ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3461.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3461/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované Š. B. s.r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 273/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2006 č.j. 15 Co 257/2005-146, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.9.2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že se žalobkyně ve dnech 28.8. až 31.8.2001 \"opakovaně nedostavila do zaměstnání bez uvedení důvodu\".
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila \"nevyplacenou mzdu\" za dobu od 1.8. do 6.9.2001 ve výši 8.800,- Kč a náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 7.9.2001 do 19.12.2002 ve výši 80.686,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 1.5.2001 jako provozní ředitelka Z. k. v B. až do 7.9.2001, kdy jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru a odvolání z této funkce. Důvod neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně spatřuje v tom, že ve dnech 28.8. až 31.8.2001 čerpala po projednání s prokuristou Ing. P. I. dovolenou. Pracovní poměr účastnic skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou dne 19.12.2002.
Městský soud v Brně - poté, co projednání a rozhodnutí peněžitých nároků žalobkyně vyloučil k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 1.7.2003 č.j. 49 C 273/2001-65 žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.800,- Kč k rukám advokátky. Z výsledků dokazování dovodil, že \"žalovaná neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že by žalobkyně neoprávněně čerpala čtyři dny dovolené bez jejího povolení\", a že by tedy \"nepřítomnost žalobkyně v zaměstnání ve dnech 28.8.2001 až 31.8.2001 byla neomluvenou absencí\".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.10.2004 č.j. 15 Co 219/2003-97 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval dohodou o rozvázání pracovního poměru, kterou účastnice uzavřely dne 19.12.2002 a podle které měl jejich pracovní poměr skončit \"zpětně ke dni 7.9.2001\", a že se proto nevypořádal s obranou žalované, která ji považuje za \"dohodu o narovnání ve smyslu §259 zákoníku práce\" ve vztahu ke \"sporné otázce platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru\". Kdyby totiž došlo \"k platné dohodě o narovnání, žaloba žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením by byla nedůvodná, neboť sporná otázka platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru by byla nahrazena dohodou o rozvázání pracovního poměru\"; teprve po posouzení \"platnosti či neplatnosti dohody o narovnání\" lze \"rozhodnout o případném nároku žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením\".
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 24.3.2005 č.j. 49 C 273/2001-124 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17.050,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů dovodil, že žalobkyně čerpala ve dnech 28.8. až 31.8.2001 dovolenou \"s vědomím žalované\", když přihlédl především k tomu, že \"žádost o dovolenou, evidence dovolených a vše bylo u žalované děláno pouze ústní formou\", a že žalovanou tvrzené \"neomluvené absence\" ze strany žalobkyně nebyly prokázány. I kdyby bylo porušení pracovní kázně prokázáno, nemohlo by podle názoru soudu prvního stupně dosáhnout intenzity porušení \"zvlášť hrubým způsobem a z toho důvodu nebylo možné žalobkyni ponechat u žalované dále pracovat\". Ohledně dohody uzavřené mezi účastnicemi dne 19.12.2002 soud prvního stupně dospěl k závěru, že, kdyby měla ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce \"nahradit rozhodnutí soudu a narovnat sporné nároky, musela by být dohoda uzavřena tak, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a pracovní poměr trval i nadále\", a že \"dohoda tak, jak ji účastnice předložily soudu, je absolutně neplatná pro neplatný právní úkon, který nebyl učiněn vážně\".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.4.2006 č.j. 15 Co 257/2005-146 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky. Shodně se soudem prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů považoval za prokázané tvrzení žalobkyně o tom, že ve dnech 28.8. až 31.8.2001 nebyla v práci přítomna \"v důsledku čerpání dovolené, která jí byla udělena prokuristou I.\", a dovodil, že se nemohla dopustit porušení pracovní kázně způsobem tvrzeným žalovanou. Ve vztahu k dohodě ze dne 19.12.2002 odvolací soud uvedl, že ustanovení §259 zákoníku práce \"sice nevylučuje, aby v průběhu řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, nicméně náležitosti dohody nesvědčí tomu, že by taková dohoda byla mezi účastnicemi uzavřena\", když ani \"nevymezuje, jaké nároky jsou mezi účastnicemi sporné a jaké na základě dohody o narovnání mají nároky mezi účastnicemi platit\" (konkrétně nebylo \"dohodnuto, že po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru pracovní poměr přesto trval a jak s ním bylo do budoucna naloženo\"). Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7.9.2001 je tedy neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že uzavřením dohody ze dne 19.12.2002 o skončení pracovního poměru ke dni 7.9.2001 účastnice \"shodným projevem vůle zrušily pracovní poměr ke dni 7.9.2001 dohodou o rozvázání pracovního poměru, založeného pracovní smlouvou ze dne 1.5.2001, a nahradily tak předešlé okamžité zrušení pracovního poměru k témuž datu\". Žalovaná má za to, že \"obě strany dohody si byly zcela jisté tím, jaký právní úkon se nahrazuje novým\", a že \"o určitosti projevu vůle obsaženém v dohodě nemůže být pochyb, neboť z něj zcela zřejmě vyplývá, jaký pracovní poměr, mezi kterými účastníky a jakým způsobem se má skončit\"; uvedené je zřejmé i z jednání žalobkyně, která od této dohody \"odstoupila až ke dni 4.11.2004\", neboť \"shledala po 23 měsících od uzavření dohody tuto za absolutně neplatnou, když důvody absolutní neplatnosti neuvádí, za situace, kdy od počátku okamžitého zrušení pracovního poměru to byla právě žalobkyně, která s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasila\". Protože \"nahrazením důvodu pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením\" dohodou \"odpadl důvod pro rozhodování o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru\", nemohla být žaloba důvodná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnila se s názorem soudů v tom, že \"žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání svých skutkových tvrzení vztahujících se ke zrušení pracovního poměru se žalobkyní\" a že \"nepřítomnost v práci v trvání 4 dnů nemůže skutkově naplňovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce\". Dohodou ze dne 19.12.2002 se žalobkyně \"necítí býti vázána\" a považuje ji \"za absolutně neplatný právní úkon\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 24.3.2005 č.j. 49 C 273/2001-124 rozhodl ve věci samé stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 1.7.2003 č.j. 49 C 273/2001-65, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 12.10.2004 č.j. 15 Co 219/2003-97 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaná v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - nesouhlasí se závěry soudů o tom, že dohoda účastnic ze dne 19.12.2002 nepředstavuje dohodu o sporných nárocích uzavřenou podle ustanovení §259 zákoníku práce, kterou by nároky účastnic byly upraveny tak, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7.9.2001 bylo nahrazeno dohodou o rozvázání pracovního poměru k témuž dni.
Podle ustanovení §259 zákoníku práce účastníci mohou upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musí být učiněna písemně, jinak je neplatná.
Dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce si účastníci pracovněprávního vztahu upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy (dohody) účastníků a které jsou dosud mezi nimi sporné. Uzavření dohody podle ustanovení §259 zákoníku práce předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Došlo-li k dohodě o sporných nárocích, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě. Z hlediska obsahových náležitostí musí dohoda o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce kromě označení jejích účastníků obsahovat zejména označení nároku, který je mezi nimi sporný, a vymezení práv a povinností, která mají na místě dosavadního nároku mezi účastníky platit; dohoda se samozřejmě nemusí týkat celého nároku, ale i jen některých práv a povinností, jež mezi nimi jsou sporné.
Okamžitým zrušením učiněným v souladu se zákonem je pracovní poměr rozvázán dnem, v němž byl písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru doručen druhému účastníku pracovního poměru (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Doručené okamžité zrušení pracovního poměru nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno); své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené podle ustanovení §259 zákoníku práce v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, který byl uveřejněn pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují) rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.
O obsahu právního úkonu mohou - tak jako tomu bylo v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, je třeba přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Z ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce vyplývá, že projev vůle musí být vždy vyložen též se zřetelem k okolnostem, za nichž byl učiněn, a že celkové zhodnocení všech rozhodných okolností musí odpovídat dobrým mravům. Výklad projevu vůle samozřejmě vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze \"nahrazovat\" nebo \"doplňovat\" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci odvolací soud z uvedených výkladových pravidel - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel. Dospěl-li postupem odpovídajícím ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce - oproti názoru žalované - k závěru, že dohoda uzavřená mezi účastnicemi dne 19.12.2002 nevykazuje obsahové náležitosti dohody o sporných nárocích podle ustanovení §259 zákoníku práce a že tedy jde jen o \"běžnou\" dohodu o rozvázání pracovního poměru sjednanou ve smyslu ustanovení §43 zákoníku práce (obsahující v rozporu se zákonem ujednání o \"zpětném rozvázání pracovního poměru\" ke dni 7.9.2001), nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.550,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalobkyni zastupovala, za řízení neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu