ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2710.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2710/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PaedDr. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a o. g., s.r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 265/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006 č.j. 16 Co 145/2006-38, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.9.2005 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že u ní došlo „k důležité organizační změně“ spočívající v přemístění sídla, žalobce však se změnou svého místa výkonu práce neprojevil souhlas a žalovaná dále neměla možnost jej ve sjednaném místě výkonu práce ani v místě žalobcova bydliště zaměstnávat.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná mu dopisem žalované ze dne 20.9.2005 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle něj nebyl splněn jeden z předpokladů rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce - skutečnost, že se zaměstnanec stal v důsledku přemístění zaměstnavatele nadbytečným. Tím, že žalovaná změnila své sídlo v rámci města F.-M., nedošlo na její straně „k jakékoliv změně v počtu nebo struktuře zaměstnanců“. Zdůraznil, že k přestěhování žalované došlo již v roce 2003, pracovní poměr se žalobcem však žalovaná rozvazuje až s odstupem dvou let, přičemž nerespektuje skutečnost, že soud již dříve určil jak neplatnost výpovědi z června 2003 pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tak neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně z měsíce září 2003, a od září 2003 žalobci nepřiděluje práci, nevyplácí mu mzdu ani náhradu mzdy.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 11.1.2006 č.j. 8 C 265/2005-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „k rukám právního zástupce na nákladech řízení částku 6.218,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že výpověď ze dne 20.9.2005 je platným právním úkonem jak po formální stránce, tak i po stránce hmotněprávní. Uvedl, že žalovaná neměla a nemá možnost žalobce zaměstnávat v místě sjednaném jako místo výkonu práce nebo v jeho bydlišti, neboť „je zřejmé“, že žalovaná svůj předmět činnosti na původní adrese F.-M., nevykonává, a nevykonává jej ani v O., která je místem bydliště žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod dle ustanovení §46 odst. 1 písm b) zák. práce je naplněn již tehdy, když dojde k přemístění zaměstnavatele, v důsledku čehož nemá dále možnost zaměstnávat zaměstnance ve sjednaném místě výkonu práce, ani v místě jeho bydliště; neztotožnil se tak s názorem žalobce, že jedním z předpokladů rozvázání pracovního poměru z tohoto důvodu je nadbytečnost zaměstnance a shrnul, že „poté, co došlo ke změně jeho sídla, žalovaná opakovaně žalobci navrhovala změnu pracovní smlouvy reagující na toto přemístění zaměstnavatele, žalobce tyto návrhy neakceptoval, a žalovaná za této situace neměla jinou možnost, než dát žalobci výpověď“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.5.2006 č.j. 16 Co 145/2006-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „na nákladech odvolacího řízení částku 6.629,- Kč k rukám advokáta“. V daném případě „je nesporné“, že žalobce měl sjednáno místo výkonu práce ve F.-M. Po přestěhování žalované do F.-M., žalobce odmítl podepsat dodatek k pracovní smlouvě; „na této nesporné skutečnosti nic nemohou změnit subjektivní důvody, proč tak žalobce neučinil“. Podle názoru odvolacího soudu „nic nebránilo žalobci podepsat dohodu o změně místa výkonu práce“. Jestliže by se měl soud zabývat tím, zda žalobce vedle toho obdržel nabídku „takové pracovní pozice“, která odpovídala jeho odborné kvalifikaci, „zabýval by se skutečností, která nebyla uvedena jako výpovědní důvod ve výpovědi“. Neakceptoval ani námitku žalobce, že „žalovaná jen fakticky mění důvod ukončení pracovního poměru“, neboť sice výpovědní důvod uvedený v jedné výpovědi nelze měnit, ale „nic nebrání žalovanému dát žalobci několik výpovědí třeba i ze stejných důvodů“. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce, a zdůraznil, že „je zcela pochopitelný postoj žalované, která rozvázala pracovní poměr s žalobcem až poté, co bylo pravomocně určeno, že předcházející rozvázání pracovního poměru jsou neplatná“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c). Namítal, že právní závěr o platnosti posuzované výpovědi je nesprávný, protože podle jeho názoru je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce skutečnost, že ke skončení pracovního poměru došlo „až po uplynutí značné doby od vzniku podmínek pro skončení pracovního poměru“. Uvedl, že oprávněným zájmem každého zaměstnance je, aby mu zaměstnavatel přiděloval práci a vyplácel mzdu. Nastanou-li podmínky pro skončení pracovního poměru, a zaměstnavatel se rozhodne se zaměstnancem skončit pracovní poměr, musí respektovat oprávněné zájmy zaměstnance a přistoupit ke skončení pracovního poměru v přiměřené lhůtě, jinak nastává stav, kdy zaměstnavatel může z určitého důvodu ukončit pracovní poměr v podstatě kdykoliv, bez ohledu na legitimní očekávání zaměstnance ohledně dalšího trvání pracovního poměru, nebo jeho skončení. Podle názoru žalobce dále „nelze dohodu o změně místa výkonu práce oddělovat od dohody o další podstatné náležitosti pracovněprávního vztahu, tedy druhu vykonávané práce“. V případě, kdyby postupoval způsobem, který „naznačuje“ odvolací soud, „nutně“ by mezi ním a zaměstnavatelem došlo k dalšímu pracovněprávnímu sporu. Žalobce zastává názor, že změnou sídla žalovaná neztratila možnost jej zaměstnávat, a že výpovědí z 20.9.2005 žalovaná „fakticky jen mění důvod ukončení pracovního poměru z roku 2003“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 21.8.2000 a jejího dodatku ze dne 1.1.2001 jako „učitel všeobecných předmětů“ s místem výkonu práce „F.-M.“. Ke dni 25.8.2003 došlo k přemístění žalované „na adresu“ F.-M.; „dodatek č. 3 k pracovní smlouvě“, kterým se pracovní smlouva mění tak, že „obchodní firma zaměstnavatele zní: Č. a o. g., s.r.o.“, že místem výkonu práce je „F.-M.“ s tím že „v ostatním zůstává pracovní smlouva ze dne 21.8.2000 nezměněna“, žalobce odmítl podepsat. Žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce - „poněvadž se změnou místa výkonu práce neprojevil souhlas“ – dopisem ze dne 20.9.2005.
V posuzovaném případě odvolací soud za tohoto stavu řešil právní otázku, zda výkon subjektivního práva žalované spočívající ve skutečnosti, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce představuje zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu (žalobce) ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že výpověď byla dána dne 20.9.2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce (ve znění od 1.1.2001), nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedeného právního názoru důsledně vycházely. Ve smyslu tohoto názoru by jednání žalované bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatel) tím, že po skončení předchozích soudních sporů mezi účastníky o neplatnost výpovědi ze dne 24.6.2003 a okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.9.2003, se rozhodla dát žalobci výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce, sledovala především poškození žalobce. I když důsledkem tohoto postupu bylo, že žalovaná dávala tuto výpověď s delším časovým odstupem, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) učinila tento projev směřující ke skončení pracovního poměru v přímém úmyslu žalobce poškodit, a že dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. rozvázání pracovního poměru, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se podává, že za situace, kdy již nemohla přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce] v dohodnutém místě výkonu práce (přemístění se netýkalo toliko její části), a kdy tento stav trval v důsledku postoje žalobce bez přerušení trvale, žalovaná toliko využila svého oprávnění jednostranně rozvázat pracovní poměr, a že okolnost, že se tak stalo vzhledem k situaci nastalé mezi účastníky s časovým odstupem, je spíše nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, a nikoli zneužitím výkonu jejího práva rozvázat se zaměstnancem ze zákonem stanovených důvodů pracovní poměr. Dospěl-li odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně) k závěru, že žalované – za situace, kdy došlo ke změně jejího sídla a kdy žalobce její návrhy „reagující na toto přemístění“ opakovaně neakceptoval - nelze vytýkat postup v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.
Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce daná žalobci dopisem žalované ze dne 20.9.2003 je neplatným právním úkonem, řešil odvolací soud – jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – právní otázku, zda jsou splněny předpoklady existence tohoto výpovědního důvodu (žalobce ostatně jeho závěr, že byly splněny „veškeré formální podmínky“ platné výpovědi v dovolání ani nenapadá). Za daného skutkového stavu, kdy odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná v době dání předmětné výpovědi v důsledku svého přemístění nemohla žalobci přidělovat práci „učitele všeobecných předmětů“ v místě sjednaném pracovní smlouvou, byl pro rozhodnutí určující závěr, že byla splněna podmínka platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce. Námitka dovolatele o tom, že případnou dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (§36 odst. 1 zák. práce) ohledně místa výkonu práce „nelze oddělovat od dohody o další náležitosti pracovněprávního vztahu, tedy druhu vykonávané práce“, nepřihlíží náležitě k tomu, že z hlediska splnění předpokladů výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce se nejedná o to že zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat druh práce podle pracovní smlouvy, nýbrž o to, že tak nemůže činit ve sjednaném místě výkonu práce. Vzhledem k posouzení dané věci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce však otázka, zda žalovaná mohla na základě dohodnutého druhu práce „učitel všeobecných předmětů“ přidělovat žalobci v rámci své dispoziční pravomoci vyučování předmětům, které - jak v dovolání uvádí - nevystudoval, není významná (určující). Spatřuje-li proto dovolatel zásadní právní význam v řešení právě uvedené otázky, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť posouzení této otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu