ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3449.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3449/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele F. T. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníku E. s.r.o., zastoupenému advokátkou, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 Nc 206/2003, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006, č.j. 20 Co 770/2005-160, takto:
I. Dovolání zástavního dlužníka proti výrokům usnesení krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zástavního dlužníka zamítá.
II. Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.332,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky ve výši 15.925.000,- Kč prodej zástavy, a to \"budovy bez čp/če postavené na pozemku st. parc. č. 886/3, pozemku st. parc. č. 886/3, zapsaných na LV č. pro katastrální území Z., obec Z., u Katastrálního úřadu ve Z.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Investiční a Poštovní banka a.s. poskytla dlužníku H., spol. s r.o., podle smlouvy o úvěru ze dne ve znění dodatku č. 1 ze dne a dodatku č. 2 ze dne úvěr ve výši 19.300.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem zástavního dlužníka, které bylo zřízeno na základě smlouvy \"o zřízení zástavního práva k nemovitostem (cizím)\" ze dne (právní účinky vkladu zástavního práva nastaly dnem 19.6.1996). Pohledávka z úvěru posléze přešla na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne na Č. o. b., a.s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne na Č. k. a., na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne na E. G., a.s. a na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne na zástavního věřitele. Protože dlužník H., spol. s r.o. nesplnil své závazky vyplývající z úvěrové smlouvy a zajištěná pohledávka, která činí 15.925.000,- Kč, nebyla dosud uhrazena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 25.8.2005, č.j. 20 Nc 206/2003-142 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníku na náhradě nákladů řízení 5.533,50 Kč k rukám advokátky. Dovodil, že zástavní věřitel sice prokázal, že na něho (na základě smlouvy o prodeji podniku a smluv o postoupení pohledávky) přešla pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne (v celkové hodnotě 15.925.000,- Kč) a že nemovitosti jsou ve vlastnictví zástavního dlužníka, že však nedoložil zástavní právo. I když zástavní věřitel předložil smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem uzavřenou dne za účelem zajištění uvedené pohledávky, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.3.2004, č.j. 49 Cm 353/2003-56, který nabyl právní moci dne 14.5.2004, vyplývá, že předmětné nemovitosti byly vyloučeny z konkursní podstaty úpadce H., spol. s r.o., neboť \"zástavní smlouva uzavřená dne nesplňuje povinné náležitosti ustanovení §156 občanského zákoníku v návaznosti na §5 katastrálního zákona a je tedy neplatná\". Žalobě o soudní prodej zástavy proto nemohlo být vyhověno.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.6.2006, č.j. 20 Co 770/2005-160 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.525,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.637,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve dovodil, že soudy v tomto řízení nejsou vázány právním názorem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v rozsudku ze dne 22.3.2004, sp. zn. 49 Cm 353/2003, neboť byl vydán v řízení, jehož účastníky byli zástavní dlužník (jako žalobce) a správce konkursní podstaty dlužníka H., spol. s r.o. (jako žalovaný) a nikoliv také zástavní věřitel, a \"podle ustálené judikatury, nejde-li o věc statusovou, nemůže být pravomocné rozhodnutí závazné vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení, naopak ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud či jiný orgán při posuzování jeho věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto\", navíc Krajský soud v Brně vycházel při posuzování platnosti zástavní smlouvy ze dne nesprávně z ustanovení §156 občanského zákoníku, ačkoliv v době uzavření zástavní smlouvy ještě platilo ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku. Při posuzování určitosti předmětu zástavní smlouvy ze dne odvolací soud dovodil, že \"z čl. 1 zástavní smlouvy i z původního vyjádření zástavního dlužníka ze dne 8.7.2003 je zřejmé, co bylo předmětem zástavy\", že \"však především určitost zástavy posuzoval katastrální úřad a to ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona 265/1992 Sb.\" (kdyby označení zástavy nebylo dostačující, katastrální úřad by zástavní právo k nemovitostem nezapsal), že účastníci zástavní smlouvy vycházeli především z označení nemovitostí v katastru nemovitostí (z \"výpisu LV\" vyplývá, že \"občanské vybavení\" bylo bez čísla popisného/čísla evidenčního, avšak stojící na st. parc. 886/3, a teprve po zápisu zástavního práva bylo do výpisu z katastru nemovitostí doplněno, že se jedná o budovu bez čísla popisného/čísla evidenčního na st. parc. 886/3) a že, nemá-li budova \"číslo popisné ani evidenční, identifikuje se způsobem jejího využití\". Protože předpokladem určitosti právního úkonu je označení jeho předmětu takovým způsobem, aby \"byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných s tím, že u nedostatků označení předmětu právního úkonu je nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu\", a protože \"je tedy třeba postupovat v souladu i s ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku\", odvolací soud uzavřel, že \"v době sepisu zástavní smlouvy (ale i v současné době) budova jako objekt občanského vybavení neměla a nemá jak číslo popisné, tak číslo evidenční, a je dostatečně identifikována označením, že stojí jako občanské vybavení na pozemku zapsaném zcela konkrétně v katastru nemovitostí\", že \"i podle vyjádření zástavního dlužníka ze dne 8.7.2003 bylo zástavnímu dlužníku jasné a zřejmé, co je předmětem zástavy\"; zástavní smlouva proto \"splňuje kritéria tehdy platného ust. §151b odst. 4 občanského zákoníku v návaznosti na katastrální zákon\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal zástavní dlužník dovolání. Namítá v první řadě, že usnesení odvolacího soudu není \"přesné a určité\" v označení zástavní smlouvy, neboť v něm \"chybí datum uzavření zástavní smlouvy či jiná její číselná nebo jiná identifikace\". Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že \"si sám opravil definici předmětu zástavy tak, že nepoužívá přesný text dle zástavní smlouvy občanské vybavení se stavební parcelou p.č. 886/3, nýbrž zástavní právo k budově bez čp./če. postavené na pozemku stavební parcela č. 886/3 a k pozemku p.č. 886/3\", a že vyložil \"spornou definici předmětu zástavního práva podle domněnky, že toto bylo úmyslem zástavního věřitele i zástavního dlužníka, přestože to tak jazykově není v zástavní smlouvě vyjádřeno\". Podle názoru dovolatele \"přesné formulaci textu nemůže být nadřazen úmysl\", kterému \"chybí správný a přesný obsah označení předmětu zástavy\", a \"nelze toto označení změnit pro odůvodnění rozhodnutí místo formulace se stavební parcelou na stavební parcele\", když \"z textu zástavní smlouvy jednoznačně nevyplývá, že objekt pojmenovaný jako občanské vybavení je situován na pozemku p.č. 886/3\"; právě \"v této formulaci\" spočívá neplatnost zástavní smlouvy pro její neurčitost. Zástavní dlužník dále dovozuje, že \"řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí je vázáno přísnými kritérii\" a že \"v takovém řízení neplatí v plném rozsahu princip upravený v §35 odst. 2 občanského zákoníku\", podle něhož \"právní úkony je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle projevu vůle\", a zdůrazňuje, že \"v daném případě projev vůle nesporně směřoval ke vzniku zástavního práva, ale jazykový projev tj. označení nemovitostí je neurčité\". Zástavní dlužník poukazuje na to, že \"je v rozporu s principem právní jistoty, když stejným soudem bylo v jiném řízení rozhodnuto o neplatnosti zástavní smlouvy jako právního rámce a titulu pro uplatnění nároku dle žaloby\", a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání \"jako nepřípustné odmítl\". Uvedl, že soudy nemohly být v tomto řízení vázány právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.3.2004, č.j. 49 Cm 353/2003-56, neboť nemůže být závazný pro zástavního věřitele, který nebyl účastníkem řízení. Každý právní úkon je třeba podle zástavního věřitele vykládat \"v souladu se skutečnou vůlí jeho subjektů\"; v projednávané věci nelze dovodit, že by označení předmětu zástavy bylo natolik neurčité, že by umožňovalo záměnu předmětu úkonu, naopak, zástavní smlouva splňuje kritéria tehdy platného ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku (na pozemku st. parc. č. 886/3 \"je postavena pouze jedna budova, která nemá číslo popisné ani evidenční a na LV je u ní uveden pouze způsob jejího využití - občanská vybavenost, a z formulace občanská vybavenost se stavební parcelou vyplývá, že je zastavována budova označená jako občanská vybavenost spolu s pozemkem st. parc. č. 886/3\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že v rozhodnutí o věci samé jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve věci samé ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když se uspokojení zajištěné pohledávky řídí v projednávané věci právní úpravou účinnou ode dne 1.1.2002, neboť právo na uspokojení ze zástavy vzniklo (mělo vzniknout) v době po 1.9.1998 (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), otázku platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) ze dne 14.6.1996 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době uzavření smlouvy.
Zástavní dlužník v dovolání především namítá, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě sjednán neurčitě.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od 1.1.1993 do 30.6.1996] musí být všechny nemovitosti v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálních území, parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru; byty a nebytové prostory musí být uvedeny podle jejich čísel nebo jejich polohového určení.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Ve smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne byla zástava označena jako \"zastavěná plocha, občanské vybavení se stav. parc. č. 886/3 o výměře 1.286 m2 v katastrálním území Z., obec Z., zapsané na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu ve Z.\". Z požadavků, které kladlo na označování nemovitostí v listinách ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od 1.1.1993 do 30.6.1996], obsahovala smlouva údaj o katastrálním území a o parcelním čísle. Označení podle čísla popisného nebo čísla evidenčního smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem sice neuváděla, neboť takové číslo zastavované stavbě spojené se zemí pevným základem nebylo - jak bylo soudy zjištěno - v této (a ani v pozdější) době přiděleno; bylo-li k označení stavby použito označení \"občanské vybavení se stav. parc. č. 886/3\", vyjadřovala - jak správně dovodil odvolací soud - dostatečně určitě, jaká stavba má být předmětem zřizovaného zástavního práva.
Uvedený závěr nelze úspěšně odmítat s odůvodněním, že by pro smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti neplatil \"v plném rozsahu princip upravený v §35 odst. 2 občanského zákoníku\", neboť lze vycházet jen z jazykového projevu (jazykového vyjádření zastavovaných nemovitostí). Zástavní dlužník totiž nebere náležitě \"na vědomí\", že i pro výklad zástavní smlouvy je třeba použít ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a že tedy i tento právní úkon je třeba vždy vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; z písemné smlouvy přitom může vyplývat pouze použité \"jazykové vyjádření\" a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti a na to, jakou měli účastníci při uzavření zástavní smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
Důvodná není ani námitka zástavního dlužníka o tom, že by usnesení odvolacího soudu nebylo \"přesné a určité\" v označení zástavní smlouvy, neboť v něm \"chybí datum uzavření zástavní smlouvy či jiná její číselná nebo jiná identifikace\".
Usnesení o nařízení prodeje zástavy je po materiální stránce vykonatelné (a tedy také \"přesné a určité\") - jak vyplývá z ustanovení §261a odst. 4 o.s.ř. - tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a údaj o výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje náležité označení zástavy (shodně s údaji obsaženými v Katastru nemovitostí České republiky) a nevznikají tedy žádné pochybnosti o tom, které nemovitosti mají (mohou) být prodány za účelem uspokojení zajištěné pohledávky; okolnost, že v něm \"chybí datum uzavření zástavní smlouvy či jiná její číselná nebo jiná identifikace\", je tu nerozhodná, neboť tyto údaje nejsou potřebné ani k identifikaci oprávněné a povinné osoby, ani k označení zástavy nebo výše zajištěné pohledávky.
Skutečnost, jak byla posouzena otázka platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.3.2004, č.j. 49 Cm 353/2003-56, kterým bylo rozhodováno o žalobě zástavního dlužníka (jako žalobce) proti správci konkursní podstaty dlužníka H., spol. s r.o. (jako žalovanému) na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty dlužníka, je v projednávané věci nepodstatná. Zástavní věřitel totiž nebyl účastníkem tohoto řízení a jeho výsledek tedy pro něho nemůže být závazný, neboť nejde o rozhodnutí o osobním stavu, které je závazné pro každého, a ani o jiné rozhodnutí, jež by bylo podle zákona závazné pro další osoby než účastníky řízení, v němž bylo vydáno (srov.§159a o.s.ř.), a proto - jak správně uvedl odvolací soud - \"ani soud či jiný orgán při posuzování jeho věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto\"; odvolací soud navíc správně zdůraznil, že v projednávané věci nelze vycházet ani z právního názoru v tomto rozsudku vyjádřeného, neboť spočívá na zjevně chybném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Z obsahu dovolání vyplývá, že zástavní dlužník napadá usnesení odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nejsou přípustná (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního dlužníka v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce zástavního věřitele advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které zástavnímu věřiteli za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 532,- Kč. Protože dovolání zástavního dlužníka bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby zástavnímu věřiteli tyto náklady nahradil. Zástavní dlužník je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.332,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu