ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3097.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3097/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. k. Ú., s. p., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2006 č.j. 19 Co 227/2006-113, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.741,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 4.2.2005 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od srpna 2001 do prosince 2004 částku 61.662,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.10.2003 do zaplacení a aby mu dále platil počínaje lednem 2005 částku 5.100,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u V. u. d., státního podniku (právního předchůdce žalovaného) utrpěl dne 7.5.1984 pracovní úraz, o němž \"škodní komise\" nakonec v roce 1985 rozhodla, že mu bude \"plně odškodněn\"; žalobci byla poté \"poskytnuta náhrada škody v plném rozsahu\" a v období od 1.3.1985 do 28.2.1986 mu byl vyplacen také \"doplatek do výše průměrného výdělku před vznikem škody\". Pracovní poměr žalobce u V. u. d.\"skončil v roce 1988 na základě výpovědi zaměstnance ze zdravotních důvodů\". Žalobce dne 30.7.2003 požádal žalovaného o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, \"k odškodnění však došlo pouze do výše 33%\" a \"ve zbývající části žalovaný odmítl svoji odpovědnost\". Žalobce má za to, že mu odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží v plné výši.
Žalovaný potvrdil, že žalobce pracoval u jeho právního předchůdce jako \"horník rubač na D. J. Š.\" v Ž. a že dne 7.5.1984 utrpěl pracovní úraz (ztrátu všech prstů na pravé noze). Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 8.5.1984 do \"konce února 1985\" a poté byl převeden na jinou méně placenou práci; za dobu od 1.3.1985 mu bylo po 6 měsíců vyplaceno mzdové vyrovnání poskytované podle vyhlášky č. 129/1979 Sb., po skončení pracovní neschopnosti až do rozvázání pracovního poměru (do 30.6.1991) mu náhrada za ztrátu na výdělku \"do průměrného výdělku\" nebyla poskytována a od 1.9.1985 mu byl přiznán \"částečný invalidní důchod úrazový\". Žalovaná poskytla žalobci na jeho žádost podanou dne 30.7.2003 náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.2001 \"s odpočtem tzv. stop výdělku\", která je mu \"krácena o 67% na základě spoluzavinění pracovního úrazu\". Žalobce nedoložil, že by se jeho zaměstnavatel rozhodl v roce 1985 odškodnit jeho pracovní úraz v plném rozsahu. V průběhu řízení žalovaný namítl promlčení požadované náhrady škody.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21.12.2005 č.j. 26 C 61/2005-84 \"mezitímně\" rozhodl, že \"nárok žalobce vůči žalovanému je oprávněný v části tak, že žalovaný je povinen k náhradě škody v rozsahu dalších 22% celkového odškodnění, počínaje od 1.1.2003\", a že \"o výši nároku, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku\". Poté, co dovodil, že žalovaný \"převzal odpovědnost za škodu při pracovním úrazu\" za žalobcova zaměstnavatele (V. u. doly, s.p.) \"na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 1.11.2004 č.j. 150/2004 v souladu s §6 a §8 zákona č. 87/97 Sb., o státním podniku, a usnesení vlády ze dne 2.11.2003 č. 1128\", soud prvního stupně z provedených důkazů považoval za prokázané, že odškodňovací komise rozhodla dne 20.6.1984 o odškodnění žalobce v rozsahu 33% (o dalším projednání věci odškodňovací komisí v roce 1985 se nedochovaly žádné záznamy) a že \"jednou z příčin úrazu žalobce (ztráty prstů pravé nohy) bylo jednak porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce ze strany žalobce (když při cestě z pracoviště překračoval jedoucí dopravník) a dále závada na pracovišti (porucha žlabu, která byla také důvodem smeknutí nohy a následného úrazu)\", a uzavřel, že \"celkový podíl odpovědnosti žalovaného za úraz žalobce činí 55% a díl odpovědnosti žalobce 45%\"; protože \"žalovaný odpovědnost v části 33% plní, uznal za oprávněný nárok v rozsahu dalších 22%, a to počínaje 1.1.2003, neboť nároky za období předcházející jako jednotlivá plnění se promlčely ve smyslu §261 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989\". Námitku promlčení uplatněného nároku jako celku odmítl soud prvního stupně s odůvodněním, že v Čl. II bodu 6 zákona č. 188/1988 Sb., kterým byl s účinností od 1.1.1989 novelizován zákoník práce, byla \"stanovena nepromlčitelnost nároků pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých vzniklých před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů\", přičemž v ustanovení §263 odst. 1 a 3 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 \"byla stanovena pro uplatnění nároku na náhradu škody jednoroční lhůta, běžící ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá\", a podle ustanovení §261 odst. 1 a 3 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 promlčecí doba neběží, uplatnil-li účastník nárok v řízení u rozhodčí komise či u soudu, a v zahájeném řízení řádně pokračuje, a že \"s ohledem na dobu, jež od úrazu uplynula, a skutečnosti, že podstatná část listin zřejmě podlehla skartaci, nelze učinit závěr, že by nárok byl promlčen\", neboť \"z listinných důkazů vyplývá, že žalobce postupoval řádně v uplatnění svého nároku, když podal proti rozhodnutí odškodňovací komise odvolání, ovšem výsledek ani další postup dotčených orgánů není znám\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.6.2006 č.j. 19 Co 227/2006-113 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že pracovní úraz žalobce byl projednán \"pouze v tzv. odškodňovací komisi zřízené na závodě D. J. Š. v Ž.\" a že žalobce \"ani netvrdil, že by podal návrh k rozhodčí komisi nebo u soudu\". V \"odškodňovací komisi\" bylo odškodnění žalobcova pracovního úrazu projednáno s návrhem na náhradu do výše 33%, žalobce s tím nesouhlasil a jeho tvrzení, že by při dalším jednání \"bylo rozhodnuto o 100% odškodnění\", nebylo prokázáno. Vzhledem k tomu, že nepromlčitelnost nároku na náhradu za ztrátu na výdělku \"byla do zákoníku práce vtělena až novelizací ustanovení §261 odst.2 s účinností od 1.1.1989\" provedenou zákonem č. 188/1988 Sb. (nadále se promlčují jen \"nároky na jednotlivá plnění\") a že \"nepromlčitelnost nároků zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovní neschopnosti\" se vztahuje i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí doba podle dosavadních předpisů (lhůta k uplatnění peněžitých nároků činila jeden rok a počala běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá), promlčel se žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"jako celek\"; žalobcova pracovní neschopnost po úrazu byla \"ukončena v únoru 1985\" (nejpozději v březnu 1985 \"byla známa výše ztráty\"), za dobu 6 měsíců od 1.3.1985 bylo žalobci vyplaceno \"mzdové vyrovnání do průměrného výdělku\" podle vyhlášky č. 129/1979 Sb., \"jednoletá promlčecí doba skončila před účinností zákona č. 188/1988 Sb. a ke dni 1.1.1989 byl nárok žalobce \"ve smyslu §261 a 263 odst.3 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1989 ve spojení s čl. II bod 6 zákona č. 188/1988 Sb. promlčen\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že k \"promlčení jednotlivých měsíčních náhrad splatných po 1.1.1989\" nemohlo dojít, neboť \"subjektivní jednoroční lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá\", a žalobce se o výši škody \"dozvěděl vždy jedenkrát měsíčně v návaznosti na aktuální výši výdělku\"; nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"nelze pojímat jako opakované plnění, pokud mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nedojde k uzavření dohody o odškodnění a jeho výši ve formě opakované měsíční náhrady\". Žalobce \"se odškodnění nedomáhal, když měl za to, že nárok na odškodnění nemá\", protože \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na jinou práci, jednalo se o těžší práci, než jakou vykonával před úrazem a ke ztrátě na výdělku nedocházelo\". Žalobce dále dovozuje, že \"obsahem dohody o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou účastníci uzavřeli 3.9.2003, bylo i uznání odpovědnosti za škodu ze strany žalovaného, přičemž toto uznání nebylo žádným způsobem omezeno\" a že \"i vzhledem k této skutečnosti nemohlo dojít k promlčení jeho nároku na náhradu škody\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítnul. Uvedl, že žalobcovo tvrzení, podle kterého byl \"po skončení pracovní neschopnosti po pracovním úrazu zařazen na jinou těžší práci a že ke ztrátě na výdělku nedocházelo\", představuje \"v dovolacím řízení nepřípustné uplatnění nových skutečností\". Žalobce se nemůže domáhat \"dobrodiní nepromlčitelnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku jako takového\", protože běh \"jednoroční promlčecí doby započal a skončil před 1.1.1989\" a \"tento princip byl zaveden do zákoníku práce s účinností od 1.1.1989 pro nároky dosud nepromlčené\". Žalovaný dovozuje, že běh subjektivní promlčecí doby žalobci započal počínaje náhradou za měsíc září 1985, kdy \"věděl jak o škodě, tak i o odpovědném subjektu\"; nic na tom nemění ani dohoda o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 3.9.2003, která \"má povahu jen dohody ve smyslu §244 zákoníku práce a nemůže jít nad rámec zákoníku práce co do jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody z pracovního úrazu, nejedná se o dohodu o narovnání podle §259 zákoníku práce, jejímž předmětem by bylo narovnání sporných nároků, a nelze z jejího uzavření činit žádné právní závěry směrem k nepromlčení nároku žalobce\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru u V. u. d., s. p. dne 7.5.1984 pracovní úraz, pro který byl od 1.3.1985 (po skončení pracovní neschopnosti) převeden na jinou, méně placenou, práci, neboť dosavadní práci \"horníka rubače\" nebyl schopen pro následky pracovního úrazu vykonávat, a za dobu od 1.3. do 31.8.1985 (6 měsíců) mu bylo vyplaceno mzdové vyrovnání poskytované podle ustanovení §9 vyhlášky č. 129/1979 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalobce v dovolání uvedená zjištění zpochybňuje tvrzením, že \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na těžší práci, než jakou vykonával před úrazem\", a že proto \"ke ztrátě na výdělku nedocházelo\".
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst.4 o.s.ř.) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst.2 věta první o.s.ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.
Tvrzení o tom, že \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na těžší práci, než jakou vykonával před úrazem\", a že proto \"ke ztrátě na výdělku nedocházelo\", žalobce uplatnil - jak vyplývá z obsahu spisu - až ve svém dovolání; k této nové skutečnosti, uplatněné v rozporu s ustanovením §241a odst.4 o.s.ř., proto nemohlo být přihlédnuto. Navíc, uvedené tvrzení zjevně nemůže být správné; bylo-li totiž za období od 1.3. do 31.8.1985 žalobci vyplaceno - jak nebylo za řízení zpochybněno - mzdové vyrovnání poskytované podle ustanovení §9 vyhlášky č. 129/1979 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), došlo k tomu právě proto, že po převedení na jinou práci žalobce dosahoval nižší výdělek než jaký měl při výkonu původní práce.
Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u rozhodčí komise nebo u soudu ve lhůtě v tomto zákoně stanovené (§261 odst.1 věta první zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988). Nárok na náhradu škody se promlčuje ve lhůtě jednoho roku, která počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§263 odst.1 a 3 věta první zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988).
Novelou zákoníku práce, provedenou s účinností od 1.1.1989 zákonem č. 188/1988 Sb., bylo stanoveno, že se nepromlčují nároky pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) a že se promlčují jen nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající (§261 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.1989). Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá (§263 odst.3 zákoníku práce ve znění účinném od 1.1.1989).
Nepromlčitelnost nároků pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) se vztahuje i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů (Čl. II bod 6 zákona č. 188/1989 Sb.).
V právní teorii a ani v soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že náhrada za ztrátu na výdělku má vždy povahu opětujícího se plnění a že podle právní úpravy účinné do 31.12.1988 se marným uplynutím promlčecí lhůty promlčoval celý nárok (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1969 sp. zn. 7 Cz 35/69, které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). Nepromlčitelnost nároků pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a 195 zákoníku práce) nebo jiné škody na zdraví (§187 zákoníku práce) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199 zákoníku práce) stanovila právní úprava účinná od 1.1.1989 a odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že se vztahovala i na nároky vzniklé před 1.1.1989, avšak jen tehdy, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů, tedy jestliže v době do 31.12.1988 neuplynula jednoroční lhůta, počítaná ode dne, v němž se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
O škodě se poškozený doví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Protože náhrada za ztrátu na výdělku má povahu opětujícího se plnění a protože o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, žalobce prokazatelně věděl již v roce 1985, dospěl odvolací soud v souladu se zákonem k závěru, že jednoroční promlčecí doba počítaná ode dne, v němž se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynula v době do 31.12.1988 a že se proto žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti promlčel \"jako celek\".
Na uvedeném závěru nic nemění ani obsah dohody o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 3.9.2003. I když se v dohodě uvádí, že \"plátce renty svoji odpovědnost za toto onemocnění uznává\", je z jejího obsahu nepochybné, že nepředstavuje ani dohodu o sporných nárocích uzavřenou podle ustanovení §259 zákoníku práce, ani uznání žalobcova nároku co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení §263 odst.2 zákoníku práce. Nelze proto souhlasit se žalobcem v tom, že \"vzhledem k této skutečnosti nemohlo dojít k promlčení jeho nároku na náhradu škody\".
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 17.130,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 4, §3 odst.2, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. M. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 3.311,70 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 20.741,70 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu