ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2609.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2609/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, o 50.512,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 321/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2006, č. j. 20 Co 610/2005-74, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení „od doručení žaloby“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaného „jako kamaráda“ požádal o výpomoc – přepravu osobním automobilem, a proto mu půjčil vozidlo, které normálně používá k provozování taxislužby. Žalovaný při cestě z P. do N. zavinil dopravní nehodu a žalobci tak vznikla škoda, která spočívala v nákladech na opravu automobilu 41.132,- Kč a v ušlém zisku za dobu opravy vozidla ve výši 9.380,- Kč.
Žalovaný namítal, že sice na žádost žalobce pro něj jízdu vykonal a že způsobil i dopravní nehodu, při níž došlo k poškození žalobcova automobilu, že však vztah mezi žalobcem a žalovaným byl vztahem pracovněprávním, založeným dohodou o provedení práce podle ustanovení §236 zák. práce. Odpovědnost za škodu v takovém případě je nutno posuzovat podle ustanovení §234 zák. práce; protože za provedení jízdy měl žalovaný dostat odměnu ve výši 500,- Kč a sám žalovaný již uhradil náklady na odtah poškozeného vozidla ve výši 4.200,- Kč, jím uhrazená částka zdaleka překračuje zákonnou hranici náhrady škody, kterou by měl žalobci uhradit.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 5 C 321/2004-51, ve znění „doplňujícího“ usnesení ze dne 13. 9. 2005, č. j. 5 C 321/2004-55, uložil žalovanému zaplatit žalobci 50.512,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 2004 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 16.837,80 Kč. Z provedeného dokazování měl za prokázané, že účastníci se dohodli na tom, kdy, kam a pro koho žalovaný pojede a jakou odměnu mu za provedenou jízdu žalobce zaplatí. V řízení ale nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by spolu účastníci chtěli uzavřít nebo že by uzavřeli pracovněprávní vztah formou dohody o provedení práce ve smyslu ustanovení §236 zákoníku práce. Tím, že se účastníci dohodli na druhu práce a na odměně za provedení práce, neznamená, že by mezi nimi byl navázán pracovněprávní vztah, a to i za situace, že při plnění úkolu žalovaným byly plněny podnikatelské úkoly žalobce. Způsob výplaty odměny za provedení cesty a účetní evidence tohoto výdaje neodpovídaly pracovněprávnímu vztahu. Částka 500,- Kč, kterou žalobce žalovanému zaplatil, nebyla nikde evidována, žalobce ji vyplatil žalovanému „ze svého“ a žalovaný tuto částku nezdanil. Ani vozidlo, se kterým žalovaný předmětnou jízdu vykonal, nejelo tak, aby vykazovalo znaky vozidla jedoucího jako taxi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o smluvní dopravu zajišťovanou žalobcem a jejím provedením mezi účastníky pracovněprávní vztah nevznikl; žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobce, že šlo o „formu jakési kamarádské výpomoci“. Žalovaný je proto povinen žalobci zaplatit náhradu škody v plné výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 20 Co 610/2005-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 17.858,30 Kč a na nákladech odvolacího řízení 14.553,70 Kč k rukám „advokáta žalovaného“. Zabývaje se tím, o jaký právní vztah mezi účastníky se v projednávané věci jednalo, vzal v úvahu, že dohody o pracech konaných mimo pracovní poměr podle Části čtvrté zákoníku práce jsou zcela specifické pracovněprávní instituty, neboť zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, že v dohodě o provedení práce, která může být uzavřena písemně nebo ústně, musí být vymezen pracovní úkol, sjednána odměna za jeho provedení a zpravidla též doba, v níž má být pracovní úkol proveden, a že veškeré tyto náležitosti ujednání mezi účastníky splňovalo. Žalovaný za žalobce v rámci jeho podnikatelské činnosti vykonal jízdu u žalobce objednanou jeho obchodním partnerem, účastníci se na tom, jakou jízdu žalovaný pro žalobce vykoná, dohodli a byla mezi nimi sjednána i odměna 100,- Kč za 1 hodinu, tj. celkem 500,- Kč. Byl dán i vztah nadřízenosti a podřízenosti, neboť žalovaný plnil pokyny žalobce. Odvolací soud dovodil, že žalovaný proto jako zaměstnanec odpovídá žalobci jako svému zaměstnavateli za škodu ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 zákoníku práce a výše náhrady škody způsobené žalovaným z nedbalosti tak nesmí přesáhnout třetinu skutečné škody a nesmí být ani vyšší než třetina odměny sjednané za provedení této práce. Protože mezi účastníky nebylo sporu o tom, že odměna za tuto práci činila 500,- Kč a že žalovaný již částku 4.200,- Kč v souvislosti se způsobenou škodou zaplatil, není žaloba důvodná. Doplnil, že o občanskoprávní vztah mezi účastníky by se jednalo tehdy, kdyby žalovaný uskutečněnou jízdou neplnil pro žalobce úkoly spojené s jeho podnikatelskou činností (nevezl by klienta jeho firmy a nečinil by tak na jeho pokyny opakovaně), ale například zcela ojediněle by vyhověl jeho žádosti o odvoz rodinných příslušníků z místa bydliště na chalupu, nebo kdyby žalobce přislíbil odvoz rodiny svému příteli a místo něj by tuto činnost vykonal na jeho prosbu žalovaný. O takový případ však nešlo, neboť žalovaný opakovaně, na základě pokynů žalobce, za sjednanou odměnu vykonával práci řidiče s vozidlem, které žalobce používal ke své podnikatelské činnosti, a za tento odvoz - včetně projednávaného případu - žalobce účtoval svým obchodním partnerům odměnu. Skutečnost, že žalobce v souvislosti se zadáváním práce žalovanému případně neplnil své evidenční a daňové povinnosti uložené mu právními předpisy, na tyto závěry nemá vliv.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že je podnikatel a provozuje taxislužbu. Občas se mu stávalo, že nebyl schopen zajistit dohodnutou přepravu osobně, a, protože si žalovaný jako student rád přivydělal, v několika málo případech jej požádal, jestli by pro něj přepravu neuskutečnil. Žalovaného však rozhodně nežádal, aby pro něj „taxikařil“; prováděl vždy pouze „smluvní přepravu“. Při cestě, kdy žalovaný havaroval, ani při žádné z předchozích cest nemělo vozidlo štít s označením taxi a nebyl ani zapnutý taxametr. Podle jeho názoru zákoník práce nevylučuje možnost realizovat plnění úkolů zaměstnavatele jiným způsobem – podle obchodního nebo občanského zákoníku. Z textu zákona „ ... zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci …jen výjimečně mohou plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr …“ ještě nevyplývá, že jiný postup, než postup podle zákoníku práce je vyloučený, nezákonný a že dohody uzavřené podle jiných právních předpisů jsou považovány automaticky za dohody podle zákoníku práce. Je přesvědčen, že ujednání účastníků „mnohem více“ splňovalo náležitosti smlouvy příkazní podle §724 a násl. obč. zák. Byla dohodnuta činnost, kterou měl žalovaný uskutečnit, a on ji provedl dle svých schopností a znalostí, zatímco žalobce mu poskytl přiměřené prostředky nezbytné pro splnění příkazu a uhradil mu také dohodnutou odměnu. Mezi účastníky bylo také dohodnuto, že žalovaný jízdu uskutečnit nemusí v případě, nebude-li mít čas a nebude tak moci cestu absolvovat. Z dohody účastníků nepřímo vyplývalo právo žalovaného cestu odmítnout a žalobce jej žádným způsobem nemohl k cestě – tedy k plnění úkolu – nutit. Protože žalovaný nebyl povinen dbát příkazů žalobce jako zaměstnavatele, ale mohl projevit svou vůli, jednalo se nepochybně o smlouvu příkazní; neexistoval žádný vztah nadřízenosti a podřízenosti. Ustanovení §232 zák. práce nevylučuje, aby zaměstnavatel svou podnikatelskou činnost realizoval prostřednictvím jiných osob – nezaměstnanců. Nebude porušením zákona, pomůže-li někdo podnikateli bez nároku na odměnu – formou „občanské výpomoci“. Stěží by bylo možno tvrdit, že taková výpomoc je vztahem pracovněprávním. Stejně tak nebude porušením zákona, pojede-li někdo z rodinných příslušníků pro podnikatele jako řidič. Z ujednání mezi účastníky žalobci ani nevyplývala povinnost práci žalovanému přidělit, nebylo podstatné, jakou jízdu uskuteční, zda pro osobní účely žalobce nebo v rámci jeho podnikání. Bylo pouze dohodnuto, jak bude žalovaný honorován, provede-li jízdu, a jak se o jednotlivé cestě účastníci dohodnou. Mělo-li by se jednat o vztah pracovněprávní a dokonce sjednaný na neurčitou dobu, přičemž by žalovaný odmítl jízdu vykonat, mohla by žalobci tímto jednáním vzniknout škoda, kdyby se pak žalobce obrátil na soud o náhradu takto vzniklé, úmyslně způsobené, škody, „žalovaný by jistě tvrdil, že šlo o vztah občanskoprávní, a nebyla-li uzavřena smlouva příkazní pro konkrétní odmítnutou cestu, nebyl povinen ji absolvovat, protože smlouvu neuzavřel“. Základní normou pro vztahy mezi občany je zákoník občanský a zákoník práce je ve vztahu k němu „normou zvláštní“. Žádný právní předpis nestanoví, že podnikat s pomocí třetích osob lze jedině za podmínek dle zákoníku práce. Měla-li by pro vztah účastníků platit jiná než občanskoprávní úprava, muselo by to být výslovně dohodnuto. Protože se tak nestalo, byl uzavřen vztah občanskoprávní, který je dále třeba zkoumat co do jeho obsahu, aby se zjistilo, o jaký druh smlouvy se jedná. Dokonce by bylo „možno tvrdit“, že ujednání účastníků spadá pod ustanovení obchodního zákoníku, např. pod smlouvu o příležitostné činnosti podle §269 odst. 2 obch. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároků, které měly vzniknout na podkladě dohody účastníků ze srpna 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce skutková zjištění soudů z tohoto pohledu nenapadá), že žalobce, který provozoval taxislužbu, uzavřel se žalovaným dohodu, podle které žalobce v případě, že nebyl schopen zajistit dohodnutou přepravu osobně, požádal žalovaného, aby pro něj přepravu provedl, a žalovaný v případě, že mu to časově vyhovovalo, pro žalobce přepravu provedl a za to od žalobce obdržel částku 100,- Kč za jednu hodinu práce. Při cestě, při které žalovaný s automobilem žalobce havaroval, nebylo vozidlo označeno jako taxi a nemělo ani zapnutý taxametr.
Pro posouzení do jaké výše odpovídá žalovaný za takto způsobenou škodu žalobci, je důležité posoudit, zda ujednání mezi účastníky mělo povahu pracovněprávní nebo občanskoprávní, tedy zda má být posuzováno podle občanského zákoníku nebo podle zákoníku práce.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§240 odst. 1 zák. práce, §34 obč. zák.). Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce, §37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, občanskoprávní vztah tuto charakteristiku postrádá.
Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi účastníky odvolací soud správně z této charakteristiky pracovněprávního vztahu vycházel. V projednávané věci nebylo pochybností o tom, že žalovaný svoji činnost (žalobcem předtím dohodnutou přepravu) vykonával podle pokynu žalobce; nešlo o osobní aktivitu žalovaného. Jejím cílem bylo nepochybně plnění úkolů žalobce (zajištění přepravy, kterou žalobce sám dohodl a za jejíž uskutečnění byl odpovědný), byla prováděna na riziko žalobce (ohledně přepravy zde nebyl vztah mezi žalovaným a přepravovanou osobou, ale vztah mezi objednatelem přepravy a žalobcem). Jednalo se tedy typicky o závislou pracovní činnost.
Dovolací námitky žalobce nemohou správnost tohoto závěru odvolacího soudu zvrátit. Především nemůže obstát argument, že se o pracovněprávní vztah nemohlo jednat proto, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že žalovaný vždy musí cestu vykonat, jestliže žalobce takovou potřebu projeví, ale že žalobce (pokud se mu to nehodilo) mohl vždy vykonání takové cesty odmítnout. Pro posouzení věci je totiž rozhodující, že žalovaný s tím, že pro žalobce uskuteční přepravu dne 23. 8. 2004, souhlasil. Tím, jak správně uvedl odvolací soud, došlo k uzavření dohody o provedení práce ve smyslu ustanovení §236 odst. 2 zák. práce. Není totiž podstatné, zda všechny náležitosti dohody o provedení práce jsou ujednány v jediném okamžiku; dohoda je uzavřena v okamžiku, kdy je dohodnuta poslední z nezbytných náležitostí. Jestliže tedy mezi účastníky bylo rámcově dohodnuto, jakou činnost a za jakých podmínek bude případně žalovaný pro žalobce vykonávat, stačilo, že v jednotlivých případech byla uzavřena jen dohoda o tom, z jakého konkrétního místa, na jaké místo a ve kterém čase má žalovaný pro žalobce přepravu uskutečnit, a dohoda o provedení práce byla uzavřena.
Argumentace dovolatele tím, že plnění svých úkolů vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti mohl zajišťovat libovolným způsobem, zejména uzavíráním smluv podle občanského, případně obchodního zákoníku, nemůže na závěrech odvolacího soudu o tom, že se v projednávané věci jednalo o pracovněprávní vztah, rovněž ničeho změnit. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že předmětem činnosti žalobce bylo provozování taxislužby, ani o tom, že v rámci této činnosti žalovaný na základě dohody mezi účastníky v případě, že žalobce nebyl schopen zajistit dohodnutou přepravu osobně, prováděl tuto přepravu na místo něj. Při úvaze o povaze právního vztahu (právních vztahů) založeného mezi účastníky odvolací soud správně zvažoval především to, jaký obsah měl mít právní vztah vzniklý na základě dohody mezi účastníky, bez ohledu na to, jak případně bylo toto ujednání označeno. I kdyby totiž účastníci tvrdili (a o takový případ se nejedná), že chtěli uzavřít smlouvu podle určitého právního předpisu, ačkoli svým obsahem (vymezením práv a povinností účastníků smlouvy) by se jednalo o smlouvu jinou (chtěli mít jiná vzájemná práva a povinnosti), ve skutečnosti by šlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V takovém případě platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce, §37 obč. zák.]. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně, a má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon]. Vzhledem k tomu, že činnost, kterou žalovaný pro žalobce vykonával, byla svou povahou (obsahem ujednaných práv a povinností) činností závislou (regulovanou zejména zákoníkem práce), je pro posouzení věci nepodstatné, že žalobce mohl plnění úkolů vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti zajišťovat také uzavíráním smluv podle občanského, případně obchodního zákoníku; rozhodující je, co bylo mezi účastníky fakticky ujednáno.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „v plném rozsahu“, tedy také ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu