ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2777.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2777/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. b. d. U. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. M. L., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 121/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2005, č. j. 56 Co 572/2004-93, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 9.6.2003 (doplněnou podáními ze dne 29.3.2004 a ze dne 21.5.2004) se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „spoluvlastnický podíl žalobce ve výši 2/8 na nemovitosti zapsané na LV č. 1795, pro obec B., katastrální území B.-m. u Katastrálního úřadu v B., a to dům č.p. 79 na p. č. 85, není zatížen zástavním právem, které by vyplývalo ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.6.1994“. Žalobu odůvodnil tím, že „je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti ve výši 2/8, a to domu č.p. 79 s příslušenstvím na p.č. 85 zastavěná plocha zapsané na LV č. 1795“; že „dne 15.6.1994 byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, podle které žalobce společně s J. M. uzavřeli s tehdejším zástavním věřitelem A. P., a.s. shora uvedenou smlouvu“; že „dle této smlouvy k zajištění pohledávky, a to úvěru ve výši 3.500.000,- Kč, byla dána do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedená v čl. II. a zástavní věřitel tuto zástavu do zástavy přijal“; že „v mezidobí byl na J. M. prohlášen konkurs a v současné době se správce konkursní podstaty Mgr. T. přípisem ze dne 19.5.2003 domáhá po žalobci zaplacení částky 3.500.000,- Kč“; že „v mezidobí došlo také k té skutečnosti, že A. P., a.s. v likvidaci dané pohledávky dne 11.4.2003 postoupila žalovanému“; že „předmětná smlouva o zřízení zástavního práva je neplatná“; že „je otázkou, zda touto zástavní smlouvou došlo k zajištění celé nemovitosti, tedy domu č.p. 79 s příslušenstvím na p.č. 85 zastavěná plocha, a to vzhledem k té skutečnosti, že v čl. II. se konstatuje, že zástavci jsou podílovými spoluvlastníky 5/8 nemovitosti domu č.p. 79 s příslušenstvím na p.č. 85 zastavěná plocha, zapsané na LV č. 1795, navíc se uvádí v čl. III., že k zajištění pohledávky uvedené v čl. I., zástavci touto smlouvou dávají do zástavy věřiteli nemovitost uvedenou v čl. II. a zástavní věřitel prohlašuje, že tuto nemovitost do zástavy přijímá“; že „je nepochybné, že při gramatickém výkladu ustanovení čl. III., by se mělo zato, že se dává do zástavy celá nemovitost tak, jak je zapsána na LV č. 1795“; že „toto však dosti dobře možné není, vzhledem k té skutečnosti, že žalobce je vlastníkem pouze 2/8, tudíž mohl dát do zástavy v krajním případě pouze 2/8 na této nemovitosti, tedy pouze do výše svého spoluvlastnického podílu“ a že „navíc není zřejmé, zda do této zástavy spadá i pozemek“; dále namítá, že „se jedná o neurčitý a tudíž nezákonný právní úkon“; že „v minulosti v katastru nemovitostí jako zástava byla zapsána celá nemovitost nikoliv pouze spoluvlastnické podíly“; že „není možno dovodit, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem je platná“ a že spoluvlastnický podíl žalobce „na dané nemovitosti touto zástavou není zajištěn“; dále namítá, že „v roce 1997 probíhala mezi všemi spoluvlastníky předmětné nemovitosti složitá jednání …při nichž bylo zjištěno, že na listu vlastnickém 1795 ze dne 20.11.1997 je zapsáno zástavní právo ze dne 16.6.1994 ve prospěch A. P. a.s. dům č.p. 79 na st. 85 částka: 3.500.000,- Kč dlužník …M. J. a U. V. b. d.“; že „zástavní věřitel A. P. a.s., tehdy již v likvidaci, … si nechal vyhotovit odborný znalecký posudek za účelem: poskytnutí dostatečného podkladu pro posouzení stávajícího zástavního práva k nemovitosti“; že „ani odborník zabývající se touto problematikou, který byl na toto posouzení speciálně objednán se nebyl objektivně schopen v této nepřehledné situaci dostatečně zorientovat, a tak došlo k vnitřním rozporům v samotném znaleckém posudku“; že „se v tomto případě jedná o zcela neurčitý a tudíž nezákonný právní úkon, který nelze přezkoumat, když ani člen komory odhadců majetku se v celé záležitosti nebyl schopen dostatečně orientovat“.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 4.8.2004, č.j. 10 C 121/2003-50, zamítl námitku žalovaného, že Okresní soud v Bruntále v této právní věci není příslušný. Dospěl k závěru, že „s ohledem na skutečnost, že smlouva o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, uzavřená dne 23.4.1982 v N. mezi Č. r. a K. r., zveřejněná vyhláškou číslo 96/1983 Sb., neřeší otázky spojené s pravomocí a příslušností justičních orgánů smluvních stran týkajících se sporů mezi subjekty práva obou smluvních stran, je nutno podle §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, aplikovat ustanovení §37 odst. 1 tohoto zákona“ a „protože je dána příslušnost Okresního soudu v Bruntále pro rozhodování ve věcech týkajících se práv k nemovitostem, je podle §37 odst. 1 citovaného zákona dána i pravomoc tohoto soudu k řízení v této právní věci“.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 19.10.2004, č.j. 10 C 121/2003-56, určil, že „spoluvlastnický podíl žalobce ve výši 2/8 na nemovitosti zapsané na LV č. 1795, pro obec B., katastrální území B.-m. u Katastrálního úřadu v B. a to dům č.p. 79 na p.č. 85, není zatížen zástavním právem, které by vyplývalo ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.6.1994“ (výrok I.) a že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že „v odd. A) výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B., LV 1795 pro obec B. a k.ú. B.-m. jsou zapsáni vlastníci, a to J. M. ve výši podílu 3/8, TJ S. B. ve výši podílu 3/8 a Výstavbové bytové družstvo U. B. ve výši spoluvlastnického podílu 2/8, a to k nemovitostem zapsaným v odd. B), a to budovy č.p. 79 – objekt bydlení a v odd. C) je zapsáno zástavní právo J. M. a V. b. d. U. B. na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 15.6.1994 pro částku 3.500.000,- Kč“; že „dne 15.6.1994 byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti mezi zástavním věřitelem A. P., a.s. a zástavci J. M. a V. b. d. U. B.“; že „dle článku I. se touto smlouvou zajišťuje úvěr ve výši 3.500.000,- Kč poskytnutý zástavním věřitelem podle smlouvy o úvěru ze dne 15.6.1994 zástavci J. M. na investice“; že „v článku II. bodu 1 zástavci prohlašují a dokládají, že jsou podílovými spoluvlastníky 5/8 této nemovitosti: dům č.p. 79 s příslušenstvím na p.č. 85 zast. plochy zapsané na LV číslo 1795“; že „v článku III. zástavní smlouvy je uvedeno, že k zajištění pohledávky uvedené v článku I. zástavci touto smlouvou dávají do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedenou v článku II. a zástavní věřitel prohlašuje, že tuto nemovitost do zástavy přijímá“; že „Mgr. J. T., správce konkursní podstaty úpadce J. M., přípisem ze dne 19.5.2003 vyzval žalobce, aby do 30-ti dnů vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky a nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna,“ a že tedy „vyzval žalobce k vyplacení částky 3.500.000,- Kč představující zástavním právem zajištěnou pohledávku věřitele, do konkursní podstaty, nebo ke složení ceny věci (popsaného spoluvlastnického podílu na nemovitosti), jejíž hodnota byla zjištěna znaleckým posudkem i P. Ž. ve výši 350.000,- Kč“; že „A. P. a.s. v likvidaci (postupitel) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.4.2003 postoupila společnosti S. M. L.…veškeré své peněžité pohledávky za J. M. vzniklé na základě smlouvy o úvěru reg. čísla ze dne 15.6.1994 a smlouvy o úvěru reg. č. ze dne 1.9.1995 (pohledávka)“. Vycházeje z těchto zjištění dospěl k závěru, že „žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť je řešeno zajištění pohledávky zástavním právem s možností domáhat se uspokojení ze zástavy a vytváří se tak právní základ pro další vztahy účastníků sporu“; že „požadované soudní rozhodnutí je způsobilé přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí, o nichž žalobci jde“; že „uzavřená zástavní smlouva k nemovitosti ze dne 15.6.1994 je absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, kdy v odst. II. se prohlašuje, že zástavci jsou podílovými spoluvlastníky 5/8 nemovitosti, a to domu čp. 79 s příslušenstvím na p.č. 85 zastavěné plochy zapsané na LV č. 1795, ale v článku III. se doslova uvádí, že k zajištění pohledávky uvedené v článku I. (ve výši 3.500.000,- Kč) zástavci touto smlouvou dávají do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedenou v článku II. a zástavní věřitel prohlašuje, že tuto nemovitost do zástavy přijímá“; že „gramatickým výkladem je nutno dospět k závěru, že byla dána do zástavy celá nemovitost (nikoli však spoluvlastnický podíl), což zdůrazňuje i znění článku VI. této smlouvy, a to, že zástavní věřitel je oprávněn, nesplní-li dlužník řádně a včas svůj závazek ze smlouvy o úvěru uvedené v článku I., nemovitost uvedenou v článku II. prodat ve veřejné dražbě nebo jiným vhodným způsobem, zejména přímým prodejem, s čímž zástavci vyslovili svůj souhlas a současně tímto zástavci zmocňují zástavního věřitele ke všem úkonům s tímto prodejem souvisejícím“; že „navíc uzavřená zástavní smlouva je absolutně neplatná i ve smyslu ust. §39 obč. zákoníku, když znění zástavní smlouvy je v příkrém rozporu se zákonem a to ust. §151b odst. 4 obč. zákoníku“ a že „věc nebyla označena tak, aby její zastavení bylo každému zjevné“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.5.2005, č.j. 56 Co 572/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku o věci samé“ změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.150,- Kč „k rukám advokáta žalované“ (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.075,- Kč „k rukám advokáta žalované“ (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „úmyslem smluvních stran bylo zřídit zástavní právo k nemovitosti zástavců 1) a 2), pro zajištění úvěru ve výši 3.500.000,- Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 15.6.1994 zástavci č. 1 – J. M.“; že „nelze vytrhávat z textu samostatně ustanovení článku II. zástavní smlouvy, ve kterém se popisují předmětné nemovitosti a konstatuje se, že zástavci jsou pouze podílovými spoluvlastníky v rozsahu 5/8“; že „pokud odstavec III. smlouvy hovoří o tom, že zástavci dávají do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedenou v článku II., pak, aniž to bylo výslovně v článku III. uvedeno, je zřejmé, že předávají do zástavy jen spoluvlastnický podíl v rozsahu 5/8“; že „za použití §35 odst. 2 občanského zákoníku je nutno obsah úkonu vyložit tak, že úmyslem zástavců bylo zastavit jen své spoluvlastnické podíly ke sporné nemovitosti“; že „obsah zástavní smlouvy (zejména předmět zástavního práva) je jednoznačný“, a proto „nelze smlouvu považovat za neplatnou pro neurčitost“; že „i kdyby zástavci zástavní smlouvou zastavili celou nemovitost, ačkoli jim svědčí právo toliko ke spoluvlastnickému podílu, nebylo by možno smlouvu považovat za neplatnou zcela, nýbrž by byla neplatná jen v tom rozsahu, který přesahuje výši spoluvlastnických podílů obou zástavců“; že „v článku II. zástavní smlouvy je nemovitost popsána katastrálním územím a parcelou, na které se dům nachází“; že „soud prvního stupně správně dovodil svou mezinárodní pravomoc a správně věc posoudil podle platného práva na území ČR“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „účastníci řízení nebyli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti členů senátu, kteří ve věci měli rozhodovat“; že „krajský soud neseznámil účastníky řízení se svým názorem na projednávanou věc“; že „neseznámil účastníky řízení s aktuální judikaturou soudů týkající se dané věci“; že „při absenci shora uvedených poučení nemohl plně uplatnit svá zákonná práva, a to i své právo, pokud se týká doplnění dokazování ohledně dané věci“; že „dokazování mělo být doplněno spisem katastrálního úřadu týkajícím se řízení o zápisu vkladů dle této zástavní smlouvy“; že „obsah zástavní smlouvy je natolik neurčitý, že má za následek neplatnost tohoto úkonu“; že „byl zkrácen na svých právech, když nebyl poučen, jak ukládá zákon, když nebyly provedeny důkazy, kterých se domáhal a přesto bylo rozhodnuto v jeho neprospěch“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a uvedl, že „ze zástavní smlouvy jednoznačně vyplývá, že zástavci dali A. P., a.s. do zástavy spoluvlastnický podíl ve výši 5/8…“ a že „nelze ani gramatickým výkladem zástavní smlouvy dospět k závěru, že zástavci dali A. P., a.s. do zástavy celou nemovitost“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř., ve znění účinném do 31.3.2005, k tomu srov. čl. II. bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále již jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel v dovolání namítá, že „obsah zástavní smlouvy je natolik neurčitý, že má za následek neplatnost tohoto úkonu“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že dne 15.6.1994 uzavřeli A. P., a.s., jako zástavní věřitel, a J. M., jako zástavce č. 1, a V. b. d. U. B.,se sídlem v B., jako zástavce č. 2, smlouvu „o zřízení zástavního práva k nemovitosti“, podle jejíhož článku I. se „touto smlouvou zajišťuje úvěr ve výši 3.500.000,- Kč s příslušnými úroky poskytnutý zástavním věřitelem podle smlouvy o úvěru ze dne 15.6.1994 zástavci č. 1 na investice“; podle jejíhož článku II, bod. 1. a 2. „zástavci prohlašují a dokládají, že jsou podílovými spoluvlastníky 5/8 domu č.p. 79 s přísl. na p.č. 85 zast.pl. zapsané na LV č. 1795“, přičemž „uvedená nemovitost je zapsána v katastru nemovitostí pro katastrální území B. m. u Katastrálního úřadu B.“; podle jejíhož článku III. „k zajištění pohledávky uvedené v čl. I zástavci touto smlouvou dávají do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedenou v čl. II. a zástavní věřitel prohlašuje, že tuto nemovitost do zástavy přijímá“. Vklad práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl proveden s účinky vkladu ke dni 16.6.1994.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 15.6.1994, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a postupem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke správnému závěru, že předmět zástavního práva byl v posuzované zástavní smlouvě vymezen dostatečně určitě a srozumitelně; že „nelze vytrhávat z textu samostatně ustanovení článku II. zástavní smlouvy, ve kterém se popisují předmětné nemovitosti a konstatuje se, že zástavci jsou pouze podílovými spoluvlastníky v rozsahu 5/8“; že „pokud odstavec III. smlouvy hovoří o tom, že zástavci dávají do zástavy zástavnímu věřiteli nemovitost uvedenou v článku II., pak, aniž to bylo výslovně v článku III. uvedeno, je zřejmé, že předávají do zástavy jen spoluvlastnický podíl v rozsahu 5/8“; že „úmyslem zástavců bylo zastavit jen své spoluvlastnické podíly ke sporné nemovitosti“.
Dovolatel v dovolání dále namítá, že „účastníci řízení nebyli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti členů senátu, kteří ve věci měli rozhodovat“.
Tato námitka není opodstatněná, a to již proto, že dovolatel netvrdí (a ani ze spisu nevyplývá), že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Pokud dovolatel pouze namítá, že se mu nedostalo poučení ve smyslu ustanovení §15a o.s.ř., je třeba konstatovat, že nedostatek takového poučení nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (podrobněji viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2005, sp.zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121, ročník 2005).
Dovolatel v dovolání také namítá, že „krajský soud neseznámil účastníky řízení se svým názorem na projednávanou věc“, „neseznámil účastníky řízení s aktuální judikaturou soudu týkající se dané věci“ a že „při absenci těchto poučení nemohl plně uplatnit svá zákonná práva, a to i své právo, pokud se týká doplnění dokazování ohledně dané věci“; že „byl zkrácen na svých právech, když nebyl poučen, jak ukládá zákon, když nebyly provedeny důkazy, kterých se domáhal a přesto bylo rozhodnuto v jeho neprospěch“. Ani tyto námitky nejsou opodstatněné.
Poučovací povinnost soudu, jejíž nesplnění dovolatel odvolacímu soudu v tomto případě vytýká, upravuje ustanovení §118a o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o.s.ř. plní nejen soud prvního stupně, ale též odvolací soud. Na rozdíl od soudu prvního stupně je však poskytování poučení podle §118a o.s.ř. odvolacím soudem omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. §205a a 211a o.s.ř.)
Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen proto, že v důsledku výkladu obsahu sporné zástavní smlouvy postupem podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že předmět zástavního práva byl v posuzované zástavní smlouvě vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, nebylo, o čem by odvolací soud měl účastníky ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. poučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp.zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 56, ročník 2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006), celkem ve výši 5.075,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit v zákonné lhůtě k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu