je třeba nahlížet i na vázanost soudu tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru sám kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení pracovní kázně zaměstnancem. Zaměstnavatel splní svoji povinnost vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 věty první za středníkem zák. práce již tehdy, jestliže jasně, určitě a nezaměnitelně uvede, v jakém jednání zaměstnance porušení pracovní kázně spatřuje. Je věcí soudu, aby posoudil, zda všechna takto jasně, určitě a nezaměnitelně označená jednání představují porušení pracovní kázně a zda ta jednání, jež jako porušení pracovní kázně posoudil, představují porušení pracovní kázně takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat.
Přitom však je nutno mít na zřeteli, že řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh, a proto v něm platí, že je věcí účastníků, aby tvrdili a prokazovali [§101 odst. 1 písm. a) a b) a §120 odst. 1 věta první o.s.ř.] skutečnosti rozhodné pro posouzení předmětu řízení (existenci či neexistenci práv a povinností, které žalobce uplatnil žalobou). Jestliže některou skutečnost účastníci řízení netvrdí a neprokazují, vychází soud (s výjimkou případů uvedených v ustanovení §120 odst. 3 větě první o.s.ř.) jen z těch skutečností, jež byly v řízení tvrzeny a prokazovány (§120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). I když při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jde o právní posouzení věci, kdy soud není vázán návrhy účastníků, nelze přehlédnout, že ze zásady dispoziční, kterou je mimo jiné občanskoprávní sporné řízení ovládáno, vyplývá, že jsou to účastníci, kteří rozhodují o tom, co a do jaké míry má soud v řízení přezkoumávat. Jestliže v projednávané věci žalovaná tvrdila, že žalobce se dopustil soustavného, méně závažného porušení pracovní kázně, a žalobce namítal, že se porušení pracovní kázně nedopustil vůbec, byl rozsah tvrzení účastníků v řízení vymezen (žalobce se nedopustil žádného porušení pracovní kázně x dopustil se soustavného méně závažného porušení pracovní kázně). Jen v rámci těchto tvrzení vyplývá ze zákona povinnost účastníků navrhovat potřebné důkazy a jen v tomto rámci byly soudy oprávněny věc objasňovat a rozhodovat, tedy ani dokazovat skutečnosti, které nebyly tvrzeny (a ani jim to §120 odst. 3 věta druhá o.s.ř. neumožňoval); neměly proto žádný důvod k tomu, aby se věcí zabývaly také z toho pohledu, zda se žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalované ve věci samé bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu