ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.49.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 49/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o 28.680,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 87/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005 č.j. 16 Co 55/2005-162, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal, žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.3.1999, určení neplatnosti jeho odvolání z funkce, poté dne 2.9.1999 (se souhlasem soudu) změnil žalobu a požadoval po žalované (původně Okresním úřadu B., od 1.1.2001 České republice - Okresním úřadu B.) zaplacení částky 28.680,- Kč s úroky z prodlení jako mzdy za měsíc červenec 1999 a konečně podáním doručeným soudu dne 8.9.2004 změnil žalobu (též se souhlasem soudu) tak, že požadoval po žalované stejnou částku z titulu náhrady škody s odůvodněním, že po jeho odvolání z funkce kancléře mu nebylo nabídnuto žádné pracovní místo, ačkoliv žalovaná (její právní předchůdce) v té době měla volné místo referenta po zaměstnankyni M., a že nezařazením žalobce na toto volné pracovní místo žalovaná porušila právní povinnost a žalobci vznikla škoda se výši hrubé mzdy, která mu mohla být na tomto pracovním místě vyplacena. Podáním učiněným do protokolu o jednání ze dne 9.12.2004 v souvislosti z touto konečnou změnou žalobních tvrzení vzal žalobce žalobu co do částky 11.414,- Kč s úroky z prodlení zpět.
Okresní soud v Bruntále (poté, co usnesením ze dne 17.3.2003 č.j. 10 C 87/99-65 rozhodl, že „v řízení bude namísto dosavadní žalované České republiky – Okresního úřadu v B. pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových“) rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 10 C 87/99-137 zastavil řízení „o zaplacení 11.414,- Kč s 16% úrokem od 16.8.1999 do zaplacení“, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 17.266,- Kč s 16% úrokem od 16.8.1999 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 27.833,- Kč „na účet advokátky“. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že poté, co byl žalobce odvolán z funkce kancléře, mu nebylo nabídnuto žádné pracovní místo, „ačkoli v té době právní předchůdce žalované volné pracovní místo měl a jednalo se o volné pracovní místo referenta po pracovnici M., která byla přeložena na jiné pracovní místo“. Podle jeho názoru „v důsledku nezařazení žalobce na toto volné pracovní místo a tedy v důsledku porušení právní povinnosti žalovanou“ vznikla žalobci škoda, „jejíž výše je totožná s výší hrubé mzdy, která mohla být žalobci na tomto pracovním místě vyplácena, a to nejméně ve výši průměrného výdělku pracovnice I. M., to jest ve výši 17.279,- Kč; proto soud návrhu žalobce v celém rozsahu vyhověl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 16 Co 55/2005-162 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části v odstavci II. výroku“ (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé) změnil tak, že žalobu o zaplacení 17.266,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §261 odst. 1, §262 odst. 1 a §263 odst. 1 zák. práce zdůraznil, že pro uplatnění nároku na náhradu škody zákon stanoví dvě lhůty (subjektivní a objektivní), které počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Nárok na náhradu škody – jak dále uvedl - je přitom nutno uplatnit „v době, kdy ještě běží obě lhůty; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje“. Jestliže podle obsahu spisu „lze dospět k závěru“, že se žalobce dověděl o tom, že mu škody vznikla až u jednání u odvolacího soudu v této věci dne 18.12.2002 (kdy bylo zjištěno, že pracovní místo po paní M. bylo skutečně volné), a změna žaloby s požadavkem náhrady škody byla doručena soudu dne 8.9.2004, pak podle jeho názoru „se tak stalo ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě“. Odvolací soud se však „ztotožňuje“ s námitkou žalované, že v daném případě již uplynula tříletá objektivní lhůta, „pro jejíž počátek je rozhodné toliko, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla“. Požaduje-li proto žalobce náhradu škody, která představuje ušlou mzdu za měsíc červenec 1999 (splatnou 15.8.1999), která by mu byla vyplacena, kdyby mu bylo nabídnuto volné místo po zaměstnankyni M., „je z těchto tvrzení nepochybné, že žalobci vznikla škoda v měsíci srpnu 1999“, a jestliže byla změna žaloby doručena soudu až dne 8.9.2004, „stalo se tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby“. Protože se žalovaná promlčení dovolala, odvolací soud nemohl žalobci nárok na náhradu škody ve výši 17.266,- Kč přiznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v tomto řízení ode dne 2.9.1999, kdy změnil se souhlasem soudu původně podanou určovací žalobu na žalobu na plnění, a to na zaplacení mzdy 28.680,- Kč za měsíc červenec 1999, „požaduje náhradu mzdy dle §61 zák. práce z titulu nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru“, a že podáním doručeným soudu dne 8.9.2004 „specifikoval rozsah tohoto nároku jako částky totožné s výší mzdy zaměstnankyně M., jejíž pracovní místo mu mohl právní předchůdce žalované dle §46 odst. 2 zák. práce nabídnout a neučinil tak“. Žalobce je proto „přesvědčen o tom, že nárok uplatnil v zákonné promlčecí době“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 17.266,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu