ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3169.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3169/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce C., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., L., zapsanému v R. s. A. a W., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 47/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005 č.j. 30 Co 381/2004-366, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce Ing. I. P. se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 23.1.2003 proti žalované Č. o. b., a.s., domáhal, aby bylo určeno, že \"k nemovitostem - pozemek parcelní č. 59/1, pozemek parcelní č. 401/1, pozemek parcelní č. 401/2 a budově č.p. 208, vše zapsáno na LV pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu P., neexistuje zástavní právo ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 14.11.1995 uzavřené mezi I. a P. b., a.s., a společností A., spol. s r.o., k zajištění pohledávky ve výši 4.900.000,- Kč s příslušenstvím zapsané na LV pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu P. s právními účinky ke dni 14.11.1995 a zástavní právo ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18.5.1995 uzavřené mezi I. a P. b., a.s., a společností A., spol. s r.o., k zajištění pohledávky ve výši 1.900.000,- Kč s příslušenstvím zapsané na LV pro katastrální území B. u K. ú. P. s právními účinky ke dni 25.5.1995\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že společnost A., spol. s r.o. byla v době od 16.2.1995 do 15.2.2001 v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí \"neplatně\" a že jsou proto neplatné také jí v té době uzavřené zástavní smlouvy. Vlastnické právo žalobce Ing. I. P. a jeho bývalé manželky Ing. J. P. bylo k uvedeným nemovitostem určeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 24.10.2000 č.j. 3 C 264/99-80 a žalobce Ing. I. P. se stal jejich výlučným vlastníkem na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15.3.2002 \"s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 18.3.2002\".
V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce Ing. I. P. sdělil, že předmětné nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne 29.1.2003 společnosti C., s.r.o. Na návrh žalobce Ing. I. P. Okresní soud Praha - východ usnesením vyhlášeným při jednání dne 15.5.2003 \"s poukazem na ustanovení §107a odst.1, 2 o.s.ř.\" připustil \"vystoupení žalobce Ing. I. P. a namísto něj vstup do řízení na straně žalobce společnosti C., s.r.o.\". \"Nový\" žalobce poté doplnil důvody žaloby o údaje, že dlužníku společnosti A., spol. s r.o. byly na základě dodatků k úvěrové smlouvě uzavřených ve dnech 30.5.1996, 28.5.1997, 11.9.1997, 28.5.1998 a 30.11.1998 poskytnuty po zaplacení dlužné částky další úvěry, aniž by \"zástavní smlouva byla znovu obnovována\", a že tedy zástavní právo zaniklo spolu se zánikem \"původního dluhu\". Podle názoru žalobce je navíc \"zástavní smlouva neplatná jako taková\", neboť obsahuje \"ustanovení, která jsou v rozporu se zákonem, a to např. ustanovení o zpeněžování zástavy, závazek předmět zástavy nepřevádět na třetí osobu, nepřenechat ji do užívání třetí osobě\", a je \"vůbec otázkou, zda nebyla sjednána tzv. propadná zástava\", když v zástavní smlouvě věřitel prohlásil, že \"přijímá zástavu\".
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 24.7.2003 č.j. 3 C 47/2003-210 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, vzal soud prvního stupně za prokázané, že předmětné nemovitosti nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 1.12.1994 Ing. I. P. a Ing. J. P., kteří - jak bylo určeno \"rozhodnutím Okresního soudu Praha - východ 3 C 264/99\" - byli vlastníky až do doby, kdy došlo k vypořádání jejich společného jmění, přestože \"v souvislosti s navýšením majetku společnosti A.\" byla v katastru nemovitostí vedena jako vlastník společnost A., spol. s r.o., a že nemovitosti jsou nyní ve vlastnictví žalobce. Protože společnost A., spol. s r.o. (\"byť zastoupena jednatelem Ing. P.\") dala nemovitosti do zástavy, ačkoliv nebyla jejich vlastníkem, a protože v rozporu s ustanovením §161 odst.2 občanského zákoníku neměla ani souhlas vlastníka k zastavení nemovitostí, je zástavní smlouva neplatná a nemohlo tedy na jejím základě platně vzniknout zástavní právo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze - poté, co na návrh žalobce usnesením ze dne 8.12.2004 č.j. 30 Co 381/2004-351 připustil, aby do řízení na místo žalovaného vstoupila společnost C., L., které dosavadní žalovaná Č. o. b., a.s. smlouvou ze dne 27.2.2004 postoupila zajištěnou pohledávku - rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. 30 Co 381/2004-366 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že Ing. I. P. prohlášením společníka o vložení majetku do obchodní společnosti ze dne 25.1.1995 předmětné nemovitosti \"vložil do společnosti\" A., spol. s r.o., jejímž \"jediným vlastníkem a jednatelem byl on\", že jeho manželka Ing. J. P. k tomu \"čestným prohlášením ze dne 12.12.1994 (správně 1.12.1994) udělila souhlas\", že \"ve výpisu z katastru nemovitostí ze dne 30.11.1996 je společnost A., spol. s r.o. vedena stále jako vlastník nemovitostí\" a že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 24.10.2000 č.j. 3 C 264/99-80 \"není odvolací soud ve smyslu ustanovení §135 o.s.ř. vázán\". Smlouvou o úvěru ze dne 24.5.1995 byl společnosti A., spol. s r.o. poskytnut úvěr ve výši 1.900.000,- Kč; smlouva byla \"postupně měněna dodatky\", na základě kterých bylo dlužníku poskytnuto celkem 6.900.000,- Kč, i \"po změně charakteru úvěru z kontokorentního na revolvingový se stále jednalo o jednu a tutéž smlouvu\" a žalobce \"nepředložil jediný důkaz o tom, že by z poskytnuté částky bylo něco uhrazeno\", naopak \"z přehledu\" sestaveného žalovaným vyplývá, že \"dluh na jistině činil částku 6.899.238,- Kč, včetně úroků do 20.9.2003 pak částku 17.923.700,- Kč\". Odvolací soud dospěl k závěru, že na základě prohlášení společníka o vložení majetku do obchodní společnosti ze dne 25.1.1995, podle kterého bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo, se předmětné nemovitosti staly vlastnictvím společnosti A., spol. s r.o. Předmětné nemovitosti za tohoto stavu věci dal zástavními smlouvami ze dne 18.5.1995 a ze dne 14.11.1995 do zástavy jejich vlastník; i kdyby nesvědčilo vlastnické právo společnosti A., spol. s r.o., vzniklo podle názoru odvolacího soudu k nim zástavní právo podle tehdy platného ustanovení §151d občanského zákoníku. Protože zajištěná pohledávka dosud nebyla splněna, zatěžuje zástavní právo předmětné nemovitosti i v současné době.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že pominul jeho námitku, podle které žalovaný \"nemá právo podnikat na území České republiky\" (jako zahraniční osoba dosud nebyl zapsán do obchodního rejstříku), a že se nezabýval ani otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 je platným právním úkonem, a to zejména z pohledu její určitosti (ve smlouvě se uvádí jako \"právní titul pohledávky smlouva o úvěru\", ačkoliv \"to není a nemůže být právní důvod případně postoupené pohledávky\", neboť \"na základě smlouvy o úvěru mohla bance vzniknout pohledávka na vrácení půjčky, pohledávka na zaplacení úroků, úroků z prodlení, poplatků za vedení účtu apod.\", což ze smlouvy není zřejmé). Žalobce dále dovozuje, že úvěr zajištěný zástavním právem na předmětných nemovitostech \"byl zaplacen\", což vyplývá \"z uzavřených dodatků\", neboť nový úvěr byl poskytnut po uhrazení předchozího úvěru, a že změnou \"druhu poskytnutého úvěru (revolvingový - kontokorentní)\" byl \"předchozí úvěr zcela splacen a nahrazen úvěrem novým\". Ve vztahu k vlastnictví předmětných nemovitostí žalobce též namítá, že Ing. I. P. byl sice \"přesvědčen, že nemovitosti vložil do základního jmění společnosti A., spol. s r.o.\", v daňovém řízení však bylo dovozeno, že nemovitosti byly na společnost A., spol. s r.o. převedeny a byla vyměřena daň z převodu nemovitostí, i když takový právní úkon ve skutečnosti nebyl učiněn; \"právní úkon převodu nemovitosti\" na společnost A., spol. s r.o. tímto způsobem dovozený je \"absolutně neplatný\" a takový závěr také konstatoval Okresní soud Praha - východ ve svém rozsudku ze dne 24.10.2000 č.j. 3 C 264/99-80 (\"necítil-li se odvolací soud tímto rozsudkem vázán, měl na tuto skutečnost upozornit účastníky a dát jim možnost se k tomuto vyjádřit\"). Žalobce rovněž odmítl názor odvolacího soudu o tom, že by mohlo zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniknout na základě dříve platného ustanovení §151d občanského zákoníku, neboť se nevztahovalo na zastavování nemovitostí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku vzniku zástavního práva k předmětným nemovitostem, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne 18.5.1995 a ze dne 14.11.1995, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy zástavní právo mělo vzniknout - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb. a č. 104/1995 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen obč. zák.).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus acquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Podle ustálené judikatury soudů může za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
O vlastnictví předmětných nemovitostí bylo soudy v projednávané věci zjištěno, že je Ing. I. P. se svojí (bývalou) manželkou Ing. J. P. koupili kupní smlouvou ze dne 1.12.1994 od A. V. Dne 25.1.1995 učinil Ing. I. P. prohlášení, kterým jako společník vložil (se souhlasem Ing. J. P.) předmětné nemovitosti do obchodní společnosti A., spol. s r.o.; vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti A., spol. s r.o. byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. s tím, že účinky vkladu vznikly dnem 30.1.1995. Bez ohledu na to, zda prohlášení ze dne 25.1.1995 představovalo vklad do základního jmění společnosti ve smyslu ustanovení §59 a 60 obchodního zákoníku (ve znění v té době účinném) [jak dovodil odvolací soud] nebo zda šlo o převod nemovitosti na společnost A., spol. s r.o. \"zřejmě úplatný\" (jak měl podle žalobce dovodit správce daně z převodu nemovitostí), je nepochybné, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na společnost A., spol. s r.o. a že je tedy dal do zástavy (jako zástavce) smlouvami ze dne 18.5.1995 a ze dne 14.11.1995 ten, kdo byl jejich vlastníkem. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 24.10.2000 č.j. 3 C 264/99-80 bylo určeno, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou Ing. I. P. a Ing. J. P. (s tím, že jsou ve společném jmění manželů), neboť prohlášení o vložení majetku do společnosti A., spol. s r.o. je \"neplatným aktem\". Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je totiž závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, tj. pro Ing. I. P., Ing. J. P. a společnost A., spol. s r.o., a vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, tj. vůči žalovanému, nemůže soud při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003); odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 24.10.2000 č.j. 3 C 264/99-80 není v projednávané věci vázán a že otázku vlastnictví předmětných nemovitostí může posoudit bez ohledu na to, jak byla vyřešena v tomto pravomocném rozhodnutí.
Námitka žalobce o tom, že zástavní právo zřízené na základě smluv ze dne 18.5.1995 a ze dne 14.11.1995 zaniklo, neboť zajištěný úvěr byl zaplacen a změnou \"druhu poskytnutého úvěru (revolvingový - kontokorentní)\" byl \"předchozí úvěr zcela splacen a nahrazen úvěrem novým\", který již nebyl zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitostech, není důvodná.
Mezi I. a P. b., a.s. (právním předchůdcem žalovaného) a obchodní společností A., spol. s r.o. byla dne 18.5.1995 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl dlužníku poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 1.900.000,- Kč. K této smlouvě byly ve dnech 14.11.1995, 30.5.1996, 28.5.1997, 11.9.1997, 28.5.1998, 7.10.1998 a 27.11.1998 dodatky, na základě kterých byl zvýšen rámec úvěru, posunuta doba splatnosti či poskytnut revolvingový úvěr až do výše 6.900.000,- Kč. Uvedené dodatky - uvažováno podle jejich obsahu - nepředstavují samostatné smlouvy o úvěru, ale dohody o změně smlouvy o úvěru ze dne 18.5.1995, uzavřené ve smyslu ustanovení §516 odst.1 a 2 občanského zákoníku. Protože podle ustanovení §516 odst.3 občanského zákoníku zajištění práv z těchto dohod trvá i nadále, což vyplývá také z uvedených dodatků, vztahuje se zástavní právo zřízené k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého smlouvou ze dne 18.5.1995 i na všechny další pohledávky, které žalovanému (jeho právnímu předchůdci) vznikly z jednotlivých dodatků. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by veškeré zajištěné pohledávky byly uhrazeny, je nepochybné, že zástavní právo na předmětných nemovitostech nezaniklo z důvodu zániku zajištěné pohledávky.
Podle ustanovení §524 odst.1 občanského zákoníku věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit jinému. Podle ustanovení §524 odst.2 občanského zákoníku s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle ustálené judikatury soudů patří k obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) též identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá; postupovaná pohledávka přitom musí být identifikována dostatečně určitě, a to tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000 sp. zn. 32 Cdo 2306/98, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikarura, roč. 2001).
V posuzovaném případě byla postupovaná pohledávka označena - jak vyplývá ze smlouvy ze dne 27.2.2004 - uvedením osoby dlužníka, dnem uzavření smlouvy, na základě které postupovaná pohledávka vznikla, právním titulem vzniku pohledávky (\"smlouva o úvěru\") a výší pohledávky ke dni 20.3.2003. Uvedení údaje zjevně určují postupovanou pohledávku způsobem, který mezi účastníky postupní smlouvy nemůže vzbuzovat jakoukoliv pochybnost o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Námitky žalobce proti určitosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 ve vymezení postupované pohledávky jsou tedy nedůvodné.
Se žalobcem lze souhlasit v tom, že oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku (§21 odst.4 obchodního zákoníku). Žalobce však nevzal náležitě v úvahu, že podnikáním zahraniční osoby na území České republiky se rozumí - jak vyplývá z ustanovení §21 odst.3 obchodního zákoníku - podnikání této osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na území České republiky.
Žalovaný je zahraniční osobou (právnickou osobou se sídlem mimo území České republiky), která nemá umístěn svůj podnik nebo organizační složku svého podniku na území České republiky. Z žádného ustanovení zákona a ani jiného právního předpisu nevyplývá, že by smlouvou uzavřenou dne 27.2.2004 mohla být pohledávka postoupena jen české osobě nebo pouze zahraniční osobě, která má svůj podnik nebo organizační složku svého podniku umístěnou na území České republiky (a tedy podniká na území České republiky). Platnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 proto nelze úspěšně zpochybňovat tím, že postupník je zahraniční osobou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu