ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.624.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 624/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. d., a. s. o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 257/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2006, č. j. 16 Co 140/2006-109, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 9. 2002 Č. d., státní organizace se sídlem v P. 1, sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „v rámci svého pracovního zařazení (ve funkci vedoucího zaměstnance) měl povinnost hospodařit s finančními prostředky zaměstnavatele, ověřovat správnost hospodaření s majetkem zaměstnavatele, avšak tyto povinnosti porušil tím, že odcizil zaměstnavateli převzaté vstupenky v ceně 25.000,- Kč, tyto nedal k využití zaměstnancům ČD, s.o. a ponechal si je“. V tomto jednání zaměstnavatel spatřoval porušení ustanovení §74 písm. g) zák. práce. a §73 odst. 1 písm. d) zák. práce zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 6. 11. 2002 proti Č. d., státní organizaci se sídlem v P. 1, domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, jak je v písemném projevu žalovaného ze dne 18. 9. 2002 specifikován, není dán, neboť vstupenky v ceně 25.000,- Kč od Služeb města P. nepřevzal; to, že byla objednávka přiložena u dvou faktur k proplacení, není jeho chybou, protože takovou kompletaci účetních dokladů z titulu své funkce neprováděl.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 3. 3. 2004, č.j. 10 C 257/2002-14, rozhodl (mimo jiné), že v řízení bude nadále pokračováno na místě žalovaného se S. ž. d. c., státní organizací se sídlem v P. – K. Vycházeje z ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., dovodil, že zákonem č. 77/2002 Sb. došlo k 31. 12. 2002 k zániku dosavadního žalovaného Č. d., státní organizace, bez likvidace a že „pohledávky a závazky zaniklé ČD, s.o. vzniklé do 31. 12. 2002 přešly ke dni 1. 1. 2003 na S. ž. d. c., státní organizaci“.
Usnesením ze dne 22. 6. 2005, č.j. 10 C 257/2002-38, Okresní soud v Přerově k návrhu žalobce, s nímž dosavadní žalovaný S. ž. d. c., státní organizace se sídlem v P. – K., souhlasil, připustil, aby z řízení vystoupil žalovaný S. ž. d. c., státní organizace a na jeho místo nastoupily Č. d., a.s. se sídlem v P. 1.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 10 C 257/2002-76, ve znění usnesení ze dne 2. 3. 2006, č. j. 10 C 257/2002-101, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „na náhradu nákladů řízení 7.128,50 Kč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by žalobce žalovanému odcizil 1000 ks vstupenek tak, jak je mu kladeno za vinu, neboť neexistuje žádný doklad o tom, že by od dodavatele tyto vstupenky převzal. Bylo sice prokázáno, že žalobce tím, že na příloze k faktuře potvrdil svým podpisem věcnou správnost účetní operace, zavinil, že došlo k proplacení vstupenek, které se nedostaly do dispozice žalovaného jako odběratele, a toto jednání žalobce lze charakterizovat jako porušení pracovní kázně, mohlo však být „v krajním případě“ důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. K námitce žalovaného ohledně zániku či promlčení nároku uvedl, že ke dni podání žaloby dne 6. 11. 2002 byl žalobce zaměstnancem státní organizace Č. d., vůči níž žalobu uplatnil, a že dnem 1. 1. 2003 by se stal zaměstnancem akciové společnosti Č. d. O procesním nástupnictví podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. na státní organizaci S. ž. d. c. soud rozhodoval bez návrhu účastníků a na tuto skutečnost reagoval žalobce návrhem na změnu v okruhu účastníků. Vycházeje z toho, že „procesní pochybení ze strany soudu“ (usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 3. 2004, č. j. 10 C 257/2002-14, jímž bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno namístě žalovaného se S. ž. d. c., státní organizací se sídlem v P. – K.) nemůže bránit soudu v rozhodnutí ve věci, dovodil, že dříve, než bylo meritorně rozhodnuto, byl okruh účastníků stanoven v souladu se zákonem (usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 6. 2005, č. j. 10 C 257/2002-38, bylo připuštěno, aby z řízení vystoupil žalovaný S. ž. d. c., státní organizace a na jeho místo nastoupil Č. d., a.s. se sídlem v P. 1).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č. j. 16 Co 140/2006-109, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „návrh, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalované ze dne 18. 9. 2002 je neplatné, se zamítá“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že „žalobce včas v souladu s ustanovením §64 zák. práce podal návrh na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru“. Okresní soud však usnesením ze dne 3. 3. 2004, č. j. 10 C 257/2002-14, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2004, „mylně“ rozhodl, že bude nadále pokračováno v řízení na místě žalovaného se S. ž. d. c., státní organizace, a nikoliv s Č. d., a. s. Toto rozhodnutí mělo za následek, že nebylo v řízení pokračováno vůči skutečnému právnímu nástupci původně žalovaného, tedy s Č. d., a. s., a proto v této fázi vůči „správnému právnímu nástupci žalovaného“ bylo řízení skončeno. Bylo-li usnesením ze dne 22. 6. 2005, č. j. 10 C 257/2002-38, rozhodnuto že „soud připouští, aby z řízení vystoupil žalovaný S. ž. d. c., státní organizace, a na jeho místo nastoupil jako žalovaný Č. d., a. s.“, staly se Č. d., a.s., účastníkem řízení. Avšak za stavu, kdy žalobci bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru dne „18. 9. 2005“ (správně 18. 9. 2002), je nepochybné, že vůči žalovanému Č. d., a. s., byl návrh uplatněn po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §64 zák. práce, došlo tedy k zániku práva, protože nebylo uplatněno ve lhůtě dvou měsíců podle §64 zák. práce. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru dopisem ze dne 18. 9. 2002 je platné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, který se nezabýval skutkovou podstatou a důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, ale jen procesní stránkou, spočívá na nesprávným právním posouzení věci. Dodal, že „všechny organizační složky ,Správy dopravní cesty‘ – patřící dříve Č. d., s.o., přešly automaticky ze zákona“ (zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., státní organizaci S. ž. d. c. a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů) pod Č. d., akciovou společnost. Z toho důvodu došlo ze strany soudu „k návrhu na pokračování pracovněprávního sporu se SŽDS, s.o.“. Uvedenou nesrovnalost na návrh žalobce „zhojil“ Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 22. 6. 2005, č. j. 10 C 257/2002-38, podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. „za souhlasu obou stran (tj. Č. d., a. s., i SŽDC, s.o.)“. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, že, staly-li se Č. d., a. s., opět účastníkem řízení, a to dnem 26. 7. 2005, a za stavu, kdy žalobci bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru dne 18. 9. 2002, je nepochybné, že vůči Č. d., a. s., byl návrh uplatněn po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §64 zák. práce a došlo k zániku práva, neboť Č. d., a.s., nikdy žalobci žádné okamžité zrušení pracovního poměru nedoručily; proto nemohla ani běžet uvedená dvouměsíční lhůta. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl „potvrzen v celém rozsahu“, neboť v důsledku nečinnosti zástupců obou účastníků nabylo právní moci usnesení, podle něhož do řízení vstoupil na straně žalovaného S. ž. d. c., státní organizace, a došlo tak k „promlčení“ žalovaného nároku proti žalovanému.
Nejvyšší soud České republiky jako soud odvolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 9. 2002 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci bylo doručeno rovněž dne 18. 9. 2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2002, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nebylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno ve stanovené lhůtě, zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uplatňují zaměstnanec nebo zaměstnavatel žalobou podanou u soudu. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Podal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel včas u soudu žalobu o neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, je takové rozvázání pracovního poměru neplatné, jen jestliže - jak vyplývá z výše uvedeného - soud žalobě pravomocným rozhodnutím vyhoví (určí neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru). Sledovaného cíle (vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru) však nelze dosáhnout pomocí žaloby, která musí být odmítnuta, nebo muselo-li být zastaveno řízení, které bylo před soudem zahájeno jejím podáním; není-li žaloba z uvedených důvodů způsobilým prostředkem pro rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nelze ani uvažovat o tom, že by jejím podáním zaměstnanec nebo zaměstnavatel vůbec uplatnil (mohl uplatnit) neplatnost rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §64 zák. práce a že by podání takové žaloby mělo (mohlo mít) jakýkoliv vliv na běh lhůty předepsané v ustanovení §64 zák. práce pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru
Podmínka včasnosti žaloby podle ustanovení §64 zák. práce je splněna navíc jen tehdy, je-li žaloba řádně uplatněna toliko proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvazovací úkon učinil. Je-li žaloba uplatněna proti někomu jinému, než je druhý účastník pracovněprávního vztahu, nelze to za uplatnění žaloby podle ustanovení §64 zák. práce považovat a lhůta uvedená v ustanovení §64 zák. práce běží dále. Je tedy jen věcí žalobce (rozvazovacím úkonem dotčeného účastníka pracovněprávního vztahu), aby žalobu včas a proti příslušnému žalovanému uplatnil.
V průběhu řízení (i řádně zahájeného) se může stát, že žalobce nebo žalovaný ztratí způsobilost být účastníkem řízení. Na takové situace dopadá ustanovení §107 o.s.ř., které stanoví, jak má soud v takovém případě postupovat. Přitom je třeba mít na mysli, že ustanovení §107 o.s.ř. je ustanovením procesním, a proto řeší jen procesní otázku, s kým bude v řádně zahájeném řízení pokračováno (kdo bude účastníkem již zahájeného řízení) poté, co dosavadní účastník řízení tuto způsobilost ztratil. Jestliže soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s někým jiným, než na koho žalobou uplatněná práva či povinnosti přešla, může tím dotčený účastník nepříznivým důsledkům takového rozhodnutí (zamítnutí žaloby, protože je vedena proti někomu nebo někým, kdo není nositelem práv či povinností, o něž je veden spor) zabránit tím, že proti takovému rozhodnutí soudu bude brojit opravným prostředkem. Právní mocí usnesení soudu vydaného podle ustanovení §107 odst. 1 poslední věta o.s.ř. je otázka, s kým bude poté, co účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení v řízení pokračováno, vyřešena.
Z pohledu aplikace ustanovení §64 zák. práce shora uvedené znamená, že jedině, je-li řízení zahájeno (před uplynutím lhůty tam uvedené) a nadále vedeno proti druhému účastníku pracovněprávního vztahu, nedochází k zániku práva podle ustanovení §64 zák. práce. Ztratí-li takový účastník v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a v řízení je (po rozhodnutí soudu podle ustanovení §107 o.s.ř.) pokračováno s tím, na něhož žalobou uplatněné právo či povinnost skutečně přešlo, rovněž platí, že právo bylo (i proti procesnímu nástupci) uplatněno včas. Kdyby však v řízení bylo pokračováno s někým jiným, než na koho práva či povinnosti žalobou uplatněná přešla, není již řízení vedeno proti pasivně legitimovanému účastníku a žaloba (bez ohledu na další) musí být zamítnuta. Právo na určení neplatnosti rozvazovacího úkonu podle ustanovení §64 zák. práce je za naposledy uvedené situace uplatněno teprve tehdy, až bude řádně uplatněno proti tomu, na koho tato práva a povinnosti přešly. Rozhodující tu tedy je, zda vůbec a kdy bylo toto právo uplatněno proti skutečnému nositeli vymáhaného práva.
V projednávané věci se žalobce domáhal (žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 11. 2002) určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 9. 2002 (uplatnil svoje právo podle ustanovení §64 zák. práce) proti svému tehdejšímu zaměstnavateli (Č. d., státní organizace, se sídlem v P. 1,). Označený žalovaný Č. d., státní organizace, ke dni 7. 4. 2003 zanikl výmazem z obchodního rejstříku a v řízení bylo pokračováno na jeho místě (podle usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 3. 2004, č.j. 10 C 257/2002-14) se S. ž. d. c., státní organizací se sídlem v P. – K. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce však přešla na Č. d., akciovou společnost se sídlem v P. 1. Usnesením ze dne 22. 6. 2005, č.j. 10 C 257/2002-38, Okresní soud v Přerově připustil (na návrh žalobce ze dne 6. 5. 2005), aby z řízení vystoupil žalovaný S. ž. d. c., státní organizace, a na jeho místo nastoupily Č. d., a.s. se sídlem v P. 1.
Záměnou účastníků podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. končí účast původního (zaměňovaného) účastníka v řízení a účastníkem řízení se na jeho místě stává nový (zaměněný) účastník právní mocí usnesení, jímž byla tato záměna připuštěna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod pořadovým číslem 48). Oproti tomu hmotněprávní účinky zahájení řízení (uplatnění práva, o němž má být v řízení rozhodnuto) nastávají dnem, kdy soudu došel návrh na takové opatření. Tímto dnem (nikoli dnem zahájení řízení proti původnímu účastníku) dochází také ke stavění promlčecích a prekluzívních lhůt.
Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k jeho původnímu zaměstnavateli Č. d., státní organizace se sídlem v P. 1, přešla – jak výše uvedeno – na Č. d., akciovou společnost se sídlem v P. 1. Hmotněprávní účinky zahájení řízení (uplatnění práva podle ustanovení §64 zák. práce) proti tomuto žalovanému nastaly uplatněním (návrhem) záměny účastníků řízení, které žalobce učinil přípisem ze dne 6. 5. 2005, tedy po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce (dva měsíce ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním).
Na uvedeném závěru nemění nic ani dovolatelem namítaná skutečnost, že žalovaný Č. d., akciová společnost, s žalobcem pracovní poměr nerozvázal, a proto nemohla žalobci k žalobě proti tomuto žalovanému ani začít běžet lhůta uvedená v ustanovení §64 zák. práce. Tato úvaha totiž přehlíží, že – jak výše uvedeno – na žalovaného Č. d., akciovou společnost, přešla podle ustanovení §34 zákona č. 77/2002 Sb. práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a Č. d., státní organizací. To znamená, že na nástupce původního zaměstnavatele žalobce (na Č. d., akciovou společnost) přešla i všechna práva a povinnosti vyplývající z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 18. 9. 2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo, a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu