ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2663.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2663/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. d. v. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost vyloučení ze zemědělského družstva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 696/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2006 č.j. 9 Co 799/2005-329, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se přikazuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.12.1986 žalovaný sdělil žalobci, že sbor zástupců družstva rozhodl v souladu s ustanoveními §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 122/75 Sb., o zemědělském družstevnictví, a článku 17 odst. 1 písm. b) stanov družstva o jeho vyloučení z družstva. Porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce, přestože nepatřil mezi funkcionáře družstva oprávněné podle příkazu předsedy družstva č. 1/85 podepisovat objednávky, o své újmě vystavil objednávku č. 408573 a objednal jí kuchyňské linky údajně pro \"novostavby JZD\". Objednané linky u dodavatele převzal osobně a odvezl dne 29.5.1986, ovšem do svého rozestavěného rodinného domku, aniž mu \"vedení JZD\" dalo k něčemu takovému souhlas. Na kopii objednávky žalobce uvedl v rozporu se skutečností, že jí bude objednán materiál u Státního statku n.p. D.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho vyloučení z družstva je neplatné a že členství nadále trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 29.5.1986 mu předseda žalovaného ing. B. U. předal dvě objednávky na nákup materiálu ve Státním statku D. a \"PNP C.\". Na základě toho žalobce téhož dne jménem žalovaného objednal kuchyňský sektorový nábytek do svého rodinného domku s tím, že již předtím měl dohodnuto s vedoucím stavební výroby žalovaného J. H., že žalovaný v jeho rodinném domku provede \"finální\" truhlářské práce na zakázku včetně dodávky materiálu, což bude žalobci následně \"v globálu fakturováno\". Nakoupený nábytek žalobce složil ve svém rodinném domku, o čemž vyrozuměl skladníka stavebního materiálu L. H. a vedoucího stavební výroby J. H. Následně došlo mezi žalobcem a J. H. ke konfliktu, jehož výsledkem bylo, že J. H. práce v rodinném domě žalobce zakázal dokončit a odmítl jakoukoliv pomoc.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 18.12.1987 č.j. 7 C 2286/86-48 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 1.479,50 Kčs k rukám Krajského sdružení advokátů v P. Vycházel ze závěru, že žalobce neporušil družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že nebylo doloženo, že by další trvání členství žalobce ohrožovalo řádné plnění úkolů družstva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o neplatnost vyloučení žalobce z družstva zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 650,- Kčs a na náhradě nákladů odvolacího řízení 660,- Kčs, vše \"na účet\" býv. Krajského sdružení advokátů v Ú. L. Odvolací soud zjistil, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kterého se dopustil tím, že jako hlavní ekonom družstva odebral bez jakéhokoli vědomí a souhlasu nadřízených pracovníků na podkladě neoprávněně vypsané a podepsané objednávky dle vlastního výběru části kuchyňských linek v hodnotě 11.775,- Kčs, které poté odvezl do svého bydliště v M., kde je bez souhlasu nadřízených uskladnil, a následně učinil opatření, aby faktura byla proplacena družstvem, a s přihlédnutím k dalším důkazům dovodil, že vyloučení žalobce z družstva bylo provedeno v souladu s ustanovením §24 zákona č. 122/1975 Sb.
K návrhu na obnovu řízení, který žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 1.6.1992 č.j. 7 C 307/90-17 rozhodl tak, že \"obnova řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 2286/86 se povoluje\". Dovodil, že je dán důvod obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť rozsudky Okresního soudu v Děčíně ze dne 31.5.1988 č.j. 2 T 766/87-166 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.9.1988 č.j. 1 To 29/88-177, kterými byl žalobce odsouzen, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8.9.1989 sp. zn. 4 Tz 36/89 zrušeny a rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22.11.1991 č.j. 1 T 198/89-323, který nabyl právní moci dne 12.3.1992, byl žalobce obžaloby zcela zproštěn. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21.8.1992 č.j. 11 Co 325/92-26 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Po právní moci rozhodnutí o povolení obnovy řízení věc znovu projednal Krajský soud v Ústí nad Labem a usnesením ze dne 15.4.1993 č.j. 11 Co 478/92-98 zamítl návrh na změnu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení o obnově 690,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalobce je povinen zaplatit \"státu - Okresnímu soudu v Děčíně\" na náhradě nákladů řízení 311,- Kč. Po provedení dalších důkazů dospěl k závěru, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť vyloučení žalobce z družstva bylo provedeno platně; na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby, neboť hodnocením skutkového stavu trestním soudem není civilní soud vázán. K dovolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28.6.1994 č.j. 6 Cdo 25/94-120 uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť postupem odvolacího soudu, který v obnoveném řízení věc projednal v rozporu se zákonem v jediném stupni, byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně [§237 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.1995].
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 30.4.1996 č.j. 10 C 696/95-135 rozhodl, že \"rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18.12.1987 č.j. 7 C 2286/86-48 se nemění\"; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení \"čs. státu - Okresnímu soudu v Děčíně\" 911,- Kč a žalobci k rukám jeho zástupce 2.570,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek z dovolání ve výši 500,- Kč. Dospěl k závěru, že zakoupením nábytku pro svou osobní potřebu z družstevních prostředků žalobce porušil družstevní kázeň, nikoliv však zvlášť hrubým způsobem. Kromě toho ani žalovaný nenabídl důkazy o tom, jak by mohlo další trvání členství žalobce ohrožovat řádné plnění úkolů družstva. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.1.1997 č.j. 9 Co 691/96-145 toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně nesprávně ve věci samé rozhodl usnesením a nikoliv rozsudkem a že - dospěl-li k závěru, že původní rozsudek odvolacího soudu není správný - měl ve výroku rozhodnout o jeho změně.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 11.2.1997 č.j. 10 C 696/95-149 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení neplatnosti vyloučení žalobce z družstva se zamítá, změnil tak, že žalobě vyhověl; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení \"Českému státu - Okresnímu soudu v Děčíně\" 911,- Kč a žalobci k rukám jeho zástupce 3.145,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek z dovolání ve výši 500,- Kč. Po doplnění dokazování listinami obsaženými ve spise Okresního soudu v Mělníku zn. 1 T 198/89 vycházel ze zjištění, že žalobce se dohodl se stavební výrobou žalovaného na tom, že koupí z prostředků družstva kuchyňskou linku, která bude vedena jako stavební materiál, bude zabudována do domu žalobce a s dodávkou prací pak bude vyfakturována a zaplacena. Žalobce dne 29.5.1986 obdržel od předsedy žalovaného ing. U. dvě objednávky, na jejichž základě mu byly dodány kuchyňské linky, které uskladnil ve svém domě; o tom bylo informováno několik členů a pracovníků žalovaného. Faktura za nábytek byla zaplacena z prostředků družstva v maloobchodní ceně. Posléze došlo k nedorozumění mezi žalobcem a vedením družstva a bylo rozhodnuto, že stavební středisko pro žalobce přislíbené práce neprovede. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že zakoupením nábytku pro svou osobní potřebu z družstevních prostředků žalobce porušil družstevní kázeň, neboť byl nepochybně informován o možnosti půjčky na pořízení bytového zařízení z prostředků žalovaného a objednávku na kuchyňské linky nebyl oprávněn podepsat. Uvedené jednání žalobce však soud prvního stupně nepovažoval za porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při tomto hodnocení přihlédl k tomu, že u žalovaného \"panoval nepořádek\" v účetnictví a že družstvo \"nedisponovalo\" směrnicí o oběhu účetních dokladů, a zejména ke znaleckému posudku znalce v oboru ekonomika Dr. ing. J. M. pořízenému pro účely trestního řízení, který podle jeho názoru vyvrátil důkazy (především svědecké výpovědi, zejména výpověď ing. B. U.), jež vedly odvolací soud k závěru, že se žalobce dopustil \"finančních machinací\" bez vědomí nadřízených pracovníků a že kuchyňské linky byly objednány a dodány bez souhlasu vedení družstva. Soud prvního stupně též poukazoval na výpověď ing. B. U. v trestním řízení, podle níž předseda družstva byl již v létě 1986 informován o tom, že žalobce má ve svém domě uskladněny zakoupené kuchyňské linky, a tato skutečnost ho nepřekvapila.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21.4.1998 č.j. 9 Co 337/97-163 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh žalobce na změnu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti vyloučení z družstva; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o obnově a nákladů obnoveného řízení před soudy obou stupňů 2.840,- Kč \"na účet jeho právního zástupce advokáta. \", uložil žalobci povinnost \"nahradit České republice na účet Okresního soudu v Děčíně státem placené náklady řízení\" ve výši 311,- Kč a rozhodl, že \"ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek z dovolání zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen\". Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce neoprávněně nakládal s finančními prostředky družstva tím, že nakoupil pro svou potřebu kuchyňské linky z prostředků družstva, ačkoliv jako jeho hlavní ekonom měl uloženou odpovědnost za dodržování finanční a účetní kázně. Podle názoru odvolacího soudu je nerozhodné, že nebyl zjištěn úmysl žalobce se tímto jednáním obohatit a že později žalobce \"nechal převést pohledávku za nábytek na svůj účet\". Okolnost, že žalobce byl zproštěn obžaloby z trestného činu, kterého se měl dopustit jednáním, jež bylo i důvodem jeho vyloučení z družstva, neznamená, že by se žalobce tohoto jednání nedopustil, ale pouze to, že jeho jednání nebylo shledáno trestným. Důležité podle odvolacího soudu je, zda jednání žalobce bylo takové intenzity, že mohlo být ve své době považováno za zvlášť hrubé porušení družstevní kázně. Odvolací soud byl toho názoru, že neoprávněnou manipulaci s finančními prostředky družstva za situace, kdy jde o manipulaci družstevníkem, který je přímo odpovědný za dodržování finanční kázně, je třeba považovat za zvlášť hrubé porušení družstevní kázně. Toto hrubé porušení družstevní kázně nemůže být omlouváno tím, že bylo zjištěno, že v družstvu byl nepořádek, že se neprováděla řádná kontrola a že nebyly vypracovány řádné směrnice k nakládání s finančními prostředky; nelze přehlédnout, že žalobce byl hlavní ekonom družstva, který měl rovněž odpovídat za jeho řádný chod, zejména ve vztahu k finančním prostředkům. Podle názoru odvolacího soudu byla splněna i další podmínka pro platné vyloučení z družstva, tj. že další trvání členství by ohrožovalo řádné plnění úkolů družstva. Za situace, kdy družstevní kázeň porušoval vedoucí představitel družstva, by podle odvolacího soudu jeho další setrvání v družstvu mohlo ohrožovat morálku ostatních družstevníků a tím i řádné plnění úkolů družstva.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15.4.1999 č.j. 21 Cdo 2368/98-180 uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení není soud v občanském soudním řízení vázán a že na základě výsledků dokazování může dospět k závěru, že skutek, pro který byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, i když soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu žalovaným v dopise ze dne 1.12.1986, však nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud odvolacímu soudu v tomto směru vytknul, že ing. B.a U., předsedu žalovaného, který byl ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1988 a §31 odst. 1 písm. e) zákona č. 122/1975 Sb. ve znění zákona č. 111/1984 Sb. jeho statutárním orgánem, vyslechl v rozporu se zákonem nikoliv jako účastníka řízení, ale jako svědka, a že jeho výpovědi přikládal váhu svědecké výpovědi. V hodnocení důkazů odvolacím soudem tak nastal logický rozpor a výsledek tohoto hodnocení proto neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 8.3.2000 č.j. 9 Co 475/99-202 znovu rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že návrh žalobce na změnu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti vyloučení z družstva, se zamítá; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení o obnově a nákladů obnoveného řízení před soudy obou stupňů 3.740,- Kč \"na účet\" advokáta. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem ing. B. U.; po zjištění, že od roku 1993 již není statutárním zástupcem žalovaného, jej vyslechl jako svědka. Z výsledků dokazování opětovně dovodil, že žalobce neoprávněně objednal a z finančních prostředků družstva nechal zaplatit kuchyňskou linku, kterou odvezl do svého rodinného domu a \"teprve se značnou časovou prodlevou nechal částku představující hodnotu objednaného a dodaného zboží převést na svůj účet\". Tímto svým jednáním žalobce porušil družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem; při hodnocení míry intenzity porušení družstevní kázně odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce jako hlavní ekonom družstva měl dbát o jeho řádné hospodaření a dodržování finanční a účetní kázně. Podle názoru odvolacího soudu byla splněna i další podmínka pro platné vyloučení z družstva, tj. že další trvání členství by ohrožovalo řádné plnění úkolů družstva. Žalobce se porušení družstevní kázně dopustil jako vedoucí pracovník družstva a \"za situace, kdy se po ostatních družstevnících vyžadovalo řádné plnění úkolů\", by jeho další setrvání v družstvu mohlo \"ohrožovat morálku\" ostatních družstevníků a tím i řádné plnění úkolů celého družstva.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22.11.2001 č.j. 21 Cdo 2678/2000-219 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co odmítl námitku žalobce, že by odvolací soud nepřihlédl ke skutkovým zjištěním Okresního soudu v Mělníku učiněným v jeho rozsudku ze dne 22.11.1991 č.j. 1 T 198/89-323 a co v tomto směru odkázal na své předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 15.4.1999 č.j. 21 Cdo 2368/98-180), dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že ing. B. U. opět vyslechl jako svědka a že jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi. Má-li být totiž soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu organizace - právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato organizace, může být o okolnostech, které se týkají této organizace a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vždy vyslechnuta jen jako účastník řízení, a to samozřejmě i tehdy, je-li výslech prováděn v době, kdy již není tímto statutárním orgánem. Dovolací soud uzavřel, že skutkové zjištění odvolacího soudu jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 občanského soudního řádu a že napadené usnesení založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 22.4.2003 č.j. 9 Co 233/2002-239 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.2.1997 č.j. 10 C 696/95-149 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na právní názor dovolacího soudu uložil soudu prvního stupně, aby \"opětovně vyslechl ing. B. U., a to jako účastníka řízení, a aby zhodnotil tento důkaz odpovídajícím způsobem a všechny dosavadní důkazy podle ust. §132 občanského soudního řádu\".
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-253 ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-256 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení neplatnosti vyloučení žalobce z družstva se zamítá, změnil tak, že vyloučení žalobce z družstva ze dne 1.12.1986 je neplatné a členský poměr žalobce trvá dále; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.831,- Kč k rukám advokátky. Poté, co vyslechl bývalého předsedu žalovaného Ing. B. U. jako účastníka a co provedl další důkazy, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že \"žalobce se dopustil porušení družstevní kázně, když si pro svou osobní potřebu nakoupil nábytek z družstevních prostředků, využil nepořádku v účetnictví družstva a podepsal sám objednávku, a podílel se na nepořádku v účetnictví\", a že předseda družstva Ing. B. U. jako žalobcův nadřízený \"nekontroloval jeho činnost, předal žalobci dvě nevyplněné objednávky, aniž by se zajímal, jak s nimi bylo naloženo, nejpozději v září 1986 věděl o zakoupených kuchyňských linkách, které nebyly proplaceny\". Vzhledem k tomu, že \"situace v družstvu umožnila žalobci porušení pracovní kázně\" a že žalovaný \"v průběhu řízení nespecifikoval a ani nenabídl důkazy o tom, jak mohlo další trvání členství žalobce při převedení na jinou funkci ohrožovat řádné plnění úkolů družstva\", soud prvního stupně uzavřel, že vyloučení žalobce z družstva se \"z tohoto pohledu jeví jako nepřiměřeně přísné opatření za porušení družstevní kázně\" a že tedy žalobce neporušil družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §24 odst.1 písm.b) zákona č. 122/1975 Sb. Jeho vyloučení z družstva je proto neplatné a členský poměr nadále trvá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - poté, co usnesením ze dne 12.7.2005 č.j. 9 Co 705/2004-293 změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.7.2004 č.j. 10 C 696/95-273 o odmítnutí odvolání žalovaného pro opožděnost tak, že se odvolání neodmítá - usnesením ze dne 25.4.2006 č.j. 9 Co 799/2005-329 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na změnu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73 o určení neplatnosti vyloučení žalobce z družstva a dalšího trvání jeho členského poměru v družstvu, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení \"o obnově a obnoveného řízení\" před soudy obou stupňů 15.932,80 Kč \"na účet\" advokáta. Poté, co doplnil dokazování zopakováním \"listinného důkazu - zápisu ze schůze Sboru zástupců členské schůze JZD v M. konané dne 28.11.1986\", odvolací soud dovodil, že \"okresní soud neměl pochybnost o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto ve vyloučení z družstva, porušil družstevní kázeň\", že však \"náležitě nepřihlédl k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení družstevní kázně\". Podle názoru odvolacího soudu \"bylo nutno přihlédnout především k funkci, kterou žalobce vykonával a ze které vyplývalo, že především on, jako hlavní ekonom družstva, který měl i patřičné odborné vzdělání, měl dbát na řádné nakládání s finančními prostředky družstva a měl se vyvarovat jakýchkoli úkonů, které by ho mohly zpochybňovat jako hlavního garanta dodržování finanční kázně v družstvu\". Jednání žalobce \"nelze zlehčovat tím, že v družstvu byl nepořádek, že nebyl dostatečně kontrolován a že celá situace v družstvu mu umožnila porušení družstevní kázně\", neboť \"jde o závažnější pochybení, nežli kdyby se obdobného porušení družstevní kázně dopustil řadový člen družstva\"; ve vztazích mezi členy družstva (kteří mají společný zájem na výsledcích hospodaření družstva se společnými prostředky) je třeba, aby \"panovala důvěra ve spolehlivost a poctivost družstevníka, který je přímo odpovědný za nakládání s finančními prostředky\". Odvolací soud uzavřel, že žalobcovo jednání nelze \"hodnotit jinak než jako zvláště hrubé porušení družstevní kázně\". Podle odvolacího soudu byla \"splněna i další podmínka pro vyloučení z družstva - že by další trvání jeho členství ohrožovalo řádné plnění úkolů družstva\"; v této souvislosti muselo být přihlédnuto k tomu, že podle zápisu \"ze schůze družstevníků, konané před vyloučením žalobce z družstva, nebyly pochybnosti mezi družstevníky, že žalobce má opustit družstvo, že v jeho práci ztratili důvěru a že nesouhlasí s tím, aby v družstvu zůstal v jakékoliv funkci\", z čehož vyplývá, že žalobcovo \"setrvání v družstvu by mohlo mít negativní vliv na další plnění úkolů, které by byly kladeny na družstevníky, kteří by mohli poukazovat na to, že členství a tím i výhody členství v družstvu byly zachovány členu družstva, který se dopustil zvlášť hrubého porušení družstevní kázně\". Vyloučení žalobce z družstva ze dne 1.12.1986 tedy splňuje \"všechny náležitosti po formální i materiální stránce stanovené zákonem\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného usnesením, ačkoliv měl správně vydat rozhodnutí ve formě rozsudku, což se projevilo v tom, že \"v odůvodnění písemného vyhotovení usnesení absentují základní povinné náležitosti obsahu rozsudku (soud neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů, ani tyto důkazy ve svém rozhodnutí neuvedl)\", že o odvolání rozhodoval \"místně nepříslušný\" Krajský soud v Ústí nad Labem a \"místně nepříslušný senát JUDr. B. G.\", i když podle rozvrhu práce pro rok 2004 o něm měl rozhodnout Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec a \"jeho soudní oddělení 29\", že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo ve skutečnosti opožděné a nesprávné posouzení této otázky v usnesení odvolacího soudu ze dne 12.7.2005 č.j. 9 Co 705/2004-293 \"nemůže být žalobci na újmu\" a že odvolací soud provedl důkaz zápisem ze schůze Sboru zástupců JZD v M. ze dne 28.11.1986, ačkoliv dosud (před vydáním rozsudku soudu prvního stupně) nebyl proveden a jeho provedení \"z vlastní iniciativy\" odvolacího soudu bylo \"v přímém rozporu s ustanovením §205a občanského soudního řádu\". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní posouzení pojmu \"porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem\" podle ustanovení §24 odst.1 písm.b) zákona č. 122/1975 Sb. \"koresponduje s důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\", ačkoliv se \"působnost zákoníku práce na členský a ani na pracovní vztah žalobce a žalovaného nevztahovala\" a \"práva a povinnosti člena družstva nelze zúžit pouze na pracovněprávní vztah\". Podle názoru žalobce nemůže být platné jeho vyloučení z družstva také proto, že byl členem Sboru zástupců družstva a že Sbor zástupců nebyl oprávněn \"vydat rozhodnutí (byť i většinové), že se zbaví sám své části, třeba odvoláním či vyloučením družstevníků zvolených do Sboru zástupců\", jakož i z důvodu, že o jeho vyloučení bylo rozhodnuto po uplynutí tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení §24 odst.2 zákona č. 122/1975 Sb., neboť o důvodu vyloučení \"kompetentní funkcionáři družstva věděli bezprostředně poté, kdy k němu mělo dojít, tedy ještě v květnu 1986\". Žalobce dále dovozuje, že nemá oporu v provedeném dokazování zjištění soudů, podle kterého žalobce \"neměl právo k podpisu nákupu\", neboť mělo být omezeno pouze na 9 funkcionářů družstva, mezi něž žalobce nepatřil, žalobce neoprávněně nakládal s kuchyňskými linkami, když žalované družstvo \"žádnou novostavbu bytových jednotek nemělo a ani nezařizovalo\", a \"finanční částka za nakoupené kuchyňské linky ve výši 11.755,- Kč nebyla - jak \"kontrolní orgán\" dne 11.11.1986 údajně zjistil - evidována v účetnictví družstva, poukazuje na zjištění vyplývající ze žalobcova trestního stíhání a na rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22.11.1991 č.j. 1 T 198/89-323 a dospívá k závěru, že výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 občanského soudního řádu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc přikázal k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni, neboť \"nabyl dojmu, že není možné uvedený spor před Krajským soudem v Ústí nad Labem prakticky ukončit\", a v řízení došlo \"opětovně k závažným vadám\".
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto či zamítnuto. Námitky žalobce proti napadenému rozhodnutí považuje za \"ryze účelové a vykonstruované\" a souhlasí se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že veškeré důkazy byly provedeny v souladu se zákonem, že soud z nich vyvodil správná skutková zjištění a věc řádně právně kvalifikoval. Žalobcovy námitky odmítl žalovaný dále s tím, že napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti, které vyžaduje zákon i pro rozsudek, že \"zmeškání odvolací lhůty ze strany žalovaného\" bylo již soudem pravomocně vyřešeno a že místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne ve věci samé jednat, později jen tehdy, k námitce účastníka a je-li uplatněna při prvním úkonu, což žalobce neučinil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo sice vydáno po 1.4.2005 (dne 25.4.2006), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 4.11.2003 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.b), §238 odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Názor žalobce, podle kterého měl odvolací soud rozhodnout o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-253 ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-256 ve věci samé rozsudkem, není správný. Soudy v posuzovaném případě projednávaly a rozhodovaly věc poté, co byla povolena obnova řízení podaná proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73. Z ustanovení §235h odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že soud v řízení po pravomocném povolení obnovy řízení buď usnesením zamítne návrh na změnu napadeného rozhodnutí, shledá-li je věcně správným, nebo je svým rozhodnutím změní (a v takovém případě nové rozhodnutí nahradí původní rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci má být rozhodnuto jinak než v napadeném rozsudku odvolacího soudu ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73, rozhodl ve věci v souladu se zákonem formou rozsudku. Odvolací soud oproti tomu shledal napadené rozhodnutí (rozsudek odvolacího soudu ze dne 22.12.1988 č.j. 11 Co 142/88-73) věcně správným a v souladu s ustanovením §235h odst.1 větou druhou o.s.ř. rozhodl v obnoveném řízení usnesením; na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §223 o.s.ř., neboť v tomto případě má při určení formy rozhodnutí odvolacího soudu \"přednost\" speciální ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř. Ostatně, forma rozhodnutí - i kdyby byla odvolacím soudem použita chybně - nemohla mít v projednávané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, platí stejné požadavky jako pro odůvodnění rozsudku (srov. §169 odst.4 o.s.ř., který platí podle ustanovení §211 o.s.ř. i pro odvolací řízení), a ani jinak není způsobilá ovlivnit meritorní výsledek řízení.
Námitka dovolatele o tom, že ve věci rozhodl u odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §36 odst.2 o.s.ř. jiný senát, než který určoval rozvrh práce, nepřestavuje podle svého obsahu zpochybnění \"místní příslušnosti\" odvolacího soudu [okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, neurčují zákonem předepsaná pravidla \"místní příslušnosti\", ale rozvrh práce - srov. §42 odst.1 písm.b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], ale uplatnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.1 písm.f) o.s.ř., neboť soud byl (měl být podle tvrzení žalobce) nesprávně obsazen. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 však zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2006) a představují předmět žaloby pro zmatečnost.
Otázku případné opožděnosti odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-253 ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-256 nelze nyní (v dovolacím řízení) řešit. Bylo totiž o ní rozhodnuto pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 12.7.2005 č.j. 9 Co 705/2004-293, které je závazné pro oba účastníky a všechny soudy, a nemůže být tedy posuzována znovu (srov. §159a odst.1, 4 a 5 o.s.ř.).
Důvodná není ani námitka o tom, že by odvolací soud provedl při jednání dne 20.4.2006 nově, v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř., důkaz zápisem ze schůze Sboru zástupců JZD v M. ze dne 28.11.1986. Žalobce totiž přehlédl, že důkaz tímto zápisem byl proveden - jak vyplývá z obsahu spisu - již v původním řízení (při jednání u odvolacího soudu dne 27.10.1988); zopakování tohoto důkazu v obnoveném řízení u odvolacího soudu proto nic nebránilo.
Projednávanou věc samou je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný vyloučil žalobce ze zemědělského družstva v prosinci 1986 - posuzovat podle ustanovení tehdy platného zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění zákona č. 111/1984 Sb. (dále jen \"zákona o zemědělském družstevnictví\").
Členská schůze může vyloučit člena ze zemědělského družstva pouze tehdy, porušil-li opětovně hrubým způsobem družstevní kázeň a dříve uložené kárné opatření nevedlo k nápravě nebo porušil-li družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a když by další trvání jeho členství ohrožovalo řádné plnění úkolů zemědělského družstva [§24 odst. 1 písm. b) zákona o zemědělském družstevnictví].
Členská schůze může rozhodnout o vyloučení člena zemědělského družstva pouze do tří měsíců ode dne, kdy zemědělské družstvo zjistilo důvod k vyloučení, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (§24 odst. 2 zákona o zemědělském družstevnictví); je-li jednání člena zemědělského družstva, v němž lze spatřovat důvod k vyloučení podle §24 odst.1 písm.b) zákona o zemědělském družstevnictví předmětem šetření jiného orgánu, počíná lhůta tří měsíců uvedená v §24 odst.2 zákona o zemědělském družstevnictví dnem, kdy se zemědělské družstvo dozvědělo o výsledku tohoto šetření (§24 odst.3 zákona o zemědělském družstevnictví).
Nesouhlasí-li člen zemědělského družstva s rozhodnutím členské schůze o vyloučení, může do 30 dnů od jeho doručení podat u soudu návrh na určení, že vyloučení je neplatné (§24 odst.5 zákona o zemědělském družstevnictví).
V zemědělském družstvu s velkým počtem členů, v němž členská schůze zvolila sbor zástupců, má sbor zástupců práva členské schůze s výjimkou volby, popřípadě odvolání orgánů zemědělského družstva, přijímání stanov a pracovního řádu zemědělského družstva, schvalování účetních uzávěrek a rozhodování o sloučení, rozdělení anebo zániku zemědělského družstva (§29 zákona o zemědělském družstevnictví).
I když se zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nevztahoval na členství v zemědělském družstvu, je zřejmé, že problematika vyloučení ze zemědělského družstva podle ustanovení §24 odst.1 zákona o zemědělském družstevnictví byla obdobná problematice okamžitého zrušování pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 zákoníku práce (srov. též Zprávu o rozhodování soudů ve věcech týkajících se zemědělskodružstevních vztahů a ve věcech souvisících se zemědělskou půdou, schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.6.1979 sp. zn. Cpj 186/78, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980); při řešení problematiky vyloučení ze zemědělského družstva lze proto obdobně užít také judikaturu soudů ve věcech okamžitého zrušení pracovního poměru s pracovníkem (zaměstnancem) podle zákoníku práce, samozřejmě s respektováním rozdílů mezi oběma zákony.
S názorem žalobce, že sbor zástupců žalovaného ho nebyl, jako \"svého člena\", oprávněn vyloučit ze zemědělského družstva, nelze souhlasit. Z ustanovení §29 zákona o zemědělském družstevnictví je nepochybné, že sbor zástupců měl, s výjimkami v něm uvedenými, práva (působnost) členské schůze; protože vylučování členů ze zemědělského družstva z působnosti sboru zástupců nebylo vyloučeno, byl sbor zástupců, zvolený v zemědělském družstvu s velkým počtem členů, oprávněn (vedle členské schůze) přistoupit k vyloučení člena z družstva podle ustanovení §24 odst.1 zákona o zemědělském družstevnictví. Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat tvrzením, že by se sbor zástupců tímto způsobem \"mohl zbavit své části\" jemu \"nepohodlné\", neboť soudnímu přezkumu podle ustanovení §24 odst.5 zákona o zemědělském družstevnictví podléhala jak rozhodnutí členské schůze, tak i rozhodnutí sboru zástupců o vyloučení ze zemědělského družstva.
Žalobce zpochybňuje včasnost svého vyloučení z družstva tvrzením, že o důvodu vyloučení \"kompetentní funkcionáři družstva věděli bezprostředně poté, kdy k němu mělo dojít, tedy ještě v květnu 1986\". Z ustanovení §24 odst.2 zákona o zemědělském družstevnictví vyplývá, že pro počátek běhu lhůty tří měsíců nebylo podstatné, kdy se družstvo o důvodu vyloučení dozvědělo, ale kdy družstvo důvod zjistilo, tedy že tříměsíční lhůta k vyloučení člena z družstva běží až ode dne, kdy byl důvod vyloučení zjištěn (kdy tu zemědělské družstvo mělo jistotu v běžném smyslu slova, nikoliv jen vědomost či pouhé podezření o důvodu k vyloučení člena z družstva), což zpravidla nebylo možné bez vyjádření dotčeného člena k důvodu vyloučení (srov. též právní názor vyslovený k výkladu ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 o počátku běhu lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.6.1975 sp. zn. 5 Cz 29/75, který byl uveřejněn pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977). Okolnost, kdy se zemědělské družstvo (\"kompetentní funkcionáři družstva\") dozvědělo o důvodu vyloučení žalobce z družstva, je pro počátek běhu lhůty podle ustanovení §24 odst.2 zákona o zemědělském družstevnictví, tedy v projednávané věci právně nerozhodná.
Družstevní kázní se rozumělo \"uvědomělé plnění úkolů a povinností, které pro každého člena družstva vyplývají z jeho členství v družstvu, zejména pak v souvislosti s jeho účastí na společné práci, na řízení a správě družstva a na společenské činnosti družstva\" (§60 odst.1 zákona o zemědělském družstevnictví); nedílnou součástí družstevní kázně byla \"pracovní kázeň a ochrana socialistického vlastnictví\" (§60 odst.3 zákona o zemědělském družstevnictví). Mělo-li být porušení družstevní kázně právně postižitelné jako důvod k vyloučení ze zemědělského družstva, muselo být členem zemědělského družstva zaviněno (alespoň z nedbalosti) a muselo dosahovat určitý stupeň intenzity. Důvodem k vyloučení ze zemědělského družstva bylo buď opětovné porušení družstevní kázně hrubým způsobem, jestliže dříve uložené kárné opatření nevedlo k nápravě, nebo porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem, obojí za podmínky, že by další trvání členství ohrožovalo řádné plnění úkolů zemědělského družstva.
Zákon o zemědělském družstevnictví nedefinoval, co je třeba rozumět pod pojmy \"porušení družstevní kázně hrubým způsobem\" a \"porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem\"; jejich vymezení tedy přenechával v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Při zkoumání intenzity porušení družstevní kázně soud přihlížel zejména k osobě člena, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a jiných členských povinností, k době a situaci, v níž došlo k porušení družstevní kázně, k míře zavinění člena, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností člena, k důsledkům porušení družstevní kázně pro družstvo, k tomu, zda svým jednáním člen způsobil družstvu škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti vyloučení ze zemědělského družstva odpovídalo tomu, zda po družstvu lze spravedlivě požadovat, aby členství u něj nadále trvalo.
Žalovaný přistoupil k vyloučení žalobce ze zemědělského družstva - jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 1.12.1986 - proto, že žalobce vystavil objednávku č. 408573 a objednal jí kuchyňské linky údajně pro novostavby JZD \"o své újmě\" a ačkoliv \"nepatřil mezi funkcionáře družstva oprávněné podle příkazu předsedy družstva č. 1/85 podepisovat objednávky\" a že objednané kuchyňské linky u dodavatele převzal a odvezl do svého rozestavěného rodinného domku \"bez souhlasu vedení JZD\". Žalobce nepopírá, že by kuchyňské linky objednal nebo že by objednané kuchyňské linky odvezl do svého rodinného domku, od počátku řízení však tvrdí, že k objednání kuchyňských linek byl oprávněn a že vše učinil s vědomím \"vedení JZD\", zejména předsedy JZD Ing. B. U., vedoucího stavební výroby J. H. a skladníka stavebního materiálu L. H., neboť žalovaný měl v jeho rodinném domku provést \"finální\" truhlářské práce na zakázku včetně dodávky materiálu, což mu měl \"následně fakturovat\". Za této situace bylo pro závěr, zda žalobce porušil družstevní kázeň, popřípadě jakou dosáhlo porušení družstevní kázně intenzitu, rozhodující především zjištění, zda žalobce byl jako \"hlavní ekonom JZD\" oprávněn \"podepisovat objednávky\", zda žalobce objednal kuchyňské linky \"o své újmě\" (bez vědomí příslušných vedoucích funkcionářů žalovaného) a zda převzaté kuchyňské linky umístil do svého rozestavěného domu \"bez souhlasu vedení JZD\" (tedy bez souhlasu příslušných vedoucích funkcionářů žalovaného). Je současně nepochybné, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že žalobce porušil jednáním popsaným v dopise žalovaného ze dne 1.12.1986 družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem, měl za řízení před soudy žalovaný.
Žalobce soudům důvodně vytýká, že jejich skutkové zjištění ve výše uvedeném směru a vyúsťující v závěr, podle kterého se dopustil jednání popsaného v dopise žalovaného ze dne 1.12.1986, nemá oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že žalobce - i když byl \"hlavním ekonomem JZD\" - nebyl oprávněn za žalovaného \"podepisovat objednávky, zpochybňují zejména za řízení najevo vyšlé skutečnosti, že žalobce měl podle výpisu z podnikového rejstříku za žalovaného \"podpisové právo\" a že mu předseda družstva Ing. B. U. předal dva nevyplněné objednávkové listy, čímž sám nerespektoval příkaz předsedy družstva č. 1/85. Nebylo proto možné spolehlivě uzavřít, že by žalobce nebyl oprávněn za žalovaného \"podepisovat objednávky\".
Při zjišťování toho, zda žalobce objednal kuchyňské linky \"o své újmě\" a zda převzaté kuchyňské linky umístil do svého rozestavěného domu \"bez souhlasu vedení JZD\", bylo mimo jiné významné, že výpověď předsedy družstva Ing. B. U. (pro objasnění těchto otázek nepochybně rozhodující důkaz) jednak vykazuje značné rozpory (obsahové rozdíly, které vedle sebe nemohou obstát), jednak ji lze hodnotit toliko jako výpověď účastníka řízení, a že výpovědi soudem vyslechnutých svědkyň Ing. A. N., H. K. a M. K. pro věc z uvedeného pohledu nic nepřinesly. Současně nelze opomenout, že v původním řízení (při jednání u soudu prvního stupně dne 29.4.1987 a při jednání před odvolacím soudem) byla kromě Ing. B. U. vyslechnuta řada osob, aniž by z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zřejmé, jak byly tyto výpovědi hodnoceny a jaké poznatky z nich byly případně získány.
V předchozím rozhodnutí vydaném v projednávané věci (v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999 č.j. 21 Cdo 2368/98-180) dovolací soud vyložil, že zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení není soud v občanském soudním řízení vázán a že na základě výsledků dokazování může dospět k závěru, že skutek, pro který byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, i když soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Uvedené však nelze vykládat na druhé straně tak, že by poznatky, které vyšly o věci v trestním řízení najevo, neměly (nemohly mít) v občanském soudním řízení jakýkoliv význam. Naopak, jednotlivými výpověďmi a doklady z trestního řízení je třeba provést v občanském soudním řízení důkaz podle ustanovení §129 odst.1 o.s.ř. a při zjišťování skutkového stavu k nim přihlížet, i když soud samotným výsledkem trestního řízení (zprošťujícím rozsudkem) není vázán. Soudy v projednávané věci však poznatky z trestního řízení vedeného proti žalobci - jak vyplývá z obsahu spisu - prakticky nevyužily a omezily se pouze na uvedení jeho výsledku.
Vzhledem k tomu, že soudy - jak vyplývá z výše uvedeného - při zjišťování skutkového stavu vzaly jednak v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jednak pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a za přihlédnutí k tomu, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že žalobce porušil jednáním popsaným v dopise žalovaného ze dne 1.12.1986 družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem, měl za řízení před soudy žalovaný, nemůže být podložený závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobce vytýkaného jednání dopustil, přičemž dosáhlo nejvyšší intenzity porušení družstevní kázně, a to zvlášť hrubým způsobem.
Odvolací soud navíc nevzal náležitě v úvahu, že soud prvního stupně sice \"neměl pochybnost o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto ve vyloučení z družstva, porušil družstevní kázeň\", že však žalobě vyhověl, když své rozhodnutí založil na závěru, že žalobcovo jednání nedosáhlo intenzity porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem. Dospěl-li odvolací soud oproti tomu k závěru, že se jednalo o porušení družstevní kázně zvlášť hrubým způsobem, měl přihlédnout také k tomu, že žalobce nebyl legitimován k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-253 ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2003 č.j. 10 C 696/95-256 (žalobci bylo tímto rozhodnutím ve věci samé vyhověno), i kdyby nesouhlasil se závěrem, že vůbec porušil družstevní kázeň; za této situace se odvolací soud neměl spokojit s tím, že soud prvního stupně \"neměl pochybnost o tom, že žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto ve vyloučení z družstva, porušil družstevní kázeň\", ale měl se sám zabývat (s přihlédnutím k námitkám žalobce uplatněným v dosavadním řízení) také tím, zda takový závěr je vůbec podložen výsledky dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť z dosavadních výsledků dokazování nelze mít za prokázané, že by žalobce jednáním uvedeným v dopise ze dne 1.12.1986 zaviněně porušil družstevní kázeň zvlášť hrubým způsobem; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst.2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Dovolací soud současně přihlédl k tomu, že v dosavadním řízení před odvolacím soudem došlo k závažným vadám, a dovodil, že potřeba náležitého projednání věci v novém odvolacím řízení vyžaduje, aby se věcí dále zabýval jiný odvolací soud; podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §221 odst.3 o.s.ř. proto rozhodl, že věc se přikazuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu