ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.38.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 38/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v P., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 131/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2006 č. j. 49 Co 180/2003-184, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná nahradila škodu, jež mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 1. 11. 1978, který utrpěl jako žák Základní školy ve S. o přestávce mezi vyučovacími hodinami. Žalobu proti Š. úřadu ve Ž. S. a České republice - Okresnímu úřadu ve Ž. S. podanou dne 22. 9. 1999 odůvodnil zejména tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 4 C 588/83 a sp. zn. 4 C 230/85 bylo rozhodnuto, že odpovědnost za jeho úraz nese Okresní národní výbor ve Ž. S.. Na náhradě škody požadoval zejména odškodnění bolesti ve výši 1.260,- Kč, náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 4.891,20 Kč a náhradu škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 1997 do 31. 10. 2001 ve výši 149.019,37 Kč spolu s úroky z prodlení, které vyčíslil.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (poté, co v důsledku zpětvzetí žaloby proti Š. úřadu ve Ž. S. usnesením ze dne 27. 3. 2003 č. j. 8 C 131/99-148 řízení proti tomuto žalovanému zastavil), rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, č. j. 131/99-152 rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“ a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Vyšel z toho, že pro zjištění odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci jeho úrazem z roku 1978 je třeba na základě ustanovení §43 odst. 2 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. dovodit (i vzhledem k rozsudkům Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ve věcech sp. zn. 4 C 588/83 a sp. zn. 4 C 230/85), že za úraz žalobce způsobený mu v souvislosti s vyučováním v roce 1978 odpovídal Okresní národní výbor ve Ž. S. „po celou dobu své existence“. Po zrušení okresních národních výborů zákonem č. 425/1990 Sb. přešla podle §20 odst. 1 cit. zákona práva a závazky, které měly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní národní výbory, na okresní úřady. Protože žádný zvláštní zákon jinou úpravu neobsahoval, přešla odpovědnost za úraz žalobce z roku 1978 na nově vzniklý Okresní úřad ve Ž. S.. Zákonem č. 564/1990 Sb. byly rovněž zřízeny školské úřady jako rozpočtové organizace, protože však z žádného dokladu nevyplývá, že by došlo k převodu závazku Okresního úřadu ve Ž. S., vyplývajícího z jeho odpovědnosti za úraz žalobce, na nově vzniklý Š. úřad ve Ž. S. nebo na O. S. (která se později - od 1.1.1996 - stala zřizovatelem Z. š. ve S.), lze podle názoru soudu prvního stupně „dovodit, že Okresní úřad ve Ž. S. nesl po celou dobu své existence odpovědnost za úraz žalobce z roku 1978“. Poté, co okresní úřady byly čl. CXVII odst. 1 zákona č. 320/2002 od 1. 1. 2003 zrušeny je od tohoto data „v daném sporu i nadále pasivně legitimována Česká republika, kterou zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť předmětem sporu je závazek České republiky vzniklý z dosavadní činnosti Okresního úřadu ve Ž. S.“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. 49 Co 180/2003-184 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 3.11.1978 (správně 1.11.1978), odvolací soud vycházel z toho, že projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.1982 a nařízení vlády č. 54/1975, kterým se zákoník práce prováděl, a proto nelze – jak žalovaná požaduje – „při posuzování otázky pasivní legitimace vyjít z právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce náhradu škody požaduje“. „Mezi účastníky není sporu o tom, že již v minulosti byla ve vztahu mezi účastníky závazně vyřešena otázka“, že za škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s jeho úrazem odpovídal Okresní národní výbor ve Ž. S., „po jehož zániku ke dni 24. 11. 1990 (srov. zákon č. 367/1990 Sb. o obcích) přešla odpovědnost podle §20 odst. 1 zákona č. 425/1990 Sb. o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících na Okresní úřad ve Ž. S.“. Od 1. 1. 2001 pak předmětný závazek z odpovědnosti za škodu přešel na stát na základě zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizační složkou státu, i nadále však vykonávaly za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (srov. §3 a §52 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Po zániku okresních úřadů od 1. 1. 2003 začal jednat za stát, který byl za škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s úrazem i nadále odpovědný, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. Část sto sedmnáctá, Čl. CXVIII, bod 1. a 14 zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů). Z těchto důvodů nelze podle názoru odvolacího soudu sdílet názor žalované, že závazek z odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci „po celou dobu přecházel v linii školství“. Úraz žalobce je sice třeba posuzovat jako úraz pracovní, nelze však vycházet z toho, že žalobce byl „pracovníkem“ okresního nebo později školského úřadu. Proto nemohl závazek z odpovědnosti za škodu přejít z Okresního úřadu Ž. S. na Š. úřad Ž. S. na základě bodu IV dohody o delimitaci ze dne 3. 5. 1991, neboť na základě ní byly delimitováni pouze „pracovníci“. Jestliže subjekty uzavírající dohodu o delimitaci „měly v úmyslu převést závazek z odpovědnosti za škodu z okresního úřadu na školský úřad, měly to výslovně uvést v delimitační dohodě, a pokud tak neučinily, zůstal subjektem, který byl povinen závazek žalobce uspokojit, Okresní úřad Ž. S., z něhož později závazek přešel na stát“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, protože „zejména s odkazem na opakované uplatňování nároku o náhradu škody z ublížení na zdraví žalobcem, které lze předpokládat i do budoucna, má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Podle názoru žalované je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce požaduje náhradu škody za období od 1. 7. 1997 do 31. 10. 2001, a podle právních předpisů platných v době vzniku této škody je třeba posuzovat i odpovědnost za uvedenou škodu. Podle ustanovení §27 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. za škodu, která vznikla žákům základních škol při vyučování, nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá škola a nemá-li odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, odpovídá žákům zřizovatel školy. V období, za které měla vzniknout škoda, byla zřizovatelem Základní školy Sněžné zřízené zakládací listinou ze dne 11.12.1995 dnem 1.1.1996 O. S. Z uvedeného podle názoru dovolatele vyplývá, že nemá-li škola odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, má odpovědnost zřizovatel školy – O. S. Na podporu svého názoru dovolatelka zdůraznila, že ke dni účinnosti zákona č. 425/1990 Sb., tj. ke dni 24. 11. 1990, neexistoval „v předmětné záležitosti“ žádný závazek Okresního úřadu ve Ž. S. a nemohl tudíž na Okresní úřad ve Ž. S. přejít; i kdyby však takový závazek existoval, přešel by ke dni zrušení zákona o okresních úřadech na orgán kraje v přenesené působnosti. „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových není univerzálním právním nástupcem okresních úřadů a v žádném případě nemohl započít plnit úkoly spojené s odpovědností za takový závazek ve smyslu bodu 14 v části sto sedmnácté čl. CXVII zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů“. Podle názoru žalované se v daném případě jedná o vztah pracovněprávní; okresní úřad mohl plnit ke dni 31. 12. 2002 po dobu platnosti zákona o okresních úřadech některé úkoly zaměstnavatele vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, dnem zrušení okresních úřadů však veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla ex lege na orgán kraje v přenesené působnosti. Na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nepřešel ani výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců okresních úřadů podle článku CXVII bod 7, ani na základě bodu 14 článku CXVII zákona č. 320/2002 Sb. o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Žalovaná upozornila, že prováděcí předpisy k zákoníku práce, tedy ani nařízení vlády č. 54/1975 Sb. nemají žádná přechodná ustanovení, nicméně i kdyby snad bylo možné vyslovit souhlas se závěry odvolacího soudu, že projednávanou věc je třeba posuzovat podle předpisů platných v době, kdy došlo k úrazu žalobce, „nastala situace, kdy v průběhu doby práva a povinnosti tehdejšího Okresního národního výboru ve Ž. S. přešla přímo ex lege na jiné právní subjekty“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 7.6.2006), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1.4.2003 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci posuzovaly soudy v souvislosti s právním nástupnictvím po bývalém Okresním národním výboru ve Ž. S. - mimo jiné - právní otázku, zda pasivní věcnou legitimaci subjektu odpovědného za škodu vzniklou úrazem žákům a studentům při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním je třeba posuzovat podle předpisů platných a účinných v době, kdy žák úraz utrpěl nebo podle právních předpisů účinných později v době vzniku jednotlivého dílčího nároku práva na náhradu škody (splátek na něj), a jaká je právní povaha vztahu mezi žákem a subjektem odpovídajícím žákům za škodu vzniklou úrazem při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku a ve všech souvislostech vyřešena, a proto napadený rozsudek představuje z pohledu této právní otázky rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce jako žák 8. třídy Z. d. školy ve S. byl dne 1.11.1978 v průběhu přestávky mezi dvěma vyučovacími hodinami zasažen trojúhelníkovým pravítkem hozeným spolužákem do pravého oka; v důsledku tohoto zranění muselo být oko operativně vyjmuto. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 29.5.1984 č.j. 4 C 588/83-43 potvrzeným rozsudkem krajského soudu v Brně ze dne 3.10.1984 č.j. 15 Co 443/84-54 bylo Okresnímu národnímu výboru ve Ž. S. uloženo, aby zaplatil žalobci 19.750,- Kčs na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.9.1982 do 31.3.1984, neboť „jde o pracovní úraz podle ust. §190 o násl. zák. práce, za který odpovídá podle §43 odst. 2 nař. vl. č. 54/1975 Sb. příslušný národní výbor“. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25.11.1985 č.j. 4 C 230/85-22 bylo Okresnímu národnímu výboru ve Ž. S. uloženo, aby zaplatil žalobci 14.449,- Kčs na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.1984 do 31.10.1985. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7. 1997 do 31.10.2001 žalovaná zaplatit odmítá.
S názorem, že otázku odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem žákům při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním je třeba posuzovat nikoliv podle předpisů platných a účinných v době, kdy žák úraz utrpěl, nýbrž podle právních předpisů účinných až později, vždy v době vzniku jednotlivého dílčího nároku práva na náhradu škody (splátek na něj), dovolací soud nesouhlasí.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odpovědnost za škodu vzniklou úrazem žáka byla v době, kdy žalobce utrpěl úraz (1.11.1978), upravena ustanovením §43 odst. 2 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce, tak, že žákům odpovídá za škodu vzniklou úrazem při vyučování nebo při výchově v mimoškolních výchovných zařízeních nebo v přímé souvislosti s tím příslušný národní výbor, zatímco v době, za kterou žalobce náhradu škody požaduje, odpovídala za škodu, která vznikla žákům základních škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, škola, a jestliže škola nebo školské zařízení nevystupovala v právních vztazích svým jménem a neměla-li odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, odpovídal žákům zřizovatel školy, popřípadě školského zařízení (srov. §27 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony).
Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. např. přechodné ustanovení §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a další). O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo.
Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že, označil-li právní předpis (nařízení vlády č. 54/1975 Sb.) za subjekt odpovědný za škodu vzniklou žalobci úrazem při vyučování nebo v přímé souvislosti s tím „příslušný národní výbor“ (a tím i jeho právní nástupce), nelze i při absenci formálních přechodných ustanovení úspěšně dovozovat odpovědnost za škodu vzniklou úrazem ze dne 1.11.1978 na straně právnické osoby zřízené – jak dovolatelka uvádí – „zřizovací listinou ze dne 11.12.1995 dnem 1.1.1996“, nebo na straně jejího zřizovatele, na základě právního předpisu - nařízení vlády č. 108/1994 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.6.1994.
Nelze přisvědčit ani názoru, že „v daném případě se jedná o vztah pracovněprávní“, který z tohoto důvodu přešel „ex lexe na orgán kraje v přenesené působnosti“.
Je nepochybné, že na právní vztah vzniklý v důsledku úrazu při vyučování nebo v přímé souvislosti s tím mezi žákem a subjektem, který je podle právních předpisů nositelem pasivní věcné legitimace, se vztahovala (v době, o kterou se jedná) ustanovení §190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“) o odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Na základě této skutečnosti však ještě nelze usuzovat, že mezí žákem a „příslušným národním výborem“ (jeho právním nástupcem) vznikl pracovněprávní vztah ve smyslu ustanovení §1 zák. práce. K použití uvedených ustanovení na právní vztahy (nejen) žáků totiž docházelo na základě delegace obsažené v ustanovení §206 odst. 1 zák. práce, kterým byla upravena odpovědnost za škodu podle pracovněprávních předpisů v některých zvláštních případech, kdy utrpěly újmu na zdraví v souvislosti se svojí činností fyzické osoby v tomto ustanovení vypočtené, které nejsou zaměstnanci ve smyslu zákoníku práce. Je tedy vyloučeno podřadit žalobcem uplatněné dílčí nároky práva na náhradu škody pod práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v okresních úřadech, která by ve smyslu Čl. CXVII zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, přecházela „ex lege“ z České republiky na územní samosprávný celek.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu