ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.560.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 560/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. – I. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Ž., zastoupenému advokátkou, o 95.285,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 104/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 16 Co 161/2005-81, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil – poté, co vzal žalobu zpět ohledně částky 17.735,90 Kč – částku 95.285,90 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl u něj zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 8. 2001 nejprve jako asistent prodeje praček, později jako obchodní zástupce, že dne 15. 4. 2002 žalovaný objednal objednávkou u zahraničního obchodního partnera pračku v nákupní ceně 32.542,76 EUR, a to přes výslovný zákaz společníka a jednatele F. M.. Žalobce však nemohl objednané zboží odebrat, neboť žalovaný neměl zajištěného konečného odběratele. V důsledku toho byl žalobci vyúčtován poplatek za stornování objednávky, jehož úhradou mu vznikla škoda ve výši 95.285,90 Kč. Protože škoda vznikla v důsledku toho, že žalovaný porušil povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke škodě na majetku zaměstnavatele - žalobce, domáhá se žalobce, aby mu žalovaný uvedenou škodu uhradil.
Okresní soud v Novém Jičíně (poté, co usnesením ze dne 1. 9. 2004 řízení o zaplacení částky 17.735,90 Kč zastavil) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č. j. 6 C 104/2004-53, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 56.632,50 Kč, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl, že řízení o zaplacení částky 38.653,40 Kč se zastavuje (neboť žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět). Po provedeném řízení měl za prokázáno, že žalovaný pracoval u žalobce jako obchodní zástupce, který měl na starosti klienty ze S. r., a že na základě žalovaným předložených podkladů pro vyhotovení objednávky (se slovenským partnerem jednal žalovaný) byla dne 15. 4. 2002 objednána u b. dodavatele pračka pro konečného odběratele B. K. a.s.. Protože však u žalobce nebyly stanoveny podmínky, jak je třeba přesně postupovat v případě objednávky zboží pro klienta (zda se nejprve zboží objedná či se nejprve sepisuje smlouva, zda má být vyžadována od klienta záloha, apod.), nelze v odeslání objednávky zahraničnímu partnerovi dne 15. 4. 2002 spatřovat pochybení žalovaného, neboť postupoval podle běžné praxe u zaměstnavatele (žalobce). Tvrzení žalobce, že žalovaný porušil své obecné povinnosti, když nesplnil příkaz jednatele M., aby neobjednával pračku z B., posoudil jako nevěrohodné („Z výpovědi svědka M. i z organizačního schématu žalobce vzal soud za jednoznačně prokázané, že přímým nadřízeným žalovaného byl jednatel Č.“, a navíc „tuto výpověď svědka M. popírá žalovaný“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 16 Co 161/2005-81, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. (v zamítavém výroku) změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 56.632,50 Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.340 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 14.560 Kč k rukám advokáta. Poté, co zopakoval výslechy J. Č., V. R., A. H. a F. M., dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající jak z ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tak z přímého zákazu „svědka“ F. M., a že v příčinné souvislosti s porušením těchto povinností vznikla žalobci škoda, za niž žalovaný odpovídá podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce. Vycházel přitom z toho, že u žalobce nebyla směrnice, která by zcela jednoznačně stanovila, ve kterých případech lze objednat zboží od b. dodavatele bez toho, aniž by tuzemský objednavatel podepsal smlouvu či složil zálohu. Postup obchodníků (obchodních zástupců) žalobce byl v těchto případech různý, ovšem bylo zcela jednoznačné, že v případě objednání drahých výrobků (což byla i pračka pro B. K. a. s.) bylo možno objednávku učinit jen poté, co byla s konečným zákazníkem uzavřena smlouva či zákazník složil zálohu. Jestliže takto žalovaný nepostupoval, porušil povinnost řádně hospodařit s prostředky jemu svěřenými, střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak vyplývá z ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Navíc tak žalovaný učinil přes výslovný příkaz jednatele F. M., aby neobjednával pračku bez toho, že by odběratel složil zálohu nejméně ve výši 30 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně přitom dovodil, že nevěrohodný ve své výpovědi a ve svých tvrzeních je žalovaný, neboť popírá vše (tvrdil, že objednávku vystavila slečna K. na příkaz vedoucí K. a že on jako asistent prodeje nemohl provádět objednávky zboží z ciziny a už vůbec nemohl objednávky provádět jako obchodní zástupce). Oproti tomu F. M. byl jednatelem žalobce a byl tedy oprávněn kdykoli a kterémukoli zaměstnanci ukládat pokyny k plnění pracovních úkolů, a to bez ohledu na organizační schéma, které žalobce předložil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že objednávky z B. se v roce 2002 prováděly pouze se schválením paní K., neboť objednávkový program má heslo a nikdo kromě ní a v té době asistentky K. neměl do programu přístup. Trvá na tom, že mu svědek M. nezakázal objednat stroj, nebude-li složena záloha minimálně ve výši 30 % ceny, a že „svědkyně K. a K. neuvedly, že ten, kterému „svědek“ M. zakázal objednat stroj, byl žalovaný a že žalovaný byl ten, kdo dal příkaz k objednání stroje z B.“. Je přesvědčen, že po jeho odchodu od žalobce bylo ještě dost času připravit smlouvy a přijmout zálohu z B. K. a.s. a že největší pochybení ve věci je tak na straně žalobce. Navíc „je zřejmé na první pohled i pro laika“, že objednávku, na základě které byla pračka objednána, nepodepsal žalovaný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání jako zjevně nedůvodné bylo odmítnuto, neboť z provedeného dokazování učinil odvolací soud správný skutkový závěr a věc také správně po právní stránce posoudil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.
I když dovolatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že to byl žalovaný, kdo jako obchodní zástupce byl oprávněn dát pokyn k objednání zboží od b. dodavatele, a že takový pokyn vydal přesto, že nebylo dostatečně zajištěno, že odběratel B. K. a. s. objednané zboží skutečně odebere (nebyla s ním uzavřena smlouva ani nebyla složena záloha), a o tom, že takovýmto způsobem postupovat měl, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí jednatelů žalobce J. Č. a F. M. a obchodních zástupců žalobce A. H. a V. R.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč uvěřil výpovědi jednatele F. M. oproti výpovědi a tvrzení žalovaného a proč účastnickou výpověď žalovaného posoudil jako nevěrohodnou (žalovaný popírá vše, tedy tvrdil, že objednávku vystavila slečna K. na příkaz vedoucí K. a že on jako asistent prodeje nemohl provádět objednávky zboží z ciziny a už vůbec nemohl také objednávky provádět jako obchodní zástupce). Nevěrohodnost žalovaného vyplývá i z dalšího rozporu v jeho tvrzení a výpovědích, když před soudem prvního stupně dne 6. 10. 2004 výslovně uvádí, že „skutečně byl v B. K. s panem R., který dělal obchodního zástupce a od kterého přebíral S.“, v podání doručeném soudu dne 9. 12. 2004 tvrdí, že „nebyl obchodním zástupcem pro S.“. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dále dovolatel, že nevyhotovil a nepodepsal objednávku ze dne 15. 4. 2002 na dodávku pračky z B., pak přehlíží, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) neměl pochybnosti o tom, že objednávku (po technické stránce) vypracovaly a odeslaly jiné zaměstnankyně žalobce, že však k takovému kroku mohly přistoupit jen tehdy, jestliže k němu dostaly jasný pokyn od příslušného obchodního zástupce, kterým byl v případě objednávky pro odběratele ze S. žalovaný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 6.500,- Kč [srov. §3 bod 5., §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 6.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu