ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2654.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2654/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. H. I., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o 28.617,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 618/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2006 č.j. 23 Co 25/2006-77, takto:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 16.7.2003 do zaplacení, se odmítá; v dalším se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 28.617,- Kč s 7,5% úroky z prodlení od 1.7.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19.6.2003 uzavřel se žalovaným (u něhož pracoval od 1.1.2003 v L. H. S. jako barman a obsluha bowlingu) dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30.6.2003. Protože k ukončení pracovního poměru „došlo z organizačních důvodů, když žalovaný skončil provozování h. S. na základě nájemní smlouvy“, náleží žalobci podle jeho názoru odstupné ve výši „dvou průměrných měsíčních mezd, tedy dvakrát 12.442,- Kč, celkově 24.884,- Kč“. Kromě toho žalobce požadoval „pohyblivou složku mzdy za měsíc červen ve výši 30%, tj. 3.733,- Kč“, kterou mu žalovaný odňal, ačkoli „nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 29.9.2004 č.j. 10 C 618/2004-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobci „nepodařilo prokázat, že k ukončení prac. poměru došlo z důvodu uvedeného v ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, ani že uzavřel dohodu pod nátlakem“, a že proto žalobce „nemá nárok na odstupné ve smyslu ust. §60a odst. 1 zák. práce“. Za neopodstatněný soud prvního stupně shledal rovněž nárok žalobce na požadovanou pohyblivou složku mzdy, neboť „o jejím nevyplacení rozhodl ředitel žalovaného, přičemž čl. 2 smlouvy o měsíční mzdě vysloveně uvádí, že její přiznání závisí na rozhodnutí ředitele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8.3.2005 č.j. 23 Co 15/2005-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení §60a zák. práce nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán. Vycházeje „z nesporné skutečnosti“, že žalovanému ke dni 30.6.2003 skončil nájem objektu h. S. v P., kde měl žalobce podle pracovní smlouvy místo výkonu práce“, a že by tudíž „nemohl po tomto datu žalobce nadále za stávajících podmínek zaměstnávat“, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce bylo ukončení provozování h. S. žalovaným“, tedy „zrušení části zaměstnavatele ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. a) zák. práce a žalobci tak vůči žalovanému vznikl nárok na odstupné“; „na tomto závěru nemůže změnit nic“ ani tvrzení žalovaného, že dohoda o skončení pracovního poměru byla uzavřena z podnětu žalobce, který měl zájem nastoupit do zaměstnání k novému provozovateli hotelu. Ohledně nároku žalobce na pohyblivou složku mzdy odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“, a vyslovil názor, že rozhodnutí o této složce mzdy „může postihnout pouze období, za které nárok na výplatu dosud nevznikl,“ a že ji „nelze odejmout zpětně za období, za které již tento nárok v dříve přiznané výši vznikl, tj. za již skončený měsíc“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší odstupného a „ve smyslu výše uvedeného“ opětovně posoudil důvodnost nároku žalobce na pohyblivou složku mzdy.
Okresní soud Praha-západ (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně částky 4.999,- Kč) rozsudkem ze dne 13.7.2005 č.j. 10 C 618/2004-50 řízení co do částky 4.999,- Kč zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 23.618,- Kč s 7,5% úroky z prodlení od 1.7.2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 22.129,- Kč k rukám JUDr. V. S. Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu – dospěl po doplnění řízení k závěru, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného bylo zrušení jeho části ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. a) zák. práce“, a že proto žalobci vznikl nárok na odstupné podle ustanovení §60a zák. práce v požadované výši, kterou vypočetl „z čisté mzdy za měsíc leden až březen r. 2003“. Podle názoru soudu prvního stupně má žalobce „taktéž“ nárok na požadovanou pohyblivou složku mzdy, neboť „o jejím nevyplacení sice rozhodl ředitel společnosti, ale nelze tuto část mzdy odejmout zpětně za období, za které již nárok vznikl, tj. za měsíc červen 2003“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.2006 č.j. 23 Co 25/2006-77 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“ změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 16.7.2003 do zaplacení, „jinak“ jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 4.100,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud setrval na svém již dříve vyjádřeném právním názoru, který odvolací námitky žalovaného ani nyní „nejsou s to zpochybnit“, že „faktickým důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného bylo ukončení pronájmu a tedy i provozování h. S., kde měl žalobce své místo výkonu práce, žalovaným“, což „lze kvalifikovat jako výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce“, který „zakládá“ nárok na odstupné ve smyslu ustanovení §60a zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku určeného podle pravidel uvedených v ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. Soud prvního stupně proto „nepochybil“, jestliže žalobci „přiznal z titulu nároku na odstupné požadovanou částku 19.885,- Kč (kalkulovanou z žalobcovy čisté mzdy), který dvojnásobek průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobce za 2. čtvrtletí roku 2003 nepřekračuje“. Za správný odvolací soud považoval i závěr soudu prvního stupně o důvodnosti nároku žalobce na tzv. pohyblivou složku mzdy, když „vzal za prokázanou“ skutečnost, že žalobci byla tato složka mzdy „přiznána již ve smlouvě o měsíční mzdě ze dne 16.12.2003 v konkrétní výši 3.900,- Kč“, a jestliže pak ředitel žalovaného dne 30.6.2003 rozhodl o nevyplacení této složky za červen 2003, „stalo se tak poté, co na ni žalobci již vznikl nárok“; je totiž – jak opětovně zdůraznil – „vyloučeno, aby došlo zpětně k odejmutí nároku, který již platně vznikl“. Jinak odvolací soud stanovil pouze výši přiznaných úroků z prodlení, neboť – jak uvedl - „výše diskontní sazby vyhlášené Č. n. b. činila v srpnu 2003 2,5% ročně“, a datum, od kdy byl úrok přiznán, když podle pracovní smlouvy účastníků „byl výpovědním termínem mezd vždy 15. den každého měsíce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho „celého rozsahu“) podal žalobce dovolání. Připustil, že „je sice pravdou“, že k ukončení pracovního poměru se žalobcem došlo před zrušením části žalovaného, kterému „k 30.6.2003 skončil nájem h. S., tj. prostor, které byly sjednány jako místo výkonu práce žalobce“, avšak že tato skutečnost „nebyla důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru“. Žalovaný dal zaměstnancům (včetně žalobce) před termínem ukončení nájmu na výběr, že mohou buď uzavřít novou pracovní smlouvu s budoucím nájemcem h. S. (a pracovat tak dále na stejném místě) nebo zůstat v pracovním poměru u žalovaného a přejít na obdobnou pozici do jiného hotelového zařízení provozovaného žalovaným. Žalobce tedy „volil mezi dvěma srovnatelnými možnostmi dalšího zaměstnávání“, a jestliže dal nakonec přednost zaměstnání u nového nájemce h. S., pak podle názoru dovolatele „to bylo rozhodnutí z jeho svobodné vůle, jehož důsledkem však byla nutnost neprodleně ukončit pracovní poměr u žalovaného, což uzavření dohody žalobci umožnilo“. Žalobce tedy „sám měl zájem na uzavření dohody“, přičemž nepožadoval uvedení důvodu jejího uzavření „zjevně proto, že si byl vědom, že důvodem ukončení pracovního poměru nejsou důvody vyjmenované v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“. Nelze přitom pominout ani to, že žalobce již v době podpisu dohody rozvázání pracovního poměru měl dohodnuto, že od 1.7.2003 nastoupí k novému nájemci h. S. (na stejné místo a na stejnou pozici), což se také stalo. V této souvislosti dovolatel rovněž zdůraznil, že sám v žádném případě nedával přednost ukončení pracovního poměru se žalobcem, „naopak se snažil po celou dobu vyhovět přání žalobce“. K dalšímu zaměstnávání žalobce v jiných hotelových zařízeních provozovaných dovolatelem přitom mohlo dojít „v souladu s pracovní smlouvu buď přeložením žalobce k výkonu práce do jiného místa se souhlasem zaměstnance nebo vysláním žalobce na pracovní cestu (k čemuž dal žalobce souhlas již v pracovní smlouvě); dovolateli tedy „nic nebránilo v tom, aby nadále plnil svou povinnost dle ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy“. Ohledně nároku na pohyblivou složku mzdy žalovaný namítal, že „z logiky věci“ jde o část mzdy nenárokovou, a proto proměnlivou, jejíž přiznání v plné výši, krácení či případné nepřiznání v celém rozsahu „je v plné rozhodovací pravomoci ředitele žalovaného“ a jejíž vyplacení „v žádném případě neprobíhá automaticky a neexistuje na něj nárok“. Bylo-li tedy v daném případě rozhodnuto o jejím nevyplacení, pak „nárok na vyplacení této nenárokové složky mzdy žalobci v žádném případě nevznikl“; opačný přístup by podle názoru dovolatele „popíral samotný účel institutu nenárokové složky mzdy, kterým je především ocenit zaměstnance za jeho předchozí řádné plnění pracovních povinností a motivovat jej k pokračování v kvalitně odváděné práce“. „Z logiky věci přitom vyplývá“, že hodnocení, zda zaměstnanec dosáhl takových pracovních výsledků, které by odůvodňovaly přiznání pohyblivé složky mzdy, lze provést „zásadně ex post“, tedy nikoli „již při uzavření smlouvy, ale ani zpravidla před ukončením běžného měsíce, za který je tato složka mzdy poskytována“. Kromě toho žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že se dopustil „procesní vady“, jestliže „nereflektoval“ na včasnou a důvodnou omluvu zmocněnce dovolatele a nevyhověl jeho připojené žádosti o odročení jednání nařízeného na den 23.5.2006. Tím, že toto jednání proběhlo v nepřítomnosti dovolatele (resp. jeho zmocněnce), byla „zásadním způsobem porušena jeho procesní práva“ a „základní principy založené Ústavou a Listinou základních práv a svobod, zejména princip rovnosti a kontradiktornosti“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“; podává tedy dovolání i proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 1.7.2003 do 15.7.2003 a 5% úroku z prodlení z 23.618,- Kč od 16.7.2003 do zaplacení. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé (jímž bylo vyhověno žalobě o zaplacení 23.618,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 16.7.2003 do zaplacení) bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je sice jen zčásti opodstatněné, avšak že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř..
Opodstatněnost uplatněného nároku na odstupné je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce byl rozvázán dohodou ke dni 30.6.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst.3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce (tj. z tzv. organizačních důvodů) nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce – jak správně zdůrazňuje odvolací soud – totiž nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na skutečnost, že žalobce „nepožadoval uvedení důvodu uzavření dohody zjevně proto, že si byl vědom, že důvodem ukončení pracovního poměru nejsou důvody vyjmenované v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“, potom pomíjí, že z hlediska vzniku nároku na odstupné nejsou významné ani subjektivní představy účastníků o důvodech rozvázání jejich pracovního poměru, nýbrž že – jak uvedeno výše - podstatné je toliko zjištění, proč byl pracovní poměr skutečně rozvázán.
Procesní povinnost tvrdit a prokázat [§101 odst. 1 písm. a) a b) a §120 odst. 1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, uveřejněném pod č. 77 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2003).
Z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce je dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení §46 odst. 1 písm. b) a c) zák. práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.6.1997 sp. zn. 2 Cdon 727/96, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O důvod rozvázání pracovního poměru spočívající ve zrušení části zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce se proto jedná v případě, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele, a jestliže proto zaměstnavatel pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy.
V posuzovaném případě bylo mezi účastníky sporné, zda dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 19.6.2003 ke dni 30.6.2003 byla uzavřena z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy proto, že došlo ke zrušení části zaměstnavatele (žalovaného). Povinnost prokázat své tvrzení, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. a) zák. práce, mohl žalobce splnit především pomocí samotné dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 19.6.2003, kdyby v ní byl jím tvrzený „organizační“ důvod skončení pracovního poměru („skončení provozování h. S. žalovaným na základě nájemní smlouvy“) uveden. Předmětná dohoda důvod skončení pracovního poměru neobsahuje; přesto však z okolností, za nichž byla dohoda uzavřena (a které jsou mezi účastníky nesporné), je zřejmé, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr účastníků rozvázán.
Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá (i sám žalovaný v dovolání zdůrazňuje), že žalovanému, který v té době „provozoval ještě řadu jiných hotelových zařízení“, „k 30.6.2003 končil nájem h. S., tj. prostor, které byly sjednány jako místo výkonu práce žalobce“, a že „žalobce počínaje 1. červencem 2003 nastoupil (na stejnou pozici) do pracovního poměru u nového nájemce h. S.“. Za tohoto stavu je nepochybné, že v důsledku „skončení nájmu h. S.“ ke dni 30.6.2003 žalovaný k tomuto datu ukončil provozování této organizační složky a pozbyl tak objektivně možnost přidělovat žalobci působícímu v této části (organizační složce) práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Vzhledem k tomu, že nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na „nového nájemce h. S.“ [právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nespojují s uzavřením nájemní smlouvy – srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, a k převodu úkolů nebo činnosti žalovaného (srov. §249 odst. 2 zák. práce) na nového nájemce nedošlo], lze odvolacímu soudu přisvědčit, že na straně žalovaného tak vznikl důvod k rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce pro tzv. organizační změny spočívající ve zrušení části zaměstnavatele. Jestliže žalobce v daném případě předešel tomu, aby (při splnění dalších zákonem stanovených podmínek) pracovní poměr skončil na základě jednostranného projevu vůle zaměstnavatele [který by pro žalovaného navíc znamenal povinnost zaměstnávat žalobce podle pracovní smlouvy po dobu tříměsíční výpovědní doby nebo - v případě nemožnosti plnění této povinnosti - placení náhrady mzdy], a – jak zdůrazňuje dovolatel – „ze své iniciativy“ (aby mohl nastoupit do pracovního poměru u „nového nájemce h. S.“ a „zůstat tak ve stejné pozici na původním místě výkonu práce“) uzavřel s žalovaným dne 19.6.2003 dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.2003, nemá tato skutečnost žádný vliv na to, že skutečným důvodem rozvázání pracovního účastníků bylo zrušení části žalovaného ke dni 30.6.2003, kdy žalovanému „skončil nájem prostor“, v nichž tuto část provozoval, tedy že – řečeno jinak – bez „skončení nájmu h. S.“ by k rozvázání pracovního poměru účastníků nedošlo.
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatele, že žalovanému ani po 30.6.2003 „nic nebránilo v tom, aby nadále plnil svou povinnost dle ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy“, neboť „k dalšímu zaměstnávání žalobce v jiných hotelových zařízeních provozovaných dovolatelem mohlo dojít v souladu s pracovní smlouvu buď přeložením žalobce k výkonu práce do jiného místa nebo vysláním žalobce na pracovní cestu“.
Žalovaný ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon je výsledkem souhlasného projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele a je výrazem smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů. Ujednání o místě výkonu práce je (vedle ujednání o druhu práce a dni nástupu do práce) jednou z podstatných náležitostí pracovní smlouvy (srov. §29 odst. 1 zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem (jeho pracovní silou). Zaměstnavatel totiž může od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Opatření uvedená v ustanovení §38 zák. práce, na něž poukazuje dovolatel, tj. přeložení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa a vyslání zaměstnance na pracovní cestu, představují výjimku z uvedeného pravidla, která je vyjádřena tím, že přeložit zaměstnance nebo jej vyslat na pracovní cestu zaměstnavatel může pouze po dobu nezbytné potřeby a pouze se souhlasem zaměstnance. Protože jde o opatření toliko dočasná (časově omezená), nelze jimi řešit trvalé změny poměrů u zaměstnavatele, jakou nepochybně představuje situace, kdy pracoviště zaměstnance sjednané v pracovní smlouvě – tak jako v posuzovaném případě – zanikne. V opačném případě by se totiž jednalo o popření (resp. obcházení) výše uvedeného smluvního principu v oblasti sjednání místa výkonu práce a v jeho rámci oprávněné „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem.
Z uvedeného vyplývá, že po 30.6.2003 žalovanému v plnění povinnosti přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce] bránila skutečnost, že v důsledku „skončení nájmu h. S.“ ke dni 30.6.2003 pracoviště žalobce sjednané v pracovní smlouvě (na adrese L. H. S.,) zaniklo. Protože za této situace byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobci vznikl „nárok na odstupné ve smyslu ustanovení §60a zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku“.
S úvahami odvolacího soudu, na jejichž základě vyhověl žalobě o zaplacení „tzv. pohyblivé složky mzdy“ za červen 2003, však dovolací soud nesouhlasí.
Důvodnost tohoto nároku žalobce je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na období, za které žalobce tento nárok požaduje – podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 30.4.2004 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní předpis (§2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, a to vždy před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší (srov. §18 odst. 1 zákona o mzdě). Pro sjednání mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst 4 zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy [mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.
K problematice sporů o zaplacení mzdy dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné - jak z toho vychází rovněž odvolací soud - rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.
Na tomto stanovisku, na které odkazuje i odvolací soud v napadeném rozsudku, dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně. Názoru odvolacího soudu, že v projednávané věci rozhodl zaměstnavatel dne 30.6.2003 „o nevyplacení tzv. pohyblivé složky mzdy za měsíc červen 2003 až poté, co na ni žalobci již vznikl nárok“, však nelze přisvědčit.
Při úvaze o žalobcem požadované mzdové složce je třeba mít na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam.
V posuzované věci byly předpoklady, za kterých má být žalobcem požadované plnění poskytnuto, stanoveny ve „Smlouvě o měsíční mzdě“ uzavřené mezi účastníky dne 16.12.2003. Z ujednání účastníků obsaženého pod bodem 2. této smlouvy nelze dovozovat, jak se odvolací soud mylně domnívá, že žalobci byla tato složka mzdy bez dalšího „přiznána již touto smlouvu v konkrétní výši 3.900,- Kč“. Takovéto hodnocení neodpovídá pobídkovému charakteru a smyslu této složky mzdy, která byla mezi účastníky výslovně sjednána jako „pohyblivá část“ mzdy (vedle „pevné části“ ve výši 9.100,- Kč) s tím, že „její přiznání závisí na rozhodnutí ředitele společnosti“. Z uvedeného je zřejmé, že dohodnutá kriteria, jakož i samotný pobídkový charakter plnění předpokládají (podmiňují) vznik nároku na „pohyblivou část“ mzdy až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele (ředitele společnosti) o jejím přiznání. To, zda a v jakém rozsahu žalobce za příslušný měsíc obdrží – vedle „pevné části“ mzdy – také „pohyblivou část“ mzdy je nepochybně závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance. Protože splnění podmínek pro poskytnutí pobídkové složky mzdy je zásadně třeba zkoumat v období, za které má být tato proměnlivá složka mzdy poskytnuta, lze dovolateli přisvědčit, že zhodnocení dosažených pracovních výsledků „nelze zpravidla provést před ukončením běžného měsíce, za který je tato složky mzdy poskytována“. Jestliže tedy ředitel žalovaného rozhodl na konci období, za které měla být požadovaná proměnlivá složka mzdy žalobci poskytnuta, o jejím nepřiznání, nedošlo – jak mylně uvažuje odvolací soudu – „zpětně k odejmutí nároku, který již platně vznikl“. Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že v důsledku rozhodnutí žalovaného (jeho ředitele) ze dne 30.6.2003 „o nevyplacení pohyblivé složky mzdy“ za měsíc červen 2003, nebyly podmínky pro vznik nároku žalobce na tuto proměnlivou složku mzdy splněny.
Žalovaný v dovolání konečně vytýká odvolacímu soudu, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, je postiženo „procesní vadou“ spočívající v tom, že odvolání žalovaného bylo projednáno a o něm rozhodnuto u jednání dne 23.5.2006 v nepřítomnosti jeho zástupce, který se předem omluvil a současně požádal o odročení jednání. V této výtce dovolatele lze spatřovat námitku zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř.
O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde tehdy, byla-li účastníku (dovolateli) v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například práva účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Procesním právem, které lze postupem soudu odejmout, je i právo, aby věc byla projednána v účastníkově přítomnosti (srov. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To na druhé straně neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen takovou možnost poskytnout. Ustanovení §115 o.s.ř. soudu ukládá, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli.
Podle §101 odst. 2 o.s.ř., jež platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Jestliže však účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení jednání požádal a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, pak logicky povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, nesplnil. Tím zasáhl do jeho práva, jež vyplývá ze zmíněného Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a účastníku možnost jednat před soudem odňal. V takovém případě řízení trpí zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., přičemž se zřetelem na ustanovení §211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Je-li účastník zastoupen zástupcem s plnou mocí pro celé řízení, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce (§28a odst. 1 o.s.ř.). Z úpravy procesního postavení zástupce účastníka proto vyplývá, že shora uvedený závěr o podmínkách existence zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi, jež vyplývají z toho, že ve vzájemném poměru je účastník oproti zástupci nejen dominantní, ale i nenahraditelný. Důsledky ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. tedy nenastanou, jestliže účastník navrhne, aby věc byla projednána, přestože vůči jeho zástupci působí překážky, jež jinak projednání věci v jeho nepřítomnosti neumožňují, a dále i v případě, že účastník překážku na straně stávajícího zástupce odstraní tím, že toto zastoupení ukončí, respektive nahradí zastoupením jiným. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že soud odejme účastníku možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) požádal o odročení jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 1998, pod poř. č. 62).
Po účastníku (zástupci), který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby nesl ustanovením §101 odst. 2 větou druhou o.s.ř. předpokládané následky, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání se jednání zúčastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost musí ale představovat „důležitý důvod“; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené, či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za důležité (za důvod odůvodňující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §101 odst. 2 věty druhé o.s.ř. považovat jak takovou okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání, či služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou. Důležitým důvodem proto může být i kolize s jiným úředním jednáním zástupce účastníka, nelze-li na účastníku spravedlivě požadovat, aby byl zastupován jinak (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 1998, pod poř. č. 62).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud nařídil k projednání odvolání žalovaného jednání nejdříve na den 7.2.2006 ve 14.30 hodin a předvolání zaslal zástupcům obou účastníků. Protože se k tomuto jednání dostavil pouze zástupce žalobce a – jak plyne z protokolu o jednání – doručení předvolání zástupci žalovaného „nebylo vykázáno“, odvolací soud jednání odročil „na neurčito za účelem opětovného předvolání účastníků“. Další jednání ve věci odvolací soud nařídil na den 23.5.2006 v 9.00 hodin a opětovně k němu předvolal pouze zástupce obou účastníků; zástupci žalovaného (obecnému zmocněnci) bylo předvolání k tomuto jednání doručeno dne 24.4.2006. Písemným podáním ze dne 2.5.2006 (podle podacího razítka doručeným Krajskému soudu v Praze dne 4.5.2006) zástupce žalovaného požádal o odročení jednání nařízeného na den 23.5.2006 v 9.00 hodin s odůvodněním, že „dříve než v této věci – dne 14.2.2006 byl v jiné právní věci – 11 C 78/2003 předvolán k jednání konanému před Obvodním soudem pro Prahu 4 na den 23.5.2006 v 9.00 hod. jako pověřený zaměstnanec žalobce“; k žádosti přiložil „jako důkaz“ fotokopii zmiňovaného předvolání. Odvolací soud na tuto žádost zástupce žalovaného o odročení jednání ze dne 23.5.2006 žádným způsobem nereagoval. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 23.5.2006, bylo jednání zahájeno v 9.00 hodin a do protokolu konstatováno, že žalobce (jeho zástupce) ani žalovaný (jeho zástupce) se k jednání nedostavili (zápis do protokolu u zástupce žalovaného zní „nikdo – omluven“); poté, co pověřený člen senátu „sdělil obsah odvolání žalovaného na č.l. 53-54 a č.l. 57“, odvolací soud „po přerušení jednání a poradě senátu“ ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.
Ani obsah spisu ani odůvodnění napadeného rozhodnutí však neskýtají oporu pro závěr, že podmínky, za kterých mohl odvolací soud jednat v nepřítomnosti žalovaného (jeho zástupce), byly splněny. Chtěl-li odvolací soud v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. přes omluvu zástupce žalovaného a přes jeho žádost o odročení jednání ve věci jednat, musel učinit závěr o možnosti jednat (tudíž o neexistenci „důležitého důvodu“ pro odročení jednání) již na základě okolností známých mu v okamžiku, kdy rozhodoval o tom, zda jednat bude či nebude. Údaje, jimiž zástupce žalovaného odůvodnil svou žádost o odročení jednání (kolize s jiným úředním jednáním) a které - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 23.5.2006 - byly odvolacímu soudu v době rozhodování o této žádosti známy, přitom nepochybně představovaly důležitý důvod, pro který bylo nutné jednání před odvolacím soudem nařízené na den 23.5.2006 odročit. Protože žalovaný jako účastník řízení nebyl k jednání odvolacího soudu předvolán a tohoto se nezúčastnil, nemohl navrhnout, aby věc byla projednána bez přítomnosti jeho zástupce, ani nemohl překážku na straně stávajícího zástupce odstranit ukončením zastoupení, resp. nahrazením zástupcem jiným. Jestliže odvolací soud za těchto okolností věc projednal a rozhodl, odňal svým postupem žalovanému možnost jednat před soudem a zatížil tak odvolací řízení zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. Skutečnost, že řízení je postiženo touto vadou současně způsobuje, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je i důvodné [§241a odst. 2 písm. a), §242 odst. 3 o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku o věci samé není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. v tomto rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 10. července 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu