ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3330.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3330/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované C&F M. s. r. o., zastoupeného advokátkou, za účasti K., p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 24/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 23 Co 232/2006-167, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění pracovního úrazu zaplatila 3.533.253,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 15.8.2004 do zaplacení a aby mu „počínaje měsícem listopad 2004“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 10.615,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 11.3.2002 na pracovišti v lakovně a že po ukončení pracovní neschopnosti dne 1.7.2003 dostal v průběhu dopoledne od jednatelky žalované H. A. C. a J. F. pokyn, aby se svým spolupracovníkem R. P. pomáhal při stavbě nové haly v areálu zaměstnavatele, kterou J. F. organizoval. Jejich úkolem bylo rozměřovat části kovové konstrukce skeletu haly, přemístit je na střechu haly, roznést je na určená místa a ve výšce cca 4m za použití ručního nářadí montovat. Během plnění tohoto pracovního úkolu utrpěl žalobce dne 3.7.2003 úraz (těžký otřes mozku, zranění oka a mnohočetné zlomeniny), když se při přenášení 10m dlouhého nosníku zřítil z rozestavěné střechy na betonovou podlahu haly. Vzhledem k tomu, že „nebyl ve výškových pracích nijak proškolen a neobdržel žádné ochranné pomůcky ani prostředky k zajištění“, a protože také ve zprávě I. b. p. pro S. k. „jsou konstatována četná porušení právních povinností ze strany žalované“, má žalobce za to, že za odškodnění tohoto pracovního úrazu, pro jehož následky mu byl dne 10.5.2004 přiznán invalidní důchod, „nese odpovědnost“ žalovaná. Po žalované proto požadoval bolestné ve výši 927.000,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2,484.000,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 3.7.2003 do 13.6.2004 ve výši 69.178,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 13.6.2004 do 20.10.2004 ve výši 48.624,- Kč a dále 10.615,- Kč měsíčně a konečně náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 4.451,- Kč.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 11.5.2005 č.j. 7 C 24/2004-96 mezitímně rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněn“ a že „o výši nároku a nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „bylo prokázáno“, že k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů, když „na pokyn“ jednatelky žalované H. A. C. a investora stavby J. F. vykonával výškové práce na stavbě haly v areálu žalované. Protože za tohoto stavu „žalobcův úraz byl úrazem pracovním“, byly podle názoru soudu prvního stupně splněny všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele (žalované) za škodu tím žalobci vzniklou, přičemž „při rozhodování o výši náhrady škody soud přihlédne k porušení §135 odst. 4 písm. f) zák. práce žalobcem“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.10.2005 č.j. 23 Co 298/2005-123 „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. se za plnění pracovních úkolů považuje také „jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele, tedy činnost, která nevyplývá přímo z pracovního poměru, ale ke které dal zaměstnavatele příkaz a zaměstnanec jej plnil“. Jestliže tedy „bylo prokázáno“, že žalobce i jeho spolupracovník R. P. „byl požádán o to, aby pracoval na stavbě střechy nové haly v areálu zaměstnavatele“, a při výkonu této práce utrpěl dne 3.7.2003 úraz, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „úraz žalobce vykazuje všechny znaky, které má na mysli ustanovení §190 odst. 1 zák. práce a je třeba jej považovat za pracovní“; je totiž „již z hlediska logiky nepravděpodobné“, že by žalobce - jak namítá žalovaná - „svévolně“ vyměnil lehčí, stejně placenou práci v lakovně za práci na střeše haly. Soudu prvního stupně však vytknul, že, ačkoliv v odůvodnění rozsudku zmínil okolnost významnou z hlediska ustanovení §191 zák. práce, při svém rozhodování o základu věci se možným zproštěním odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nijak nezabýval.
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 15.3.2006 č.j. 7 C 24/2004-142 mezitímně rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněn ve dvou třetinách“ a že „o výši nároku a nákladech řízení mezi účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Po doplnění řízení soud prvního stupně dovodil, že v daném případě „jsou dány důvody pro částečné zproštění odpovědnosti žalované dle §191 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť „bylo prokázáno“, že „žalovaná porušila ust. §133 odst. 1 písm. e), f) zák. práce a ust. §133a odst. 1 zák. práce s přihlédnutím k vyhlášce č. 324/90 Sb. - §9 odst. 1“ a že „na druhou stranu žalobce porušil předpis k zajištění BOZP, a to konkrétně ust. §135 odst. 4 písm. f) zák. práce“, když při provádění předmětných prací „neupozornil“ žalovanou na skutečnost, že pro stavebně montážní práce mu nebyly poskytnuty osobní ochranné pracovní prostředky (zvláště zajištění pro práci ve výškách) a že pro tuto práci „nemá potřebnou kvalifikaci z hlediska BOZP, ačkoliv s touto povinností byl prokazatelně seznámen při instruktáži BOZP z 18.3.2002, což stvrdil svým podpisem“. Vzhledem k tomu, že „soud má za to, že zaviněné porušení právního předpisu žalobcem je pouze jednou z příčin škody, a to z jedné třetiny“, dospěl k závěru, že „nárok je opodstatněn ve dvou třetinách“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2006 č.j. 23 Co 232/2006-167 „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „základ žalobního nároku je dán v plném rozsahu“, a vyslovil, že „o výši nároku a náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Odvolací soud poukázal na názor zastávaný „ustálenou soudní praxí“, že skutečnosti odůvodňující částečné či úplné zproštění odpovědnosti za škodu je povinen prokazovat zaměstnavatel, který v tomto směru „musí prokázat“ nejen porušení bezpečnostních předpisů, pravidel nebo pokynů, ale také to, že je zaměstnanec porušil zaviněně, že s nimi byl řádně seznámen a v případě úplného zproštění také to, že dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno. Řádné seznámení s bezpečnostním předpisem přitom „není dáno jen účastí zaměstnance na vstupním školení, ale je třeba blíže objasňovat skutečný obsah a rozsah těchto školení a zkoumat, zda zaměstnanec výkladu předpisů a pokynů rozuměl“. V zásadě nelze na zaměstnance přenášet důsledky vyplývající z rizika a z běžné neopatrnosti, přičemž – jak dále zdůraznil – úplné i částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele „je možno jen z důvodu porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob jednání nebo konkrétní způsob jednání zakazuje“. Jelikož ustanovení §135 odst. 4 písm. f) zák. práce, jehož se žalovaná dovolává, „není konkrétním bezpečnostním předpisem, ale lze jej chápat jako všeobecné ustanovení, které stanovuje rozsah práv a povinností zaměstnanců na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se žalované „nepodařilo zprostit své odpovědnosti ani částečně podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce“ a že proto je žalobcem uplatněný nárok „v plném rozsahu po právu“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že kromě ustanovení §135 odst. 4 písm. f) zák. práce se „dovolávala konkrétního porušení bezpečnostních předpisů žalobcem“, zejména „povinnosti žalobce dle §135 odst. 2 zák. práce“ odmítnout výkon práce, která zásadním způsobem ohrožuje zaměstnancův život či zdraví, případně jiných osob. Tímto ustanovením zákoníku práce se žalobce „prokazatelně neřídil“, když přijal pokyn pracovat ve výšce bez nutného zajištění. Dále žalobce podle názoru dovolatelky porušil povinnost zaměstnance dodržovat stanovené pracovní postupy „dle §135 odst. 4 písm. c), d) zák. práce“, jestliže „opustil své pracoviště v lakovně a začal pracovat na místě, které neměl určeno ani v pracovní smlouvě, ani v popisu své práce“. Žalobce rovněž „porušil článek 13 vstupní instruktáže BOZP“, tj. povinnost zdržovat se na svém pracovišti a neopouštět je bez vědomí nadřízeného, a také podle mínění žalované „je možné v jednání žalobce spatřovat i lehkomyslné jednání, jak má na mysli §191 odst. 2 písm. c)“. Kromě toho dovolatelka vytkla soudům, že „nerespektovaly“ pravomocné „správní rozhodnutí“ I. b. p. pro S. k. č.j. 3727/4.51/03/15.4, „které v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu došlo zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalované za spoluúčasti žalobce“. Byla-li tímto správním rozhodnutím „postavena najisto“ spoluúčast žalobce při pracovním úrazu, pak by se soud „měl zabývat pouze mírou této spoluúčasti“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že v rámci dovolacího přezkumu může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť má zato, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku liberace zaměstnavatele (žalované) z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci (žalobci) pracovním úrazem ze dne 3.7.2003.
Tuto právní otázku je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že zaměstnanci vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.
Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze znění ustanovení §191 odst. 1 a 2 zák. práce a jak z toho správně vychází i odvolací soud v posuzované věci - zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno, že dne 3.7.2003 dopoledne v průběhu pracovní doby žalobce, který u žalované (její právní předchůdkyně) pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 11.3.2002 jako „všeobecný operátor“ na pracovišti v lakovně, při výpomoci pro žalovanou na stavbě střechy výrobní haly v prostoru areálu žalované utrpěl úraz (těžký otřes a pohmoždění mozku, zranění oka a mnohočetné zlomeniny), když se při přenášení 10m dlouhého nosníku zřítil z rozestavěné střechy na betonovou podlahu haly. Rozhodnutím I. b. p. pro S. k. ze dne 30.10.2003 č.j. 5673/4.51/03/14.3 byla žalované „podle §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce uvedených v ustanovení §133 odst. 1 písm. e) a f), §133a odst. 1 a §132a odst. 1 zák. práce a §9 odst. 1 a 7, §9 odst. 2 písm. e) a §50 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, neboť bylo mimo jiné zjištěno, že žalobce „některé pracovní operace prováděl ve výšce cca 4 m na pracovišti nezajištěném proti pádu, bez přidělení ochranných pracovních pomůcek, zejména osobního zajištění proti pádu“.
S názorem dovolatelky, že se žalovaná „úplně, případně zčásti“ své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce zprostila proto, že žalobce porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména ustanovení §135 odst. 4 písm. f) a §135 odst. 2 zák. práce, nelze souhlasit.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz [§191 odst. 1 písm. a), §191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v ustanoveních §191 odst. 1 písm. a) a §191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976, pod č. 11, str. 102). V ustanovení §135 odst. 4 zák. práce vymezenou povinnost každého zaměstnance „dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci“, která uvozuje následný demonstrativní výčet konkrétních dílčích povinností zaměstnanců stanovených v zájmu jejich bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je proto třeba chápat jako všeobecné ustanovení, které – jak zdůrazňuje odvolací soud – „nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu“.
Ani to, že žalobce neoznámil svému nařízenému nedostatky a závady na pracovišti, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci, nemůže být za daných okolností případu důvodem ani pro částečné zproštění se odpovědnosti žalované za pracovní úraz žalobce. Aby se zaměstnavatel mohl úspěšně dovolat porušení této povinnosti, která je pod písmenem f) součástí demonstrativního výčtu dílčích povinností zaměstnanců uvedených v ustanovení §135 odst. 4 zák. práce, musí prokázat, že zaměstnanec byl informován o rizicích dotčené práce a o opatřeních na ochranu před jejich působením (srov. §135 odst. 1 zák. práce) a že byl řádně seznámen s dotčenými předpisy, pokyny nebo zvláštními pravidly k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při této práci, z nichž by zaměstnanci byla zřejmá rizikovost této práce. V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce dne 18.3.2002 potvrdil svým podpisem, že „s ním byla provedena všeobecná vstupní instruktáž bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, která ovšem obsahuje toliko seznámení žalobce s běžnými předpisy a pokyny, aniž by zahrnovala (kromě pravidel „správného používání žebříků“) proškolení žalobce ze stavebně montážních prací ve výškách, včetně opatření na ochranu před působením rizik této práce. Nebyl-li tedy žalobce řádně seznámen s riziky a zvláštními pravidly práce, při níž utrpěl předmětný pracovní úraz, nemohl ani dostát své povinnosti „upozornit žalovanou na skutečnost, že mu nebyly poskytnuty osobní ochranné pracovní prostředky a že pro tuto práci nemá potřebnou kvalifikaci z hlediska BOZP“.
Za porušení bezpečnostních předpisů nelze považovat ani to, že žalobce ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 zák. práce výkon rizikové práce ve výškách neodmítl. Dovolatelka ve svých úvahách opomíjí, že odmítnutí výkonu práce, o níž má zaměstnanec důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných osob, je právem a nikoli povinností zaměstnance. Využití tohoto oprávnění závisí výlučně na uvážení zaměstnance a je podmíněno bezprostředním a závažným ohrožením života nebo zdraví. Jeho smyslem je ochrana zdraví zaměstnance, neboť, je-li odmítnutí důvodné, nemůže být posuzováno jako nesplnění pracovních povinností.
Žalovaná v dovolání rovněž vyslovuje názor, že žalobce porušil povinnost zaměstnance dodržovat stanovené pracovní postupy „dle §135 odst. 4 písm. c), d) zák. práce“, jestliže „opustil své pracoviště v lakovně a začal pracovat na místě, které neměl určeno ani v pracovní smlouvě, ani v popisu své práce“, a že také „porušil článek 13 vstupní instruktáže BOZP“, tj. povinnost zdržovat se na svém pracovišti a neopouštět je bez vědomí nadřízeného. Tomuto názoru dovolatelky by bylo možno přisvědčit pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že žalobce opustil své pracoviště z vlastní iniciativy. Soudy však bylo zjištěno a tato skutečnost vyplývá rovněž z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9.8.2005 č.j. 1 T 118/2004-182, jímž byl obžalovaný J. G. F. uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, že žalobce začal pracovat na střeše výrobní haly v prostoru areálu žalované nikoli „svévolně“, nýbrž na podnět společníka žalované J. G. F., vystupujícího jako její vedoucí zaměstnanec.
Dovolací soud nesdílí ani úvahu dovolatelky, že „rozhodnutí I. b. p. pro S. k. č.j. 3727/4.51/03/15.4 v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu došlo zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalované za spoluúčasti žalobce“ a že tímto „správním rozhodnutím“ byla „postavena najisto spoluúčast žalobce při pracovním úrazu“.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že rozhodnutím vydaným ve správním řízení je soud vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo se dopustil správního deliktu, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoliv odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu konkrétním jednáním pachatele. Žalovaná však nepřihlíží náležitě k tomu, že písemnost vyhotovená dne 31.10.2003 pod č.j. 3727/4.51/03/15.4 vedoucím inspektorem I. b. p. pro S. k., na niž se odvolává, není správním rozhodnutím, nýbrž jde pouze o „Zprávu o vyšetřování příčin závažného pracovního úrazu“. Náležitosti správního rozhodnutí nese o den dříve vydané rozhodnutí I. b. p. pro S. k. ze dne 30.10.2003 č.j. 5673/4.51/03/14.3, jímž byla žalované ve správním řízení uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč za porušení ustanovení §133 odst. 1 písm. e) a f), §133a odst. 1 a §132a odst. 1 zák. práce a §9 odst. 1 a 7, §9 odst. 2 písm. e) a §50 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb. Toto pravomocné postižení žalované sankcí za porušení zmíněných ustanovení zákoníku práce a vyhlášky č. 324/1990 Sb. v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr toliko o tom, že k úrazu žalobce došlo zaviněným porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§273 odst. 1 zák. práce) ze strany zaměstnavatele. Ve vztahu k žalobci však žádné správní rozhodnutí, jímž by byl soud vázán v otázce jeho „spoluúčasti při pracovním úrazu“, vydáno nebylo.
Obstát konečně nemůže ani námitka žalované, že v počínání žalobce dne 3.7.2003 „je možné spatřovat lehkomyslné jednání, jak má na mysli §191 odst. 2 písm. c)“.
Lehkomyslné jednání zaměstnance je podle ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zák. práce samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti. Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon (srov. §191 odst. 5 zák. práce) stanoví výslovně, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení §191 odst. 2 písm. c) zák. práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz nebo nemoc z povolání). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, tj. kdy zaměstnanec postupuje odlišně od ostatních zaměstnanců a nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1969, sp. zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, a závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 41 a násl.).
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Argumentace dovolatelky „lehkomyslností“ jednání za situace, kdy žalobce nebyl řádně proškolen z dotčené rizikové práce a neobdržel potřebné ochranné pracovní pomůcky, zcela nepřípustným způsobem přenáší odpovědnost za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci ze zaměstnavatele na zaměstnance. Úvaha dovolatelky by znamenala, že všichni zaměstnanci žalované, kteří také na střeše její nové výrobní haly pracovali bez ochranných pracovních pomůcek a bez potřebného zajištění pro práci ve výškách, si počínali lehkomyslně. Pak ovšem žalovaná neměla vůbec připustit, aby zaměstnanci za takových nedostatečných bezpečnostních podmínek na tomto pracovišti pracovat mohli.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalované „nepodařilo zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce ani částečně“, zůstal přes námitky dovolatelky nezpochybněn.
Protože rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o základu projednávané věci, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu