ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.676.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 676/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. V., za účasti M. V., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. D 427/98, o dovolání M. V. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č.j. 11 Co 603/2003-186, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. V., zemřelé dne (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Klatovech dne 24.4.1998, č.j. D 427/98-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. I. K., notář se sídlem v K. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 15.11.2000, č.j. D 427/98-75, stanovil „odměnu soudního komisaře JUDr. I. K. v částce 6.210,- Kč“ a „jeho hotové výdaje v částce 1.581,- Kč“ a uložil M. V. povinnost „obě tyto částky v celkové výši 7.791,- Kč“ soudnímu komisaři zaplatit.
Odvolání podaná proti tomuto usnesení soudu prvního stupně M. V. a B. S., bytem v P., Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 11 Co 603/2003-186, odmítl. Vycházel ze závěru, že „napadené usnesení č.j. D 427/98-75, ze dne 15.11.2000, bylo pozůstalému synovi M. V. doručováno do vlastních rukou ve smyslu ust. §47 o.s.ř. (ve znění platném před novelou o.s.ř. zákonem č. 30/2000 Sb.) náhradně, na adresu jeho bydliště, kterou uvádí rovněž v odvolání“; že „zásilka byla vrácena soudu jako nedoručená dne 18.12.2000 s vyznačením údaje, že ačkoliv se adresát v místě doručení zdržoval, nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení zanechána na uvedené adrese, zastižen“; že „písemnost byla proto ponechána na poště a při druhém pokusu o doručení této písemnosti byl adresát písemně vyrozuměn o tom, že si má uloženou písemnost do tří dnů vyzvednout a nevyzvedne-li si ji do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení“; že „výzva byla učiněna 23.11.2000“; že „zásilka obsahující písemnost byla uložena na poště 24.11.2000 (tímto dnem byl pátek)“; že „vrácená doručenka z čl. 78 spisu obsahuje všechny náležitosti, které v době, kdy bylo adresátu doručováno předpokládalo ust. §47 odst. 2 o.s.ř., a o údajích v ní uvedených není důvodu pochybovat“; že „zákonná fikce náhradního doručení nastala třetím dnem po uložení písemnosti na poště, tj. 27.11.2000, jímž bylo pondělí“; že „tímto dnem počala plynout i zákonná patnáctidenní lhůta pro podání odvolání, jejíž běh skončil 11.12.2000 (tímto dnem bylo pondělí)“; že „odvolání bylo pozůstalým synem podáno na poště dne 8.1.2001, tedy po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty pro podání opravného prostředku, čili opožděně“; dále vycházel ze závěru, že „účastníkem dědického řízení po M. V. je jediný zákonný dědic v první dědické skupině, pozůstalý syn M. V.“; že „odvolatelka B. S. jako účastnice dědického řízení nepřichází v úvahu, a nepřísluší jí proto ani právo napadnout usnesení soudu prvního stupně opravným prostředkem“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. V. dovolání. Namítá, že „usnesením Okresního soudu v Klatovech č.j. D 427/98 byl ustanoven jediným dědicem po zesnulé M. V.“; že „soud prvního stupně stejně jako odvolací soud naprosto ignorovaly závěť zesnulé ze dne 15.2.1998“; že „zůstavitelka jej touto závětí v plném rozsahu vydědila a veškerý majetek odkázala paní B. S.“; že „tímto jednáním soud prvního stupně i odvolací soud vážným způsobem pochybil“; že „závěť zemřelé je dle právního řádu ČR platná“; že „soud měl tuto závěť vzít v potaz a zohlednit veškeré skutečnosti v závěti zmíněné“ a že tím soud „zkrátil na právech osoby jak v závěti zmíněné, tak i samotnou zemřelou, která svou závětí jasně vyjádřila svoji vůli“. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka M. V. zemřela dne, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud v posuzovaném případě - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – vycházel výlučně ze závěru, že „odvolání bylo pozůstalým synem M. V. podáno po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty pro podání opravného prostředku, čili opožděně“.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud je - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. - při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, neboť k tomu, co dovolatel v dovolání neoznačil, může přihlédnout jen, jde-li o zmatečnostní vady uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebo o jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vycházel-li odvolací soud při odmítnutí odvolání ze závěru o jeho opožděnosti, musí dovolatel - s ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody - v dovolání napadnout správnost právě tohoto závěru odvolacího soudu. Neučiní-li tak, zabrání tím dovolacímu soudu přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, tedy posoudit správnost napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě M. V. v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - závěr odvolacího soudu o opožděnosti jím podaného odvolání nezpochybnil. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu se opírá výlučně o tento závěr a že správnost tohoto závěru dovolací soud (s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody) nemohl přezkoumat, dovolací soud dovodil, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu