ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3036.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3036/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č. A. Č. B. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 249/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2006, č. j. 8 Co 1357/2006-181, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že k 1. 11. 2003 dochází u něj k důležitým organizačním změnám spojeným se snížením stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, jejichž součástí je zrušení pracovního místa, kde žalobkyně pracuje jako pokladní. V důsledku toho se žalobkyně stala nadbytečnou a žalovaný nemá možnost ji zaměstnávat ani v místě sjednaném jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňovala především tím, že pracovní místo pokladní u žalovaného i po rozvázání pracovního poměru s žalobkyní nadále existuje a je obsazeno opět jedním zaměstnancem, a to M. P., která na toto místo byla přeřazena po ukončení pracovního poměru se žalobkyní. Ke zrušení tohoto pracovního místa tedy fakticky nedošlo.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č. j. 10 C 249/2004-149, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.019,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ a že Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, „které platila“. Po provedeném dokazování měl za prokázánu souvislost výpovědi s organizačními změnami, o nichž bylo rozhodnuto již před dáním výpovědi z pracovního poměru a které zahrnovaly mimo jiné zrušení jednoho místa pokladní, jež právě žalobkyně zastávala. Bylo sice zjištěno, že A. S. uzavřela dne 20. 10. 2003 se žalovaným dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003, avšak okolnost, zda zaměstnavatel má jiné volné místo, je nutno posuzovat podle stavu v době doručení výpovědi, tj. v daném případě k 30. 10. 2003 a k tomuto datu pracovní poměr A. S. ještě trval a její místo tedy volné nebylo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č. j. 8 Co 1357/2006-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně učiněná dopisem žalovaného ze dne 30. 10. 2003 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 12.792,50 Kč „na účet“ advokáta a České republice „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích 842,- Kč. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí generálního ředitele žalovaného z května 2003 o zrušení místa pokladní je nutno posuzovat jako rozhodnutí o organizační změně žalovaného – snížení stavu zaměstnanců v oblasti P. ze dvou pokladních na jednu pokladní. Žalobkyně však nemohla být nadbytečnou ve vazbě na toto rozhodnutí, neboť, mělo-li být zachováno pro oblast P. počínaje 1. 11. 2003 místo jedné pokladní a byla-li s druhou pokladní A. S. uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003, „nemohla být žalobkyně jako do budoucna jediná stávající pokladní nadbytečnou“. Uzavřením dohody mezi žalovanou a A. S. došlo v podstatě k naplnění organizační změny žalované, neboť odchodem jedné z pokladních k datu 30. 11. 2003 došlo ke splnění požadavku, aby v oblasti Písek byla pouze jedna funkce pokladní. Jednání žalovaného by navíc nemohlo požívat ochrany ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Jednání žalovaného v souvislosti s výpovědí žalobkyni by bylo nutno posoudit jako zneužití práv z pracovněprávních vztahů, neboť žalovaný ukončil pracovní poměr s oběma pokladními a na jejich místo zařadil jinou zaměstnankyni (M. P.), do té doby vykonávající jinou funkci. Jakkoli lze akceptovat zájem žalované na maximální odbornosti a šíři znalostí jednotlivých zaměstnanců, měla být respektována práva zaměstnanců zařazených na svých funkcích právě z rozhodnutí zaměstnavatele.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že rozsudek odvolacího soudu je „právně vadný“, neboť zcela ignoruje stávající judikaturu ohledně aplikace výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Poukazuje přitom na rozsudky týkající se nemožnosti přezkoumávat soudem rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatele z hlediska jeho platnosti, a na to, že je to výlučně zaměstnavatel, kdo rozhoduje o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, a že rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, takže k němu může dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zaměstnavatel takto reguluje kvalifikační složení zaměstnanců dle svých potřeb. Rozhodl-li tedy žalovaný, že sníží počet pokladních v oblasti P. na jednu a zároveň provedl „kvalifikační inventuru spojenou s racionalizací činnosti administrativy“, a jako perspektivní vybral zaměstnankyni M. P., kterou nahradil z hlediska jeho potřeb méně perspektivní A. S. a žalobkyni propustil, nemůže být v tomto postupu spatřováno žádné zneužívání práva a soud nemůže v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. K okamžiku výpovědi žalobkyni dosud neskončil pracovní poměr A. S., a proto úvahy o tom, že její pracovní poměr skončí k 30. 11. 2003 jsou irelevantní k datu výpovědi žalobkyni, tj. ke dni 30. 10. 2003. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť odvolací soud ve věci správně rozhodl ať už z hlediska příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, tak z hlediska použití ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 30. 10. 2003, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, tj. podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze – jak správně uvádí dovolatel -rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Soudní praxe dospěla již v minulosti též k závěru (ze kterého vychází i odvolací soud), že, rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod pořadovým číslem 45).
V projednávané věci postavil odvolací soud svůj závěr o tom, že zde není příčinná souvislost mezi organizační změnou přijatou žalovaným a nadbytečností žalobkyně na zjištění, že, ačkoliv žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 30. 10. 2003 z důvodu, že v důsledku organizační změny učiněné operativní poradou generálního ředitele žalovaného ze dne 23. 10. 2003, podle níž došlo ke zrušení pracovního místa jedné pokladní k 1. 11. 2003, nebude moci dále žalobkyni zaměstnávat podle pracovní smlouvy, uzavřel již dne 20. 10. 2003 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003 s Alenou Suchopárovou, která rovněž funkci pokladní vykonávala. Již v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (30. 10. 2003) bylo zřejmé (a žalovaný to věděl), že ještě před uplynutím výpovědní doby podle výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni bude účel organizační změny ze dne 23. 10. 2003 naplněn již tím, že skončí pracovní poměr druhé pokladní A. S., a že tedy žalobkyně nebude nadbytečná v příčinné souvislosti s organizační změnou ze dne 23. 10. 2003, podle které mělo být jedno místo pokladní zrušeno. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, neboť je zcela konformní se shora citovanými závěry dovolacího soudu již dříve přijatými.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu