ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.516.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 516/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, proti žalovanému V. B., zastoupenému, advokátem, o 23.076,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 175/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2006 č.j. 12 Co 375/2006-80, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 21.6.2005) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 23.076,- Kč s 9,5% úroky z prodlení od 26.5.2005 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval od 1.12.1996 jako právník, dne 18.12.1998 převzal oproti podpisu spis týkající se vymáhání náhrady škody po D. O., který dne 28.8.1998 způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které bylo poškozeno služební vozidlo Policie ČR, jehož oprava si vyžádala částku 23.076,- Kč. Ačkoli žalovaný již v době převzetí spisu věděl o vzniku škody a znal jak její přesnou výši (z faktury za opravu služebního vozu ze dne 24.11.1998), tak i osobu, která za tuto škodu odpovídá (z pravomocného rozhodnutí správního orgánu, z něhož „jasně vyplývala odpovědnost p. D. O.“), po dobu více než dvou let nepodnikl žádné kroky vedoucí k soudnímu či mimosoudnímu vymožení uvedené pohledávky a teprve 24.1.2001 podal žalobu k Okresnímu soudu Plzeň-město. V průběhu řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 20/2001 však vedlejší účastník (Č. p., a.s.) vznesl námitku promlčení a soud na jejím základě rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24.6.2003, žalobu zamítl. Žalobkyně „s ohledem na uvedená fakta vyvozuje odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu na základě ustanovení §172 zák. práce“, neboť je zřejmé, že „žalovaný svou nečinností porušil ustanovení §73 odst. 1 písm. a), b), c), d) a §171 zák. práce“ a „způsobil tak promlčení nároku žalobkyně vůči původci škody, čímž znemožnil její uhrazení původním škůdcem“. Po žalovaném proto požadovala částku 23.076,- Kč uplatňovanou vůči původnímu škůdci, která podle jejího názoru „představuje skutečnou škodu a zároveň nepřesahuje čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku žalovaného“.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 10.4.2006 č.j. 34 C 175/2005-61 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.445,- Kč k rukám zástupce advokáta. Vycházel ze zjištění, že „jednou z věcí“, která byla žalovanému (jako právníkovi žalobkyně) předáním spisu dne 18.12.1998 „svěřena k vyřízení“, byla věc vedená pod sp. zn. PZC-2454/E-25-98 týkající se vymáhání náhrady škody po panu D. O. ve výši 23.076,- Kč. Žaloba v této věci (vedené pod sp. zn. 16 C 20/2001) však „byla podána ke zdejšímu soudu pozdě“ a z důvodu promlčení, které namítl vedlejší účastník, byla zamítnuta. Podle názoru soudu prvního stupně je sice „možné připustit“, že se žalovaný „dopustil protiprávního jednání ve formě opomenutí“, když nepodal včas žalobu, „má však za to, že škoda nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného“, neboť žalobkyni se s ohledem na „poměrně volný pohyb spisů“, o němž „nejsou k dispozici žádné doklady“, „nepodařilo prokázat, že spis měl ve své dispozici žalovaný, že ve věci nekonal a způsobil tak vznik škody“. Kromě toho podle názoru soudu „nebyla splněna ani další podmínka vzniku odpovědnosti žalovaného, tj. vznik škody“, neboť, „pokud došlo ke škodě, pak v důsledku jednání D. O. a nelze uvažovat o tom, že jde o škodu konkrétně zaviněnou žalovaným“. Dovodil proto, že žaloba vůči žalovanému o náhradu škody podle ustanovení §172 zák. práce, kterou žalobkyně oproti názoru žalovaného sice „řádně podala ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě“, která „začala běžet až od právní moci rozsudku sp. zn. 16 C 20/2001“, „nebyla podána důvodně“, a proto „jako takovou ji v celém rozsahu zamítl“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30.8.2006 č.j. 12 Co 375/2006-80 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 23.076,- Kč s 1,5% úroky z prodlení od 26.5.2005 do zaplacení, žalobu „ve zbytku ohledně 8% úroku z prodlení z částky 23.086,- Kč (správně 23.076,- Kč) za dobu od 26.5.2005 do zaplacení“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaný je povinen zaplatit „České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně v částce 920,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 920,- Kč“. Odvolací soud k námitce promlčení vznesené žalovaným ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že subjektivní dvouletá promlčení lhůta počala běžet až od právní moci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.4.2003 č.j. 16 C 20/2001-75, jímž byla žaloba žalobkyně o náhradu škody vůči D. O. z důvodu promlčení nároku zamítnuta, tj. od 24.6.2003, a nikoliv již od doručení tohoto rozsudku žalobkyni, neboť žalobkyně „měla ještě 15-ti denní lhůtu k tomu, aby posoudila podání odvolání“; proto podala-li žalobu v této věci dne 21.6.2005, „byla podána řádně a včas“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „v daném případě byly splněny všechny podmínky dle §172 odst. 1 zák. práce ke vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu“, která spočívá v tom, že žalovaný nepodal včas žalobu na škůdce D. O. a v důsledku toho se žalobkyně nemohla úspěšně domoci náhrady škody a její žaloba uplatněná u soudu dne 24.1.2001 byla z důvodu promlčení zamítnuta. Podle názoru odvolacího soudu „je z obsahu spisu zřejmé“, že žalovaný převzal spis týkající se vymáhání náhrady škody po D. O. dne 18.12.1998 oproti podpisu, „včetně dokladů o tom, kdo škodu způsobil, i v jaké výši byla škoda způsobená“, neboť měl k dispozici fakturu žalobkyně ze dne 24.11.1998 na částku 23.076,- Kč, takže „nic nebránilo žalovanému v tom, aby sepsal žalobu a uplatnil ji u soudu včas“. I kdyby byly na straně žalobkyně zjištěny závady při oběhu spisů mezi různými jeho útvary, podstatné je, jak zdůraznil, že „v řízení bylo prokázáno, že žalovaný měl proti podpisu předmětný spis včas ve své dispozici a za včasné uplatnění nároku žalobkyně u soudu osobně odpovídal“. Odvolací soud proto uzavřel, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému je (s výjimkou části úroků z prodlení) opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání. Namítal, že se odvolací soud „dostatečně nevypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaný opakovaně vznesl“. Dovolatel „je přesvědčen“, že promlčecí doba k uplatnění nároku žalobkyně vůči žalovanému „začala běžet nejpozději dnem 24.1.2001, spíše dne 24.11.2000“, kdy žalovaný (jako zaměstnanec žalobkyně pověřený na úseku právní agendy zpracovávat a podávat žaloby) podal žalobu ve věci vymáhání náhrady škody proti D. O. a M. M. u Okresního soudu Plzeň-město, „a to na pokyn svých nadřízených, které upozornil na nebezpečí námitky promlčení“. Dále vytkl odvolacímu soudu, že při svém rozhodování o výši škody „vycházel toliko z faktury, kterou jako důkaz předložila žalobkyně, a tam uvedenou částku převzal do svého rozhodnutí“. Z listinných důkazů je přitom podle názoru dovolatele „zřejmé, že částka 23.076,- Kč představuje náklady na provedenou opravu používaného motorového vozidla, nikoliv však skutečně způsobenou škodu žalobkyni“, za kterou se „ve smyslu ust. §420 a násl.“ považuje zmenšení majetku poškozeného. Odvolací soud tak „bez zjištění skutečně způsobené škody, kdy zejména nepřihlédl k otázce amortizace zmiňovaného vozidla, když ani žalobkyně skutečnou škodu nedoložila, uložil dovolateli bez dalšího zaplatit citovanou fakturu, což lze de facto považovat za porušení zákona v jeho neprospěch“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „v celé výrokové části“ zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobkyně od 1.12.1996 jako právník v P. a o. s. V. o. Policie ČR, správy Z. kraje; pracovní náplní žalovaného, pověřeného dne 22.6.1999 ministrem vnitra k zastupování žalobkyně před soudy, bylo mj. i vymáhání pohledávek žalobkyně prostřednictvím soudu. Dne 18.12.1998 žalovaný převzal od žalobkyně k vyřízení spis sp. zn. PZC-2454/E-25-98 ve věci náhrady škody proti D. O. ve výši 23.076,- Kč; obsahem spisu bylo mj. pravomocné rozhodnutí správního orgánu D. PČR, R. ze dne 24.11.1998, jímž byla D. O. uložena pokuta a dočasný zákaz činnosti řízení všech druhů motorových vozidel za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) a §30 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., neboť dne 28.8.1998 způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které bylo poškozeno služební vozidlo Policie ČR, a faktura č. 216/98 ze dne 8.12.1998 vyčíslující celkové náklady vynaložené žalobkyní na opravu tohoto vozidla ve výši 23.076,- Kč. Žalobu proti D. O., kterou žalovaný podal u soudu prvního stupně dne 24.1.2001, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 30.4.2003 č.j. 16 C 20/2001-75 zamítl z důvodu promlčení uplatněného práva, jehož se v průběhu řízení dovolal vedlejší účastník – Č. p., a.s.; tento rozsudek nabyl právní moci dne 24.6.2003. Žalobkyně se touto žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 21.6.2005 domáhá, aby jí žalovaný nahradil škodu, která jí měla vzniknout tím, že v důsledku promlčení práva způsobeného opožděným podáním žaloby ze strany žalovaného se žalobkyně nedomohla náhrady škody po D. O. ve výši 23.076,- Kč. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené žalovaným, a dovodil, že žaloba v této věci „byla podána řádně a včas“. Podle názoru dovolatele však odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil a „dostatečně se nevypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaný opakovaně vznesl“.
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném od 1.1.1989 do 31.12.2006) nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a §195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“), a je třeba jej vztáhnout ke dni, kdy by obecně každý mohl vzniklé subjektivní právo uplatnit poprvé, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata). Objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody - jak plyne z ustanovení §263 odst. 3 věty druhé zák. práce - činí tři roky, respektive 10 let u škod způsobených úmyslně, a běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o škodné události dověděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k události, která byla příčinou vzniku škody. Událostí, z níž škoda vznikla (§263 odst.3 věta druhá zák. práce) je přitom třeba rozumět nejen samotné porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, který posléze vedl ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2007 sp.zn. 21 Cdo 2423/2006).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí – jak plyne z ustanovení §263 odst. 3 věty první zák. práce - dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá; oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26.4.1983, Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, ročník 1983).
Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o niž se však v posuzované věci nejedná), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem.
S názorem dovolatele, že v daném případě „promlčecí doba“ pro uplatnění subjektivního práva žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému „začala běžet nejpozději dnem 24. ledna 2001, spíše dne 24.11.2000“, kdy žalovaný (jako zaměstnanec žalobkyně) podal (neúspěšnou) žalobu ve věci náhrady škody proti D. O. u Okresního soudu Plzeň-město, „a to na pokyn svých nadřízených, které upozornil na nebezpečí námitky promlčení“, nelze souhlasit.
Jak bylo zmíněno již výše, promlčení, jímž se rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva, znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka. Promlčením nárok oprávněného sice nezaniká (trvá i nadále), nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení (srov. §261 odst. 1 zák. práce). Zda povinný subjekt tuto právní ochranu využije, zákon ponechává výlučně na jeho úvaze a dispozici. Aby námitka promlčení vyvolala zamýšlené právní účinky, musí být povinným uplatněna před soudem odůvodněně ještě před rozhodnutím ve věci samé; za tohoto předpokladu musí soud žalobu oprávněného, kterou se tohoto promlčeného subjektivního práva domáhá, zamítnout. I když samo (promlčené) subjektivní právo zůstává i po tomto zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nadále zachováno, stává se vznesením námitky promlčení prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Z toho, že povinný je oprávněn vznést námitku promlčení v průběhu celého řízení, tj. až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé (popřípadě od vznesené námitky promlčení ustoupit), vyplývá, že až do tohoto okamžiku stále není mezi účastníky zřejmé, zda povinný této obrany využije a způsobí tak zánik možnosti oprávněného domoci se s úspěchem u soudu promlčeného práva. Teprve od právní moci rozsudku soudu o zamítnutí žaloby oprávněného, kterou se tohoto promlčeného subjektivního práva domáhá, se promlčení promítne s konečnou platností do právních poměrů účastníků a je pro účastníky závazné (srov. §159a odst. 1 o.s.ř.); do té doby je možnost promlčení pouze latentní (skrytá).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že teprve dnem 24.6.2003, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.4.2003 č.j. 16 C 20/2001-75, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně (podaná prostřednictvím žalovaného u soudu prvního stupně dne 24.1.2001) proti D. O. o náhradu škody ve výši 23.076,- Kč z důvodu promlčení uplatněného práva, jehož se v průběhu řízení dovolal vedlejší účastník – Č. p., a.s., bylo postaveno najisto, že se žalobkyně svého nároku na náhradu škody vůči původnímu škůdci D. O. nedomůže. Od tohoto okamžiku je také třeba odvíjet vznik samotné škody způsobené žalobkyni porušením právní povinnosti při plnění pracovních úkolů žalovaným (tím, že jako zaměstnanec žalobkyně podal u soudu žalobu proti D. O. až po marném uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva na náhradu škody), který má význam z hlediska počátku běhu objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 věty druhé zák. práce.
Právní moc citovaného rozsudku je v daném případě rozhodující i pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 věty první zák. práce k uplatnění předmětného nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému. Teprve od tohoto okamžiku totiž žalobkyně s určitostí věděla, že jí vznikla škoda v podobě soudně nevynutitelného subjektivního práva, a neměla ani pochybnosti o tom, že za ni odpovídá žalovaný, který jako její zaměstnanec ve funkci právníka měl mj. povinnost chránit majetek zaměstnavatele před jeho poškozením [§73 ost. 1 písm. d) zák. práce], tedy i dbát o úspěšné vymáhání pohledávek žalobkyně prostřednictvím soudu, podmíněné mj. jejich včasným uplatněním u soudu. Jakékoli skutečnosti zdůrazňované žalovaným v průběhu řízení a v dovolání, které předcházejí právní moci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.4.2003 č.j. 16 C 20/2001-75 (tj. doručení citovaného rozsudku či dokonce již samotné podání žaloby proti D. O.), proto nemohou být v daném případě pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty významné.
Z uvedeného je zřejmé, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění předmětného nároku žalobkyně o náhradu škody vůči žalovanému skončila (v rámci tříleté objektivní promlčecí lhůty) po uplynutí dvou let od právní moci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.4.2003 č.j. 16 C 20/2001-75, tedy dne 24.6.2005. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok vůči žalovanému dne 21.6.2005, je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba v této věci „byla podána řádně a včas“.
Žalovaný v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že do svého rozhodnutí o výši škody způsobené žalovaným žalobkyni „převzal“ částku uvedenou na faktuře č. 216/98 ze dne 24.11.1998 za opravu „používaného“ služebního vozu, která podle názoru dovolatele nepředstavuje skutečnou škodou způsobenou žalobkyni. Ani s touto námitkou nelze souhlasit.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu je v řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce povinen tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] žalobce – zaměstnavatel.
Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§172 odst. 2 a §179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Škoda ve smyslu ustanovení §172 a §179 zák. práce totiž není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen takovou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a která je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod poř. č. 199).
Dovolateli lze přisvědčit, že zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, je v zásadě povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav (srov. §179 odst. 1 zák. práce); pouze byla-li škoda způsobena zaměstnancem úmyslně, může zaměstnavatel požadovat náhradu i jiné škody (srov. §179 odst. 3 zák. práce). Podle ustálené judikatury a soudní praxe (srov. např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1970, Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1971, pod poř. č. 55, str. 151, v němž obsažené obecné pojetí škody lze mutatis mutandis vztáhnout i na oblast pracovněprávních vztahů) se škodou rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.
Z uvedeného vyplývá, že vznikla-li v daném případě žalobkyni újma na jejím majetku (služebním automobilu), je třeba považovat za skutečnou škodu částku vynaloženou na uvedení věci (poškozeného služebního automobilu) do původního stavu. Stejná částka pak představuje skutečnou škodu i ve vztahu k žalovanému, který žalobkyni následně (sekundárně) způsobil újmu v podobě soudně nevynutitelného subjektivního práva na náhradu škody vůči původnímu škůdci D. O. Za tohoto stavu tedy odvolací soud důvodně uložil žalovanému, aby žalobkyni nahradil náklady potřebné na opravu poškozeného služebního automobilu, vyčíslené částkou 23.076,- Kč na faktuře č. 216/98 ze dne 24.11.1998. Poukazuje-li dovolatel v rámci svých úvah o „skutečně způsobené škodě“ na okolnost, že poškozené vozidlo bylo již „delší dobu používáno“, pak přehlíží, že náklady vynaložené žalobkyní na opravu tohoto majetku zohledňují rovněž jeho „amortizaci“ odečtením „10%“ z celkové hodnoty materiálu použitého na jeho opravu.
Protože měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu